Temné Stíny 4. část

Další část je tady.

Někdo ví, někdo neví. Ale i tak se všem omlouvám za zmatky a vše, co se událo u minulé kapitoly. Tak moc bych chtěla odepsat každému na vaše komentáře, ale obávám se, že dneska na to jaksi... nemám sílu. Ale do budoucna se to změní. Musí.

Tuhle kapitolu chci věnovat assez. Ona mi otevřela oči a ukázala mi to, co jsem celou dobu neviděla. A já ti za to děkuji! Sama víš...

Můj život není dokonalý. Vždy jsem řešila to, že jsem jen černá ovce. Doma... ve škole... v zaměstnání... Proto se budu o to víc snažit. Žít a jít dál i skrz všechny překážky, které mi osud postaví do cesty. Překročím je a půjdu dál. Vše je na mě a tohle jsem si zase uvědomila díky a-sisi a jí taky děkuji za cenná rady, které jsem si vzala k srdci. Slibuji, že se pokusím vstát z toho bahna ve kterém jsem si myslela, že jsem a půjdu DÁL.

Děkuji všem za názory, slova, věty... pocity. Dost pro mě znamenáte. Každá živá duše, nechápu proč jsem tohle vše chtěla vzdát. Takže už zbývá se jen rozloučit a popřát příjmné čtení. I když tahle kapitolka moc příjemná naní. Naopak! Vůbec není!

yellow, ani nevíš jak moc si vážím tvé snahy! Jsi moje malé sluníčko! :)

S láskou Salazaret

A život jde dál a já bych měl jít taky. Ale můžu snad? Ne. Nejde to. Cítím se hrozně. Po tom, co se stalo. Nedokážu rozumně myslet. Ta zrada mě bolí. Už nikdy nechci vyjít ze sklepení, proč taky, že? Mé místo je tady. Oni mi ho přiřkly. Odsoudili mě k peklu, tak proč se mu bránit? Kdysi jsem se o to pokoušel. Ale teď už ne. Nic v mém životě nemá cenu. Vlastně ani ten život, nebo chcete-li přežívání…

 4. část – A život jde dál

Oh, oh this cruel sun
Its daylight never done
Cruelty just begun
To make a shadow of everyone
And if the rain come
And if the rain come now
Souls bent over without a breeze
Blankets on burning trees
I'm sick without disease
Nobility on the knees

Špinavý. Jediné slovo, které Harrymu kolovalo hlavou. Zachvěl se. Ale už nebrečel. Slzy a nářky ustaly ve chvíli, kdy vše skončilo. Jako když utne.

Teď ležel pořád na tom samém místě. Věděl, že na něj Snape mluví, ale slova nedokázal vnímat. Pomalu se zvedl na roztřesených rukou a snažil se vstát. Ale bolelo ho celé tělo. Z toho, jak zatínal pěsti. Jak se snažil vše zvládnout. A přesto jeho duše zemřela. Dalo se to čekat, nic jiného se stát ani nemohlo.

Posadil se a následně postavil. Potřeboval sprchu a to velmi rychle. Cítil ten pach sexu všude kolem sebe. Na sobě…

„Pottere… Mluv se mnou,“ ozvalo se z druhé strany postele. Otočil se. Pohlédl na svého manžela. Seděl tam v tom svém černém županu a sledoval ho.

Harry to nedokázal. Kdyby teď promluvil, asi by se pozvracel a kdoví co ještě. Nechce už víc pošpinit svou pověst tím, že se mu tu složí. Už tak ukázal slabost. Víc než dost.

Prchnul. Zabouchl za sebou dveře od koupelny a svezl se po nich. Ale nebrečel. Už to nedokázal. Jako by se v něm něco zlomilo. Něco důležitého, zásadního. Bylo to uvnitř něj, ale teď je to pryč. Zmizelo to jako pára nad hrncem.

Tiše zaklel. Přitáhl si nohy k sobě a opřel si o ně hlavu. Snažil se brečet. Všechnu bolest vyplavit pryč. Tak proč slzy nepřicházely? Kam odešly?

„Do háje se vším!“ slova řekl ostře a nenávistně. Cítil to tak. Nenáviděl sebe. Nejvíc sebe. Že tohle dopustil. Proč se víc nebránil? Měl by na to sílu, jen kdyby víc chtěl.

Zvedl hlavu a zadíval se na sprchový kout. Neměl sílu vstát, ale musel. Pomalu se vyškrábal na roztřesené nohy. Byl nahý, ani si to neuvědomoval, že se po pokoji pohyboval bez čehokoliv na sobě. Teď už mu to bylo jedno. Co teď měl před tím netopýrem skrývat?

Natáhl ruku a pustil pořádně teplou vodu. Potřeboval ji, to ví i Bůh. Vlezl pod ten blahodárný proud a nechal ze sebe všechno smýt. Ale to, co se usídlilo v něm, ne a ne zmizet. Nejraději by se pod tímhle proudem rozplynul. Prostě jen umřel. V klidu a pokoji.

Ubíhaly minuty a chlapec pořád stál a nechal se laskat proudem vřelé vody. Nechtěl se vrátit zpět do pokoje. Ale neměl na výběr. Únava si na něm vybrala svou daň. Unavené nebylo jen tělo, ale i duše. Duše? Vždyť on už žádnou nemá…

Vystoupil ze sprchy a porozhlédl se okolo. Hůlku neměl, aby se mohl osušit, ale pak si všiml čistě bílých ručníku na jedné ze skříněk. Pomalu k nim přešel a lehce se jich dotkl. Tak jemné, tak hebké. Tak úžasné… Vzal jednu osušku do ruky a zabalil se do ní. Voněla nádherně. Lilie? Ano, určitě to byla tahle vůně. Lily… Mami…

Ručník sjel po těle a dopadl na zem. Chlapec se rozklepal jako malé štěně, které udělalo něco špatného. Malé vystrašené, všemi opovrhované štěňátko… Přesně tak se cítil. Odvržený, nechtěný, nenáviděný. Tak sám, neskutečně sám. Do konce svého života. Jen doufá, že konec bude brzy. Velmi brzy…

Znovu se porozhlédl po koupelně, jestli tu není něco, co by si mohl vzít na sebe. Zrak padl na černý župan. Přesně na ten samý, jako měl na sobě Snape. Jen velikostně menší. Připravený pro něj.

Oblékl si ho. Proč taky ne, že? Je jeho, už navždy…

Vrátil se do ložnice, ale nehodlal se vrátit do postele. Jen přešel ke své polovině a vzal do ruky přikrývku a malý polštář. Ignoroval lahvičku s lektvarem na stolku i druhou menší s léčivou mastí. Ale viděl je a moc dobře. Všiml si jich už ve chvíli, kdy se přiblížil k posteli.

„Kam jdeš?“ ozvalo se ve chvíli, kdy chtěl odejít i s uloupenými věcmi.

„Já…“ hlas se vytratil. Pochopil. Nemá, kam by šel. Otočil se směrem ke dveřím, které vedly do obývacího pokoje s velkou tmavou pohovkou. Co tam? Proč tam nejít. Udělá to.

Otočil se na patě a chtěl z místnosti co nejrychleji zmizet. Ale cizí ruce mu v tom zabránily.

„Pottere! Co si myslíš, že děláš?“

„Pusťte mě… Dnes už ne… Prosím… Ne… Já… nechci…“ mladík se vyškubnul ze sevření a těžce dopadl na zem. Druhý muž se na něj zmateně díval. Ale pak přišlo pochopení. Jako blesk z čistého nebe.

„Nechtěl jsem… Pottere, já nechtěl…“ Severus Snape. Známý svou výřečností. Svým sarkasmem a chladným srdcem. Člověk, který má odpověď na všechno. Teď nevěděl, co říct. Jak se omluvit za čin, který spáchal na mladém těle? A Merlin ví, že se to bude opakovat. Je to nutné. Třeba zítra, nebo pozítří… brzy. Až moc brzy. Pro ustálení vzájemné magie. Ale hlavně pro ucelení svazku. Nutná věc, kterou tam samotný Merlin přiřkl. Milování. Smyslné a láskyplné. Tady? Ne. Jen sex. Sex za jediným účelem, projít jím. Protrpět okamžiky s někým, koho nenávidíme. Krásný svazek, že?

Harry zvedl svůj vyplašený zrak. Jeho tělo se zachvělo. Odporem. V očích hrůzu. V mysli jen jedno. Ne! Znovu ne!

„Měli bychom jít spát. Ráno se tu určitě staví Brumbál a…“ Zelené oči se podívaly na muže nad sebou a pak na dveře. Snape pochopil skrytou otázku. Ale může mu to dovolit? Už tak se teď cítí hrozně a vědomí, že chlapec spí někde jinde… Sám s bolestí v duši? Ne! Tohle nehodlá dovolit. Musí mít chlapce pod dohledem. Tohle nebude dobrá noc. Už žádná nebude…

„Já…“ Znovu se podíval na dveře. I když nic neříkal, jeho oči prozrazovaly vše. Tu prosbu. Tu touhu odejít. Pryč! Daleko.

„Zůstanete tady, Pottere, to je mé poslední slovo!“ v hlase nepatrná vyhrůžka. A proč? Chce ho jen chránit. Před samotou. Před vlastními myšlenkami. Sám moc dobře ví, jak se teď musí cítit. Raději ať se zaměří na svou nenávist k lektvaristovi, než aby se utápěl ve své bezmoci.

„Ne… Já…“ tichý vzlyk. Bez slz.

„Pottere!“ Harry sklopil zrak. Postavil se na nohy a došoural se k posteli. Lehl si na její okraj a zakryl se dekou, kterou celou dobu svíral v ruce.

Jediná dvě slova zazněla pokojem. „Nenávidím vás!“

HPSS

Harry celou noc nezamhouřil oči. V jeho mysli se neodehrával jen boj, ale přímo válka. Válčil sám se sebou. Se svou vinou. Se svým životem. Ale už dávno se ho vzdal. Už ví, že není jeho. Někdo jiný řídí jeho kroky a on jim do toho nemá co mluvit. On na to nemá právo. Je jen zbraň, jen podivná loutka ve světě dospělých.

Podíval se na stolek, na kterém ležely jeho brýle a vedle nich dvě lahvičky. Přesně jako večer. Ale ani se jich nedotkl. Nepotřeboval milosrdenství. Chtěl tuhle bolest cítit. Jen tak si dokázal uvědomit, že je ještě člověkem. Živou bytostí, ne jen prázdnou schránkou. Přes bolest.

Mírně se zachvěl. Byla mu zima. Měl si lehnout pod peřinu a ne se jen krčit pod dekou. Ale neměl k tomu odvahu. Už tak musí ležet v jedné posteli s ním. Ale neobviňoval ho. Ne přímo. Věděl, že to, co Snape včera udělal, bylo nutné. Jakým způsobem si ho vzal. Ještě teď na sobě cítit jeho ruce. Jeho polibky.

Stočil zrak k hodinám na protější stěně. Půl šesté ráno. Velmi pozdě a přitom velice brzy. Uslyšel vedle sebe pohyb. To se Snape nejspíš probudil. Harry zavřel oči a snažil se předstírat spánek. Ale moc mu to nešlo. Chvěl se.

„Spal jste vůbec?“ ozval se nad ním hlas lektvaristy. Harry se otočil a jejich pohledy se střetly. Zavrtěl hlavou. Oči měl rozšířené. Bál se toho, co by po něm Snape mohl chtít.

Snape vstal z postele. Zamračeně se díval na chlapce ležícího v jeho posteli. „Je sobota, můžete klidně spát… Nebudu vás obtěžovat,“ řekl jen a pak zmizel v koupelně. Harry moc dobře slyšel v tom hlase bolest. Taky ji cítil. Tohle nikdy nebylo o nich dvou. O jejich nenávisti. Ne. Tohle byl plán. Dobrý plán, ale kdo za ním stál? Brumbál? Voldemort? Nebo sám osud?

Harry se otočil zpět a díval se na protější zeď. Tak jako celou noc. Obdivoval krásu začarovaného okna. Díval se přímo ho hloubky temného jezera. Černočerná tma. Sem tam nějaký pohyb. Zatoulaná ryba či jiná příšera. Jeho dech se zklidnil a po chvíli začal pravidelně oddechovat. Usnul zcela vyčerpán…

HPSS

„Severusi, vím, jak se cítíš…“

„Nevíš vůbec nic, Albusi! Tohle… Kdybyste viděl… kdybyste věděl…“ lektvaristův hlas se zlomil. Ztěžka dopadl na židli a složil hlavu do dlaní. Pocit zoufalství přepadl tohoto muže nepřipraveného. Teď, když se na včerejšek díval s odstupem, se cítil ještě hůř.

„Ublížil jsem vám, já to vím, Severusi, ale sám víš, že to bylo nutné. Jestli chceme jednou pro vždy skoncovat s Voldemortem a jeho přisluhovači…“ Pomněnkové oči byly plné obav. Obav o své dva chlapce. Jeho děti. Byli jako jeho rodina. Víc, než jeho vlastní. Měl je rád, ale od obřadu se jim nedokázal zpříma podívat do očí. Zradil.

„Já mu ublížil, Albusi. Já ho znásilnil! Vždyť je to ještě dítě… Já znásilnil dítě!“ hlas byl šeptavý a plný bolesti. Jen Albus Brumbál znal pravou tvář Severuse Snapea. Věděl, že je to jen zlomený člověk, který v životě přišel o mnoho. A taky za to zaplatil, nesčetněkrát. A co potom bylo tohle? Opravdu se na něj Bůh tak moc hněvá? Za hříchy mládí? Trestá ho. Kvůli jeho někdejší touze po pomstě? Kvůli tomu, že se stal tím, kým se stal? Smrtijedem? Ach ano, určitě se mstí…

Starší kouzelník se postavil a položil ruku na rameno svého svěřence. Konejšivé gesto. Tady slova nebyla potřeba. Bylo v tom tolik rodičovské lásky. Ještě jednou stiskl hubené rameno a pak odešel. Snape zůstal sedět a ještě hodnou chvíli zkoumal desku stolu.

Harry seděl opřený vedle pootevřených dveří a celou dobu poslouchal. Celý rozhovor. Každé slovíčko se do něj zabodlo jako střep z rozbitého zrcadla. Byl si vědom té podobnosti mezi sebou a svým manželem… Oba bez milující rodiny. Oba zlomení lidmi, kterým důvěřovali. Každý měl v téhle válce svůj úkol. I oni měli. Mají… Jsou jako jing a jang. Černý a bílý. Každý jiný a přesto jen společně úplní.

Postavil se na zkřehlé nohy a pak se přemístil zpět do postele. Nehodlal navštívit druhý pokoj. Už nikdy nevyleze z téhle postele. Nemá pro co žít. Pro koho…

HPSS

Sobota se přehoupla v neděli a pak následovalo pondělí. První den, kdy měl Harry vyjít na veřejnost. Ale mladík to odmítal. Celé dva dny nevylezl z ložnice. I přes Severusovy protesty. Hádky. Ne! On tu zůstane a nikdo mu v tom bránit nebude.

Nic nepomáhalo. Ani hůlka, kterou mu Snape donesl a položil mu ji na noční stolek. Harry se jí ani nedotkl. Neměl důvod.

„Pottere! Nemůžete se tu pořád schovávat!“

Harry se ani nepohnul. Jen dál koukal na klidnou vodu před sebou. Oči mlhavé, v hlavě prázdno.

„Jak myslíte. Je mi to jedno…“ zavrčel lektvarista a s prásknutím dveří opustil komnaty. Harry osaměl. Konečně…

Ale bylo dobře, že Snape opustil sklepení? Zanechat chlapce v takovém stavu samotného? Jen Merlin ví, co by se mohlo stát…

Ale bylo to štěstí, co zanechalo Harryho Pottere-Snapea celý den v posteli? Nemyslím. Byla to jeho neochota k čemukoliv. Bylo mu špatně už z pocitu, že by měl vstát a něco dělat. Nebo jen vyjít ze sklepení. Tady to je bezpečné. Nikdo ho sem otravovat nepřijde. Nikdo mu nemůže nic přikázat. Je tu… relativně v bezpečí. Ale přesně před čím? Stejně se tomu, co se dnes má stát nevyhne. A on to moc dobře ví…

Celý den byl sám. Celé hodiny proležel v posteli, nebo proseděl v kuchyni a něco málo snědl. Ale večer se stejně vrátil do postele. Cítil to divné vibrování po celém těle. Magie. Jeho kouzelná moc začala pomalu ale jistě protestovat. Harry věděl, co to znamená a vůbec mu to nepomáhalo. Posadil se na postel a vyčkával na přílet netopýra.

Ale minuty se vlekly a pořád tu bylo to nepříjemné ticho. Tik-ťak. Pořád dokola. A Harry byl čím dál nervóznější. Rozechvěl se. Začal vzpomínat. Bude to jako před třemi dny? Vezme si ho stejně násilně? A bylo to vlastně násilí?

Zatřepal hlavou a v tu chvíli uslyšel, jak někdo vešel do vedlejší místnosti. Dech se v něm zadrhl. Moc dobře věděl, kdo to je.

Snape okamžitě přešel do ložnice a pohledem vyhledal chlapce. Harry okamžitě sklopil zrak a pomalu si začal rozepínat košili. Tak nějak automaticky.

„Pottere… já nehodlám teď…“ Harry se zastavil v půlce pohybu a znovu se podíval na svého manžela. Snape měl ve tváři opravdu znechucený výraz. Co se jen muselo celý den dít? Proč se na něj dívá ještě hůř než jindy?

To nestihl Harry zjistit. Snape se otočil a s dalším třísknutím dveří zmizel ve své laboratoři. Harry se přikrčil a následně se stulil v rohu postele. Do očí se mu nahrnuly slzy. Ale ani jediná neopustila své místo. Ležel tam a nemohl dělat nic jiného, než čekat. Na večer. Na noc…

HPSS

Stál tam a sledoval postavu spící na posteli. Klidně oddechovala, ale přesto si všiml nepatrné vrásky na jeho mladém obličeji. Potter se přetočil na druhý bok a mírně zaskuhral. Asi se mu zdál nějaký divný sen. Ale Snape se nepohnul z místa. Pořád ho sledoval. Nechtěl ho budit. Tak moc nechtěl. Ale jeho nestálá magie ho štvala. Nemohl ani dovařit lektvary, které měl rozdělané, bez rizika, že celé podzemí vybouchne.

Přešel pomalým krokem k posteli a lehce se dotkl mladíkova ramene. Neprobudil se. Lehce s ním zatřepal. Víčka se zvedla a v té chvíli sebou smýkl dozadu a málem spadl z postele.

„Pane?“ zeptal se roztřeseně. Přitáhl si přikrývku víc k bradě a zděšeně se díval na postavu před sebou. Tolik k lásce a oddanosti, které k manželství patří.

„Nechtěl jsem vás budit, ale je třeba…“ tentokrát nechal větu nedokončenou schválně. Nechtěl to říkat nahlas. Možná by to ani nedokázal. Ne, když se na něj dívají dva vyděšené smaragdy. Oči zesnulé Lily, jeho lásky a přítelkyně. Ach Lily, kdybys jen věděla…

„Jo… já vím,“ řekl přiškrceně mladík, ale ani se nepohnul.

„Půjdu teď do koupelny,“ řekl Snape a Harry se zmohl jen na chabé přikývnutí. Chvění se stalo jeho každodenním chlebem. Cítil ho znovu. Rozklepal se jako malý kluk. Ale nedokázal to zastavit. Možná ani nechtěl…

Odhodil deku, kterou k sobě tiskl a naštvaně si sundal košili a následně kalhoty. Lehl si na břicho a vyčkával. Třes v jeho těle nepřestával, ale snažil se ho nevnímat. Jen se díval před sebe a doufal, že to bude mít co nejdřív za sebou. Ale Snape nepřicházel. Zase jen čekal a čekal.

Dveře od koupelny se otevřely a lektvarista ve svém černém županu přešel ihned k posteli, ale když tam uviděl mladíka, jak netrpělivě leží a celý se chvěje, zarazil se.

„Pottere…“

„Prosím nemluvte, jen to udělejte!“ zašeptal netrpělivě Harry. Snape ale zůstal stát a pořád mladíka před sebou zkoumal. Nechtěl to udělat takhle. Odporně a bez citu jako poprvé. Potter se musí naučit přijímat tento akt aspoň s trochou iniciace a to neznamená, že se svleče a položí se na postel!

Severus si povzdechl a pak svlékl župan a přehodil ho přes čelo postele. Posadil se na postel a rukou se lehce dotkl mladíkovy páteře. Moc dobře si všiml nezahojených modřin na bocích. Přejel po nich rukou, jen lehce. Díval se na to, jak mu ublížil. A řekl si, že tentokrát to bude jinak. Nechce být zrůdou! I když jí byl a možná je…

Naklonil se nad mladé tělo a začal ho zasypávat polibky. Jeden vedle druhého. Celá záda. Šíji. Rukou zajel do jeho rozčepýřených vlasů. Harry nereagoval, tak Severus pokračoval dál. Laskal tohle tělo. Tak jak to měl udělat minule.

Rukou roztáhl mladíkovy nohy, ale nic víc. Jen ho hladil, nahoru a dolů. Aby si na něj zvykl. Na jeho dotyky. Potter spolupracoval až moc ochotně. Nebo naopak, spíš jen ležel a nechal sebou manipulovat jako s hadrovou panenkou. Ale pořád lepší, než aby se mu tady přímo před očima hroutil.

Když se dotkl Harryho hýždí, automaticky sebou škubnul. Severus dal ruku pryč a znovu se soustředil na polibky. Na účinnou masáž mladíkových zad. Trvalo to možná dlouho, ale byla tu razantní změna od předešlé noci.

Znovu položil ruku na Harryho stehno a pomalu ji posouval víš. Ale nezapomněl se věnovat hlazení a polibkům. Snažil se odvést pozornost. Roztáhnul mu nohy ještě víc a pak se natáhl po malé nádobce s průhlednou mastí a namazal si s ní prst. Pak se vrátil zpět a jedním pohybem se dostal do mladíka. Harry tiše syknul, ale neudělal nic, aby tomu zabránil. Jako by se s touhle situací smířil. Ale opak by pravdou…

Tentokrát přišlo vzrušení samo. I když se toho Potter přímo neúčastnil, nevzlykal ani nic podobného. Byl ve vlastním světě. Tam daleko od tohohle všeho. Kdyby jen nyní někdo viděl jeho výraz. Zastřený a mlhavý.

Severus přidal druhý prst a lehce s nimi pohybovat tam a zpět. Moc dobře poznal chvíle, kdy se dotkl nejcitlivější části. Harry sebou vždy lehce škubl. Ale nic víc…

Opatrně chytil mladíka za boky a lehce ho nadzvedl. Harry se nebránil. Přitiskl se na něj a nasměroval svůj penis k jeho zadku. Přitlačil. Opatrně. Nesetkal se s odporem, ale taky si všiml mladíkova ochablého penisu, jen tak visícího mezi jeho nohama. Nic z tohohle Potterovi potěšení nepřináší.

Přirazil. Celý akt už pak netrval dlouho. Severus se pohyboval pomalu, ale přesto dosáhl orgasmu překvapivě rychle. Oba dopadli do peřin a v tu chvíli se Harry rozbrečel. Jako malé dítě. Ale on jim byl! Byl jen kluk. Malý a vyděšený v tomhle odporném světě.

Severus nevěděl, co má dělat. Jen si přitáhl Harryho blíž k sobě. Zakryl je oba peřinou. Mladík mu tiše brečel do ramene a Severus ho neklidně pozoroval. Trvalo dlouho, než se mladé tělo uklidnilo a jeho dech se stal pravidelným. Usnul. Ale tentokrát Severus ne. Celou noc držel chlapce a přemýšlel o všem, co se doposud stalo…

Has every good thing now been sold
Oh son of shepherd boy now king
What wisdom can you bring
What lyric could you sing
Where is the music of the seraphim *

* Wave of sorrow, U2

PS: Nesnáším modrou! Ale poslední dobou mě uklidňuje :D :D

PPS: Další kapitola bude až 15. 07. 2011 (nestíhám, tak jak bych chtěla)