Temné stíny 3. část

01.06.2011 04:00

 

Třetí část je tady. A můžu říct, že mi dala nejvíc zabrat a vlastně jsem ji měla napsanou ještě dřív než předchozí dvě. Ale jak říkám, pro mě napsat něco podobného byla opravdu výzva. Už jen proto, že jsem něco podobného psala poprvé.

Proto moc děkuji za podporu a krásná slova, která mi tu zanecháváte. Znamená to pro mě víc, než si myslíte. Každý komentář zahřívá mou duši :)

lady corten : Ano, podobné sňatky jsou založeny na dobrovolnosti. Ale zrovna u tohohle to neplatí. Proto se už tak moc nepoužívá a byl skoro zapomenut. Ale to Brumbálovi a spol. nebrání v tom, aby si ho připoměli a tak uvázali chlapce se svým profesorem.

Kiki : Ano. Dobrovolnost... Magie... V tomhle případě to opravdu není důležité. Složil slib a musí ho dodržet. Jsem moc ráda, že se povídka líbí i když je taková, jaká je. A máš pravdu v jedné věci... Manželova laborka skrývá mnohé věci... ale to sem teď nepatří. 

bacil : Severus mu ublížit nechce. Opravdu ne. Ale... přesto to bude muset udělat. Severus dluží Brumbálovi mnohé a je na tom stejně jako Harry, ani jeden nemůže protestovat proti vůli staršího kouzelníka. Tak to bohužel je...

grid : Pokrytci? Možná... Chtějí ho jen chránit a přitom si neuvědomují jak moc mu tím ublíží. Ale některé chyby se už napravit nedají...

aknel : Přidal se k Tomovi? I to ho napadlo, to se bát nemusíš. Ale některé plány nevycházejí tak jak by měli. A máš pravdu - Vše pro větší dobro -

silvinka : Fungovat to bude. Harry ani Severus hold nemají na výběr. Musí to tak být...

andy : Hysterka? Máš pravdu, ale podívej se na to z jeho strany. Kolik si toho od narození už musel vytrpět? Kolik toho ještě vytrpí než spasí svět? A stojí ten svět vůbec za záchranu, když se k němu tak chovají? Vžij se do něj a možná pochopíš proč se tak chová...

Miya : Celý jeho život je o tom, že ho do něčeho nutí. Ale Harry se s tím vyrovná... po svém...

Anano : Oh, tak krutá slova? Ale máš pravdu. Taky jsem to tak cítila. A pokud jde o dobrý konec... Ten bude. Slíbila jsem to.

Hajmi : Vystihla jsi to přesně! Sobectví ukryté za láskou. Tak přesně to je! Jenže nikdo si neuvědomuje tu hlavní a zásadní chybu. Když ho zlomí, kdo bude bojovat proti Voldemortovi? Kdo ho zastaví, když Harry na to nebude mít sílu ani chuť? Ano... potlapkáme ho po ramínku a s úsměvem ho pošleme Severusovi do postele. Jaká to krásná vyhlídka. Aspoň z Harryho pohledu...

Sirina : Harryho je mi líto, ale Severuse víc. To poznáte v dalších kapitolách. Potter se umí chovat odporněji, když chce. Umí v člověku vyvolat takové pocity. Hraje si na ubožátko místo toho, aby se snažil ulehčit to... Ale o tom to je... Když vás někdo zlomí, těžko se to hojí...

yellow : Jak moc dobře víš, tahle povídka kvete hlavně díky tobě a tobě patří taky mé díky. Za vše, co pro mě děláš!

Děkuji všem za komentáře a hlavně za přízeň!

S láskou Vaše Salazaret!

 

 

Už jsem říkal, že jsem začal nenávidět? Myslím, že ano. Ale tady nyní šlo o mnohem víc. Šlo opravdu o mou duši, kterou zlomili. Zabodli dýku a nechali mě krvácet. A kvůli čemu? Mojí ochraně? To určitě! Jsem jenom loutka, šachová figurka, kterou každý manipuluje. A můžu se bránit? Ne! Proč? Protože jsem, kdo jsem!

 

 

3. část – Šachová figurka

 

I'd pray to God if there was heaven
But heaven seems so very far from here
And it all boils down to the same old thing
Just a ying and a yang or a couple of pipe dreams
And it all boils down to the same old pain
Whether you win or you lose isn't gonna change a single thing…

 

 

Stál tam. Tak, jak mu řekli. Tak, jak ho donutili. Oči plné slz. Ale co jiného měl dělat? Kletbu, kterou na něj uvalili, nedokázal přemoct. Snažil se. Tak moc se snažil. Nepomohlo to...

Zradili ho ti nejbližší.

Tak moc jim věřil.

Byli pro něj rodinou.

Ale zrada je neodpustitelná.

Bolí.

Ničí!

Má cenu bojovat?

Zoufale se snaží vzdorovat Imperiu. Nic nepomáhá. Stojí. Dívá se před sebe. Mysl zastřená. Jen vzdáleně poslouchá hlasy, kterých je kolem něj hodně. Neví, co říkají. Nevnímá je. Nechce!

„Jdeme!“ sykne na něj velice známý hlas. Harry neprotestuje. Nemůže. Jde. Střídá jednu nohu za druhou. Jeden krok. Druhý krok. A tak dále. Hlavu má sklopenou. Nedokáže se podívat na muže před sebou. Nechce ho vidět. Už nikdy...

Ale osud to chce jinak. Teď s ním bude žít. A nejen to. Mladé tělo se otřáslo, ale nebylo to zimou.

Mírně pozvedl hlavu a nadějně se podíval ke dveřím, které vedly na pozemky. Tak zoufale se chtěl otočit a prchnout. Nemohl. Jiná síla mu v tom bránila. Odsouvala jeho vlastní myšlenky. Plnil rozkaz. Měl jít za ním. Tak jde. Jako poslušný pejsek na velmi krátkém vodítku.

Jedna osamocená slza steče po tváři. Nevnímá ji a nechá ji pomalu téct. Ještě víc skloní hlavu. Znovu se roztřese. Chce pryč. Tak moc touží po vysvobození. Ale ví, že už nemá na výběr. Teď už ne.

Ale nikdo nemůže říct, že se nesnažil. Byl odhodlaný bojovat do posledního dechu. Ale nevyhrál. To oni. Oni ho přinutili. Oni ho zlomili. Je jen loutka. Prázdná schránka s miliony nitek a každý ovládá jednu. Celý jeho život.

Nikdy neměl na výběr a ani teď ne. Ale proč nemohl říct ne? Na tohle je prostá odpověď. Ne ve slovníku Harryho Pottera neexistuje. On žije pro svět a to mu vtloukali celá léta do hlavy. On jediný dokáže zničit obávaného Voldemorta. On jediný spasí svět.

Ale ptal se někdo na jeho názor? Chtěl někdy někdo vědět, jak se chlapec cítí? Ne. Nikdy a nikdo.

Co vlastně bude teď? Odvrhnou ho všichni, protože to, co se teď stalo... co se stane. Tohle mu přátele vezme. Vzalo... Už nemá nic a nikoho. Jen svou bolest a nenávist.

Vešli do ztemnělé chodby a náhle se zastavili. Snape zamumlal nějaké heslo a okamžik na to se před nimi objevily mohutné dveře.

Vstoupili.

„Finite,“ řekl lektvarista.

Mlha zmizela. Harry zůstal stát. S hlavou sklopenou. Pěsti zaťaté. Mlčel. Nehodlal promluvit. Nechtěl tu být.

Chvíli bylo ticho. Harryho to začalo mírně deptat. Vzhlédl. Zarazil se a o krok ustoupil. Bál se toho temně černého pohledu. Tak moc pálil. Nesnášel to!

Ale černé oči z něj nespustily zrak. Sledovaly každý jeho pohyb. Každý nádech. Čekaly. Ale na co? Na další výstup? Ten se už konat nebude. Harry už totiž nemá na vybranou. Už ví, že se z tohohle nevykroutí. To by musel otočit hůlku proti sobě. Ale to se mu merlin-žel taky nemůže povést. Nemá ji. Vzali mu ji a vrátí nejdřív zítra. Aby si prý neublížil. Ironie, že?

Ticho začalo být opravdu nesnesitelné. Ale ani jeden ho nechtěl prolomit. Dívali se na sebe. Celé minuty. Možná hodiny? To asi ne...

„Takže...“ začal Snape, ale pak se zarazil. Harry stejně nic slyšet nechtěl. Viděl mu to na očích. Bylo mu jedno, kolik má byt pokojů. Kam smí, a kam ne. Momentálně myslel jen na jednu věc. Na hrůzu, která se má teď odehrát.

„Ty dvoje dveře napravo tě zajímat nemusí, vedou do kabinetu a do mé laboratoře,“ řekl Snape a ukázal na ně. Neurčité gesto. Ale i ten pohyb stačil, aby se Harry přikrčil. Čekal snad ránu? Nebo něco horšího? Osobnějšího?

„A tyhle jsou od ložnice a koupelny,“ dokončil svůj monolog lektvarista. Ale Harry se pořád neměl k odpovědi, nebo k čemukoliv jinému. Snape si povzdechl a znovu se na mladíka před sebou podíval.

„Jestli chceš, běž si vybalit. Kufr by už měl být uvnitř,“ zavrčel starší muž a ukázal na dveře před nimi.

Harry se ještě víc rozklepal, ale poslechl. Pomalu bez ohlédnutí vzal za kliku a vešel. Hlavně se snažil ignorovat velkou postel uprostřed pokoje. Není tu! Není!

Ale nedokázal ji ignorovat věčně. Musel se na ní podívat. Jednou. Podruhé. Rozklepanou rukou se lehce dotkl stříbro-zelené přikrývky. Ale ihned ruku zase stáhl. Do očí se mu zase nahrnuly slzy a začaly mu samovolně stékat po tvářích.

Pohled mu sklouzl na kufr položený vedle postele. Přešel k němu a opatrně ho otevřel. Ale neměl vůbec sílu na to, ho vybalit. Jen ho posunul víc do rohu a pak si sedl vedle něj. Opřel si hlavu o studenou zeď a na chvíli zavřel oči.

Přemýšlel. O tom, co se stalo s jeho životem. A byl to někdy jeho život? Ne. Nikdy. Vždy tu byli ti starší, kteří za něj rozhodovali. Oni mu ukazovali cestu. A on po ní musel jít. Sám. A teď je to stejné. Zase je sám. Ale tentokrát navždy. Tak pravila smlouva. Pouto, které je nezrušitelné.

Proklínal Merlina. Že tomuto sňatku požehnal. To on ho vymyslel. Pro zamilované. Pro duše, které chtějí být spolu. Napořád. Ne jen do konce života. Ale opravdu napořád. Navždy...

Ono slovo navždy má vždy mnoho významů. Ale v tomhle případě... Tohle jediné slovíčko má hořkou příchuť. Zrady a ponížení. Bolesti a nenávisti. Dokáže to srdce Nebelvíra přežít?

„Pottere?!“ zazněl pokojem hrubý hlas lektvaristy. Ale Harry byl hluboko ve svých myšlenkách. Nevnímal jeho příchod. Užíval si chvíli svobodné vůle. Chvíli, kdy chtěl být sám. Ale nebyl...

„Harry...“ V té chvíli mladík otevřel oči a v nich děs. Hrůzu. Ale také odhodlání. Odhodláni nepodlehnout.  

„Neříkejte mi tak!“ řekl příkře a vyskočil na nohy.

„Jak chcete!“ odsekl profesor a nyní jeho manžel. Dívali se na sebe. Tak jako před chvíli v obývacím pokoji.

Harry sklonil hlavu a čekal. Na co? Nechtěl o tom přemýšlet. Strach se pomalu, ale jistě vkrádal zpět do jeho nitra. Zabíjel jeho duši.

„Do koupelny můžete první,“ řekl z ničeho nic Snape. Ale v jeho hlase nebyla ani stopa po předchozím sarkasmu.

Ale jakmile Harrymu došla slova, která slyšel, ucítil další slzy. Další marné pokusy o útěk. I když jen ve své mysli. Odtud už není návratu. Ve chvíli, kdy se jednou ocitnete v pekle, už se jen velmi těžko vyhrabete na povrh. A nebe? To neexistuje. Ne pro někoho jako je Harry. Celý život je jen čekání na něco, co přijde. Pomalu a bolestně. Co chlapec ve svém minulém životě udělal tak zlého, že se mu Bůh teď mstí?

Harry zase sklopil hlavu a bez dalšího slova odešel do koupelny. Zavřel za sebou dveře a okamžitě přešel k umyvadlu. Zadíval se na svůj obraz v zrcadle. Tak nepodobný tomu, který viděl ještě včera ráno. Kde je ta usměvavá tvář mladého pubescenta? Kde je dítě, kterým byl? Kam odešlo?

Odvrátil tvář od neznámého člověka. Pomalu se začal svlékat. Ale ruce se mu příliš chvěly. Po chvíli se zastavil a snažil se uklidnit. Ale děs a hrůza ovládly celou jeho osobnost. Už nedokázal myslet na nic jiného, než na zpropadenou povinnost. Ale já nejsem gay! Tahle a podobná slova mu vířila pamětí. Takhle se chtěl obhajovat před Brumbálem. Takhle chtěl prosit paní Weasleovou. Ale kdo by ho poslouchal? I ona ho zradila. Darovala ho tomu nejodpornějšímu člověku na světě. Tedy až po Voldemortovi. Anebo by byl v téhle chvíli přijatelný i střet se samotnou Temnotou. S jejím pánem. Klidně mi mu daroval svůj život, jen kdyby ho zbavil Snapea.

Znovu se začal svlékat a pak rychle skočil do sprchového koutu a zabouchl za sebou průhledná dvířka. Co kdyby se Snape najednou objevil ve dveřích?

Co teď? Co udělat? Jak to oddálit?

Nechal si na tělo dopadat horké kapky. Ale ani to nepomáhalo. Byl vyděšený. Na pokraji zoufalství. Nejhorší pravdou je, že mu nikdo nepomůže. Nikdo na celém světě. Rodinu nemá, tu mu Voldemort vzal. Přátele taky ztratil. Ty mu taky vzal.

„Proklínám tě, Tome!“ zavzlykal a pak se sesunul k podlaze. Vzlyky, které přehlušil proud tekoucí vody. Ale přesto tu byly. Ničily mladou duši.

Sám Harry nevěděl, jak dlouho v koupelně strávil. Ale když z ní vyšel, Snape se na něj jen podíval a pak ho obešel a zabouchl za sebou, až mladík nadskočil. Rozechvěl se. Znovu…

Přešel ke svému kufru a vytáhl pyžamo. Ještě pořád doufal v zázrak. Ne dnes. Prosím!

V rychlosti se převlékl a posadil se na samý okraj postele. Čekal, ale ne dlouho. Snape vyšel asi po deseti minutách. Na sobě měl jen černý saténový župan. Ve chvíli, kdy ho mladík spatřil, zděšeně vyvalil oči a snažil se splynout s prostředím. Ale ve svém zlatorudém nočním úboru byl nepřehlédnutelný.

Černé oči vyhledaly chlapce a chvíli si ho prohlížely. Snape stál a opravdu nevěděl, jak začít. A Harry na tom nebyl o nic lépe.

Lektvarista přešel k posteli a posadil se, co nejdál od chlapce, ale i tenhle malý čin vyvolal v Harrym paniku. Už je to tady!

„Už… už jste někdy…“ Snape nechal větu nedokončenou. Ale přesto chlapec pochopil, na co se ho ptá. Polknul knedlík, který se mu usídlil v krku a otočil se na svého manžela.

„N-ne…“ zakoktal a pak s lehkou červení na tvářích, sklopil zrak.

„Dobrá… já…“ Lektvarista se podíval na chlapce před sebou. Seděl tam jako hromádka neštěstí a celý se třásl. A tohle má být jeho milenec? Manžel, se kterým je nucen spát? Kvůli zachování a ustálení jejich magie? Je to jen dítě, které donutili dospět!

Snape odvrátil tvář a tiše si povzdechl. Nenáviděl tohohle Nebelvíra! Ale co měl teď dělat? Jak se přes to přenést?

„Svlékněte se, bude to pro vás jednodušší, když to uděláte sám. Vím, že nechcete, abych se vás dotýkal…“ Poslední větě nescházel obvyklý sarkasmus. Ale chlapec se nepohnul a ještě víc se rozechvěl.

„Ne-nešlo… nešlo by to… z-zítra? Prosím… prosím…“ šeptal Harry naléhavě. V hlase panika, ale i krapet naděje. Proč dnes? Proč chvíli nepočkat. Jen jeden den. Co je jeden den s nekonečnem, které je čeká? Jeden den! Prosím! Jen den…

Zelené oči se zvedly a střetly se s těmi černými. Chvíli se jen tak sledovaly. Ale z tohohle není cesta ven. Harry to věděl. Harry to pochopil…

„Sám víte, že to musí být dnes. Myslíte si, kdovíjak nejsem nadšený, ale opak je pravdou, Pottere! Musíme!“ jeho hlas byl ostrý, ale tichý.

„Já… ale… já…“ zelené oči se zatřpytily a pár hořkých slz vyteklo ven. Rezignoval. Věděl, že cesta zpět už není. A co ho čeká v budoucnosti? O tom přemýšlet nechtěl. Nemohl!

Harry se dotkl lehce knoflíčku na své noční košili a pomalu ho rozepnul. Pak následoval další a další. Roztřesenýma rukama to moc nešlo a ani nechtěl. Látka sklouzla z jeho ramen a se zašustěním ji odhodil na zem. Následovaly kalhoty. Chlapec pak zůstal sedět. Ani jednou se nepodíval na svého profesora. Ani když i on odložil své oblečení.

Lehký dotek na rameni. Podvolil se. Musel. Zavřel oči a nechal se položit do temných pokrývek. Cítil chladné ruce na své pokožce. Jak v uklidňujícím tempu lehce kloužou po jeho těle. Bude to v pořádku. Vše bude dobré. Ale realita je jiná. Tohle už nikdy v pořádku nebude…

Harry na chvíli otevřel oči a podíval se na muže, který se nad ním skláněl. Na jeho bledou pokožku a hubené tělo. Možná kdyby byli v jiné situaci, obdivoval by tuhle postavu. Ale teď nemohl. Odvrátil zrak. Nedokázal se déle dívat.

„Uvolni se,“ sotva slyšitelný šepot u jeho ucha. Horký dech. Měl uklidňovat. Harry se snažil poslechnout, ale nemohl. Nejde to!

Pak ucítil rty na svém krku. Lehce políbily pokožku. Jednou. Podruhé. Polibky pokračovaly výš. Ale tohle Harry dovolit nechtěl. Otočil hlavu a jednou rukou lektvaristu odstrčil.

„Tohle ne!“ hlas měl roztřesený, ale přesto rozkazovací. Tohle je až moc intimní. Tohle dělají páry, které se milují. Ale Harryho postoj byl jasný. Nedotýkat se! Nelíbat…

Snape se zarazil. Podíval se na chlapce s přimhouřenýma očima. Ale už se o nic podobného nepokoušel. Posadil se mezi Harryho nohy a jedním dotekem je od sebe roztáhl. Z Harryho hrdla se vydral tichý vzlyk. Starší muž nad ním na chvíli zavřel oči a snažil se soustředit na to, co teď měl udělat, a ne na vzlykajícího mladíka. Vždyť tohle je znásilnění! Odporný akt, na který nikdy neměl žaludek. Jeho smrtijedští kolegové se tím vždy bavili. Ale on nikdy… On by tohle nikdy neudělal. Nikomu, ani největšímu nepříteli. A teď? Teď musí.

První milování je pro každou osobu něco výjimečného. Aspoň tak by to mělo být. Každý si tu chvíli pamatuje do konce svých dní. První nesmělé doteky. Poznávání druhého těla. Laskání. Polibky. Něžnosti. Vše má být perfektní. Dokonalé. Jen dávat a brát. Chtít a toužit. Ale jaká je realita?

Pohladil chlapce po vnitřní straně stehen. Konejšivě, skoro až něžně. Jen efekt to mělo opačný. Harry zaťal ruce do prostěradla a prudce vydechl.

„Pottere, musíš se uvolnit… Nechci ti ublížit a budu se snažit to udělat snazší, ale musíš spolupracovat. Já nejsem zrůda, pochopte i mě…“ hlas byl tichý. Mohlo by se říct, že konejšivý. Tak, jak to v téhle situaci nejvíc šlo. Ale pomohlo to? Ne.

Harry znovu otočil hlavu a jen přikývnul. Ale napětí nezmizelo. Možná jen trocha, ale ta se hned vrátila, když se ho Snape znovu dotkl. Znovu ho pohladil po stehně a pak výš. Postupoval pomalu. Jen aby chlapce nevyděsil ještě víc. Už tak se za tohle Snape nenáviděl. A nejen sebe. Voldemorta, Brumbála a všechny okolo. Ano, ale nejvíc sebe. Za to, že ví, že přestat nesmí. Že tohle musí dotáhnout do konce. Ale do jakého konce? Zlomit duši dítěte?

Pohladil pokožku pod sebou. Znovu a znovu. Uvolni se. No tak. Pomůže to. Oddej se pocitům a zapomeň na člověka, který ti je předává. Chytil chlapce za boky a lehce ho otočil na břicho. Takhle to bude jednodušší. Nedívat se do zelených smaragdů, plných bolesti.

Snape vzal do ruky jeden z polštářů a jedním šikovným pohybem ho dostal pod Harryho. Znovu ho pohladil. Dostal se k jeho půlkám a lehce je rozevřel. Harry sebou mírně škubnul, ale zůstal ležet. Neměl jinou možnost. Musel.

Další vzlyk. Další přivření víček. Nevnímat. Snape bezhůlkovým kouzlem přivolal z koupelny malou lahvičku. Šikovně ji chytil do dlouhých prstů a pak ji položil vedle sebe. Znovu se začal soustředit na tělo pod sebou, otřásané tichými vzlyky. Opravdu se snažil tohle nevnímat, ale věděl, že na tento okamžik nikdy nezapomene. Bere si nevinného chlapce. Vlastně ještě dítě. Malý kluk, který by se teď měl smát se svými kamarády ve společenské místnosti. Severus měl sedět nad domácími pracemi a v tichosti známkovat. Ale osud to chtěl jinak…

Naklonil se nad chlapce a trochu ho posunul, aby vše proběhlo bez sebemenších problémů. Pokud možno bez bolesti a zranění. Už tak to pro Harryho bude otřesné.

Dotkl se Harryho nohou a ještě víc je od sebe roztáhl. Jednu ruku položil na jeho záda, druhou se přibližoval k jeho vstupu. Ale jen když se ho dotkl, místností se ozval další vzlyk. Tohle se nedá zvládnout! Na tohle člověk jako Severus nemůže mít trpělivost. Sakra! Jak tohle dokázat dotáhnou do konce!!!

Udělat to rychle a efektivně to nejde, to by Harryho jen zranil a možná víc, než by chtěl. A pomalu? Pomalu to taky nejde. Jen prodlužuje tohle trápení. Tak co udělat? Obrátit hůlku proti sobě a konečně mít od těch pitomých otázek klid? Asi těžko…

Snape se nadechl a pak pomalu vydechl, aby se uklidnil a mohl pokračovat. Nechtěl to zbytečně prodlužovat. Už nad všemožnými úvahami strávil víc než dost času!

Odzátkoval lahvičku a průhlednou hmotu nabral na prst. Znovu se dotkl hýždí a jedním hladkým pohybem vklouzl nejdelším prstem do mladíka. Škubl sebou, a kdyby byl otočený na zádech, mohl by si Severus všimnout proudu slz. Hořkých. Ale on ho přidržoval rukou na jeho zádech. Tak, aby se moc nehýbal. Kruté. Drastické. Ale je to třeba, jestli to chce mít rychle za sebou.

Znovu prst vytáhl a pak ho tam vrátil. Protahoval a roztahoval chlapce, jak jen mohl. Čím víc, tím lépe. Už nevnímal slzy, ani vzlyky. Jen se soustředil na další úkol, který mu byl dán.

Přidal další prst a pak ještě jeden. Ale co teď? Když vlastní vzrušení nepřicházelo? Tenhle pokus o sex by ho nikdy nevzrušil. Ne za těchto podmínek.

Vytáhl prsty z Harryho a dotkl se vlastního ochablého penisu. Zkušenými pohyby své ruky se plně vzrušil. Ruku, kterou měl celou dobu položenou na Harryho zádech, přesunul na jeho bok a přidal i druhou. Pořád se snažil nevnímat stále hlasitější pláč.

Navedl svůj penis k malé dírce a zatlačil. Pomalu. Hlavně neublížit. Bude to bolet. Poprvé to vždy bolí…

Ale Harry sebou cukl a posunul se vpřed. Začal protestovat. Jeho dech byl přerývaný. Snažil se utéct. Ale pevné ruce na jeho bocích mu v tom bránily. Musí to dokončit. Není čas…

Severus držel Pottera pevně a nedovolil mu pohnout se. Přišpendlil ho k posteli a zalehl vlastním tělem.

„Nebraňte se, nebo to bude horší!“ zavrčel mu lektvarista do ucha. Znovu navedl svůj úd k jeho zadku a přitlačil. Musí to tak být! Nenávidí se za tohle ještě víc. Už se na svou tvář v životě nepodívá do zrcadla. Hnusí se sám sobě. A tenhle pocit jen tak nezmizí…

Ještě jednou zatlačil a dostal se do něj celou délkou. Pořád mu držel boky. Z toho bude mít Harry modřiny. Ale to teď nebylo důležité.

Kousek ho vytáhl a pak znovu přirazil. A pak znovu a znovu. Vzlyky. Pláč. Slzy. Nenávist. Vina…

Trvalo to dlouho. Pro oba až moc dlouho. Ale nakonec s poslední přírazem a tichým výdechem se

Snape udělal. Ani si nedal čas na oddych. Vytáhl svůj ochabující penis a vzdálil se od chvějícího se těla. Tělo? Ne… Jen prázdná schránka. Už nikdy víc chlapec. Už nikdo, už nic…

 

And it all boils down to the same old fear
Just a link in a chain, just a puppet on a string
And it all boils down to the same old fear
Whether you win or you lose
Whether you win or you lose
Whether you win or you lose
Whether you win or you lose *

 

* Pipe dreams - Travis

 

Další kapitola bude 15. 06. 2011