Temné stíny 2. část

Je tu druhá část. Vidím, že se první líbila a já jsem moc vděčná za všechny krásné komentáře. Opravdu mě těší každé Vaše slovíčko. Jste mou  inspirací a díky tomu pokračuji dopředu rychleji a rychleji. (Už mám rozepsaných 12 povídek)

Mé díky patří - silvince, anneanne, Archea Majuar, Yoshiko, lady corten, grid, bacil, Gerdě, Kiki, Saskyi, Num, Petře, Yoku, Miyi, Hajmi a všem ostatním, kteří povídku četli. A hlavně nemalé díky patří yellow, za vše, co pro mě dělá. Holka já tě nemít, tak jsem ještě hodně pozadu a tahle povídka by možna ještě ani nebyla na světe. Takže všichni sborově poděkujme naší skvělé betě.

Tehdy, když mi řekli tu úžasnou novinku o mé vlastní svatbě, nejprve jsem si myslel, že si ze mě dělají legraci. Brzy jsem pochopil, že se o vtip nejedná. Udělali to. Prodali mě. Tak hnusným způsobem. Začal jsem proklínat den, kdy jsem přežil. Začal jsem nenávidět. Opravdu a z celého srdce. Sám sebe, ale i své okolí. Vždy mě připravovali na boj se zlem, ale jak přemoct zlo, které se najednou usídlilo v mé duši? Já to nezvládl…

2. část – Z celého srdce

I never thought you were a fool
But darling, look at you
You gotta stand up straight, carry your own weight
These tears are going nowhere, baby

Harry seděl jako přikovaný. Tohle je vtip! Tohle přece nemyslí ředitel vážně! Ne! Snape? Umaštěnec Snape jeho manželem? Merline, tohle nejde! Ne! Ne!!! 

„Harry?“ zeptal se opatrně ředitel. Měl najednou o chlapce starost. Už dobrých deset minut sedí a dívá se před sebe, bez zjevných náznaků, že by se k téhle situaci chtěl nějak vyjádřit. 

Ale opak byl pravdou. Celou dobu přemýšlel o posledních slovech Albuse Brumbála. Tohle je opravdu zlý sen! 

Harry se smířil s tím, že se musí oženit. I s tím, že to musí být hned teď. Ale nikdy se nesmíří s krutou realitou, že si má vzít toho bastarda. A nejen vzít! Rozechvěl se. 

Najednou se chlapci udělalo špatně, když pomyslel, že se ho bude Snape muset dotýkat. Že s ním bude muset spát! Tohle Harry nikdy nedopustí! Neudělá to! Nikdy!  

Najednou se postavil na nohy a chtěl odejít. Ale někdo mu zatarasil cestu. Vzhlédl a jeho zastřené zelené oči spočinuly na Lupinovi. 

„Nech mě jít…“ zašeptal a znovu se snažil projít skrz. Ale Lupin mu to nedovolil. Nemohl. Chápal chlapce, věděl, že tohle jen tak nepřekousne. Ale v sázce bylo příliš mnoho. Hlavně Harryho život. To nejdůležitější, co kouzelnická populace má. 

„Harry…“ promluvil tiše vlkodlak a lehce se dotkl chlapcova ramene. Ten sebou cukl a poodstoupil dozadu. 

„Nech mě jít!“ řekl znovu. Chlad v jeho hlase každého v místnosti zasáhl jako studená voda. 

„Pottere! Uklidněte se!“ řekl Moody a postavil se vedle Lupina. 

Chlapec se otočil na ředitele. V jeho obličeji nebyla ani stopa po nějaké emoci. Zíral na Brumbála a v očích prázdno. V srdci bolest, ze zrady. 

„Neudělám to…“ zašeptal tiše. Zelené oči se pořád dívaly do těch modrých. Bude bojovat! Nedopustí, aby mu oni zničili život. Copak nestačí, že to dělá Voldemort? Opravdu ho na kolena srazí ti nejbližší? Proč je svět tak krutý a nespravedlivý? 

Rodina. Všechny tady za tu svou považoval. Ale teď? V rodině jsou vždy černé ovce, vždy je tam někdo, kdo jednou zradí. Ale tady ublížili všichni. Do jednoho. Do očí se mu nahrnuly slzy. 

„Harry, chlapče. Pochop, že tohle je jediné řešení. Severus…“ 

„Ne!“

„Harry…“ 

„NE! Tohle nedopustím! Tohle neudělám! Nemůžete mě nutit. Vyberte někoho jiného!“ chlapec začal panikařit. Zoufale se rozhlížel okolo. Snažil se najít jedinou tvář, která by mu pomohla. Která by ho zachránila.

Ale všichni měli v obličeji to samé. Donutí ho. Musí to udělat. Ať chce, nebo ne. A proč? Příliš jim na něm záleží. Chtějí, aby přežil. Ale za jakou cenu? Za zničení jeho duše? Darují ho někomu, koho z celého srdce nenávidí? 

„Harry, tady o tom nelze diskutovat. Musíš to udělat!“ ředitelův hlas byl tichý, ale přesto autoritativní. Nikdo by se mu nechtěl postavit. Ale Harry ano. Musí tuhle bitvu vyhrát! Musí! 

„Ne!“ řekl znovu a otočil se k východu. Hodlal tohle místo opustit. Ale ani to mu nebylo dovoleno. I když se mu podařilo prosmýknout se okolo Moodyho, do cesty se mu zase postavil Remus. 

„Harry, pochop…“ Chytil ho za ramena a nedovolil mu pohnout se. Jeho žluté oči se dívaly na chlapce před sebou smutně, ale přesto s veškerou něhou. 

„Nic nechci chápat! Neudělám to! To raději zemřu!“ vyplivl Harry a vyškubl se z pevného sevření. Narazil přitom do postavy za sebou. Otočil se a znovu uskočil. Snape, stál nad ním a v očích plameny. Znechuceně se na něj díval. Tak tohohle si má vzít? Nikdy!

Molly se k němu přiblížila, ale i před ní ustoupil. Natiskl se na jednu ze skříní. Těžce oddechoval. Nehodlal se vzdát. Prosím pochopte… 

„Harry, drahoušku. Prosím snaž se spolupracovat, trhá mi to srdce, ale je to nejlepší řešení,“ konejšivým hlasem na něj mluvila máma Weasleyová. Ale Harry nechtěl poslouchat. Hlavu měl sklopenou. V očích slzy. Slzy, které si našly cestu ven. Kutálely se po jeho bledém obličeji, jedna za druhou. Chlapec kroutil hlavou ze strany na stranu. Pořád tomu nechtěl věřit. Nechtěl tu ani být. 

Zavřel oči. Nevnímat. Prosím! Ať je to jen sen! Jen obyčejná noční můra, ze které se dokáže probudit. Ale pak mu někdo položil ruku na rameno. Zmateně vzhlédl. 

„Musím to udělat, že?“ zeptal se tiše. Paní Weasleyová se na něj lehce usmála. Tak mateřsky. Tak povzbudivě. Bude to dobré. Vše je v pořádku. Ale je to pravda? 

Přistoupila k němu a setřela mu slzy. Objala ho. Jen lehce a na malou chvilku. Harry se vzdal. Ale jen na chvíli. Jen, aby mohl promyslet, jak postupovat dál. Jak tohle šílenství zarazit. Jen chvíli… 

„Dobře tedy, je nejvyšší čas začít,“ řekl ředitel a pokynul oběma, aby se před něj postavili. Harry šel pomalu. Sotva se držel na nohou. Jak se ten život dokáže během chvíle otočit. Ale Harryho život byl a bude vždy takový. Plný ústupků pro lepší dobro. Pro ostatní. Ne pro něj. On přece nemá mít svůj vlastní život. Své názory. Na to tu jsou jiní. 

Harry se postavil vedle svého nenáviděného profesora. Chlapec se třásl. Byl bledý a dělalo se mu špatně od žaludku. Z očí mu ustavičně kanula jedna slza za druhou. Ale nebyl tu nikdo, kdo by to zastavil. Na vše musí stačit sám. Už navždy bude sám… 

Nebelvír nevzhlédl ani ve chvíli, kdy se ho dotkly chladné prsty a sevřely jeho dlaň. Ani když Brumbál začal se svým projevem. Nevnímal slova. Jen své pocity. 

Tohle přece nemůžou udělat!

Jak z toho ven. 

Co tohle manželství vlastně pro Harryho znamená? 

Co bude muset dělat? Najednou si Harry vzpomněl na jednu důležitou část celého sňatku. Co přesně bude následovat po tomhle všem. Doteky, které bude muset snášet. A nejen to. 

Podíval se na ruku, která ho pevně svírala. Nasucho polkl. V krku knedlík. Tiše vzlykl. Přesto to donutilo Brumbála na chvíli zastavit. Povzdechnout si. Tak tohle je ten zachránce kouzelnického světa? Ne. To už dávno ne. Zlomili ho, nebo ne? 

Harry vytrhl ruku ze Snapeova sevření a prudce vyrazil ke dveřím. Ale někdo ho popadl kolem pasu a pevně stiskl. Chlapec se začal prát. Nechtěl se dát zadarmo. Ne bez boje! 

„Nechte mě! Pusťte…“ vykřikoval. Nebelvírská odvaha se projevila z nenadání. Ale ani to mu nepomohlo. 

„Potter! Uklidněte se!“ Moodyho hlas se rozezněl pracovnou. Ale to Harryho přinutilo křičet ještě víc. Zatnul nehty do svého držitele, který následně sykl bolestí. Ale nepovolil. Harry se prohnul v zádech a snažil se okolo sebe kopat. Nakonec se mu aspoň tohle podařilo a on s hlasitou ranou dopadl na zem. Cítil, jak mu něco křuplo v ruce. Ale tuhle bolest nevnímal. Znovu se zvedl na nohy a snažil se prchnout. Byl šílený. Ale každé sebemenší šílenství má důvod. Má pojmenování. 

„Harry Pottere!“ zvýšený hlas ho na chvíli probral. Podíval se na ředitele. V očích plamínky. Vidíte! Budu bojovat! A jen za sebe! Za svou duši! Nezastavíte mě! 

„Ne!!!“ vykřikl. Kolem něj se rozzářila malá modrá aura. Jeho magie hodlala vyjít napovrch. Ochránit jeho mladé tělo. Hodlala ničit! 

Ale jeden člověk vytáhl hůlku. A jediné zaklínadlo Harryho zmrazilo. Zůstal vyjeveně stát na místě a svým zeleným pohledem sledoval mistra lektvarů. 

„Severusi! Tohle nemyslíš vážně! Okamžitě tu kletbu zruš!“ vytýkala mu Molly Weasleyová a ostatní se k ní přidali. 

„Proč? Takhle je alespoň zticha!“ zavrčel Snape. 

„Severusi, bude to tvůj manžel. Nemůžeš na něj jen tak vrhat nepromíjitelné,“ řekl ředitel a mezi očima se mu utvořila nová vráska. Najednou vypadal tak staře. Jako by všechna tíha světa padla na jeho bedra. 

Harry stál. Snažil se odpoutat od mlhy, která obkroužila jeho myšlenky. Jako by létal. Ale měl přece něco udělat? Někam jít. Něco zastavit. Ale co? Nevěděl. Mlha zastřela jeho úsudek. Jeho vlastní myšlení. 

„Jak jinak ho chcete provést obřadem?“ zeptal se lektvarista. V hlase sarkasmus. Každý v místnosti věděl, že má pravdu. Jak chlapce přesvědčit? 

„Severusi!“ výhružka v hlase ředitele byla více než patrná. Snape jen něco nesrozumitelného zamručel a pak kletbu ukončil. 

V té chvíli sebou chlapec trhnul a prudce oddechoval. Hlavu znovu sklopenou. Co to udělali!? Proč to udělali! 

„Proč! Proč mě do toho nutíte?“ Slzy si znovu našly svou dlouhou cestu. Znovu pokropily mladíkovu tvář. 

„Harry…“ 

„Ne! Copak nechápete, že to udělat nechci? Nevezmu si toho slizkého netopýra! Nenávidí mě a já jeho! Tohle nejde! Copak vám na mně nezáleží? Na mém rozhodnutí, na mém životě?“ hlas zněl nakřáple, tiše a zlomeně. 

„Harry…“ 

„Je to můj život. Copak o něm nemůžu rozhodovat? A jestli ne… Nechci ho dál žít!“ Harry se pořád třásl, ale svá slova myslel vážně. Merlinův svazek. Něco, co trvá navěky. A prvních několik měsíců, plných utrpení pod rukama lektvaristy? Ne. Tohle opravdu dovolit nemůže. Raději se dobrovolně obětuje. Klidně vyhledá samotného Voldemorta a přivítá smrt z jeho rukou. 

„Drahoušku, to přece nemyslíš vážně!“ Molly Weasleyová k němu přistoupila a objala ho. Pevně a nehodlala ho jen tak pustit. Zasáhla ji slova, které mladý Nebelvír řekl. Byly řečeny tak zlomeně a přitom chladně. Opravdu to myslel vážně. 

„Prosím…“ vzlykl mladík a zabořil tvář do rukávu dlouhého pláště. „prosím… zabijte mě… prosím… nechci to udělat…“ Molly ho konejšivě držela a taky neměla daleko k slzám. Ale moc dobře chápala tuhle situaci. Jinak to nejde, chlapče. Copak ti opravdu nezáleží na svém životě? Tak moc toužíš zemřít? 

Ještě víc ho sevřela v náručí. Bude to v pořádku. Opravdu bude. Harry, chlapče. Zvládneš to. Věříme ti… 

Mírně ho od sebe oddálila. Podívala se do jeho uslzeného obličeje. Lehce se usmála. Pohladila chlapce po neuspořádaných vlasech. 

„Bude to v pořádku, chlapče,“ šeptla tichounce. Políbila ho na temeno hlavy a otočila směrem k řediteli. Sklonila se k jeho uchu a zašeptala pár konejšivých slov. Moc to nepomohlo. Mladík se při pohledu na lektvaristu, klidně stojícího vedle Brumbála, rozklepal jako malé štěně zahnané do kouta. A kdo by chtěl ublížit malému bezbrannému štěněti? Nikdo? Ale najdou se lidé, kteří to udělají… 

Zelený pohled se zatoulal k tomu modrému. Vždy Abuse Brumbála bral jako velkého čaroděje, respektoval ho, měl ho rád jako vlastního dědečka, kterého nikdy neměl. Proto ta zrada tolik bolí? Protože přišla od přítele? Od člověka, který byl jeho mentorem. Rodinou… 

„Prosím…“ zašeptal znovu. Nespustil z ředitele zrak. Dokonce k němu vykročil. Rychle, aby k němu byl co nejblíž. Chytil lem jeho hábitu. Žmoulal ho v rukou a pořád se díval do těch smutných očí. 

„Nechci to udělat… Prosím… raději zemřu… prosím…“ 

Brumbál se na něj díval a v jeho očích bylo tolik bolesti. Ví, že teď ztratí chlapcovu důvěru. A jestli ji někdy získá zpět? V to už doufat nemůže, protože se to nestane. 

Ředitel od chlapce odvrátil pohled a lehce kývnul na lektvaristu. Ten byl o něco bledší než obvykle, ale jakékoliv na sobě nedával znát. Taky nenáviděl… Tuhle situaci, Harryho Pottera… A přesto se s ním hodlal oženit. Dlužil to Brumbálovi… 

„Imperio…“ Jedna kletba a bylo po problému? Ne. Ani zdaleka ne. 

Postavili chlapce vedle Snapea a on ho znovu chytil za ruku. Nemohl se bránit. Jen se díval před sebe. V očích prázdno. V mysli zmatek. Věděl, že to, co se děje, není správné. Bránil se! Tak moc se snažil tu mlhu zahnat. Běž pryč! Nechci tě tu! 

Rozechvěl se. Jako dnes už aspoň po sté. Sevření ruky zesílilo. Snape se po něm podíval.

„Přestaň se tomu bránit, Pottere! Myslíš, že já jsem si tohle vybral dobrovolně! To se pleteš, ty malý nevychovaný…“ 

„Severusi!“ ředitelův hlas přetrhl jeho monolog. Lektvarista zvedl hlavu a zamračil se. Kývnul na Brumbála a obřad mohl pokračovat. 

Artur držel Molly ve svém náručí. Tiše štkala. Nemohla se na tohle dívat. Tonksová stála po boku Lupinovi, který ji držel za ruku. Její vlasy byly temně černé, tak jako i její oči. Dívala se na špičky svých bot. Taky tuhle situaci nenáviděla. Moody stál od všech stranou. Taky nesledoval obřad a byl ztracen ve svých vlastních myšlenkách… 

„Opakuj po mně, Harry. Já, Harry James Potter si beru tebe, Severuse Prince Snapea za svého manžela a budu s ním do konce své existence…“ 

Harry sebou škubnul. Jeho prázdný pohled přeskočil z ředitele na Snapea a zase zpět. 

„J-já, Harry J-james P-potter…“ Znovu se podíval na muže vedle sebe. Prudce se nadechl. Zavřel oči a snažil se soustředit jen na jedno slovo. Jen jedno. 

„Ne!“ řekl tiše, ale dal do toho všechnu svou sílu. Ale kletba mu nechtěla dovolit víc. Nemohl neposlechnout vůli druhého kouzelníka. Z nosu mu pomalu stékala kapička krve. Bránil se. 

„Pottere!“ zavrčel Snape a otočil chlapce k sobě. Jedním mávnutím hůlky ho očistil od krve, které bylo najednou nějak moc. Chytil ho za ramena a podíval se mu do očí.

„Uděláte přesně to, co máte. Nechte té hry na ubožátko! Teď se tu hezky postavíte a řeknete ten zatracený slib!“ 

Harry se chvíli jen tak díval před sebe. Snažil se pochopit, co mu vlastně říká. Ale kouzlo to udělalo za něj. Odvrátil tvář a otočil se na ředitele. 

„Já, Harry James Potter si beru tebe, Severuse Prince Snapea…“

And if the night runs over
And if the day won't last
And if your way should falter
Along the stony pass
It's just a moment
This time will pass *

* U2 - Stuck In A Moment You Can't Get Out Of