Temné stíny 5. část

Mám toho na srdci opravdu hodně. Ale nemám sílu to vše napsat. V poslední době mi to v životě nějak... skřípe. Omlouvám se, že moc neodepisuji na komentáře. Budu se snažit víc. Musím! Už kvůli Vám! Opravdu zahříváte mou dušičku a za to Vám z celého srdce děkuji.

Snad si dnešní kapitolku užijete, jako já její psaní.

yellow jako vždy moc děkuji za opravu a pomoc při výběru písniček!

S láskou Vaše Salazaret

Kolik dní tu jsem? V temnotě? Nevím, ale možná je čas opravdu jít dál. Čelit světu. Ale chci se s nimi setkat? S přáteli? Vím, co si o mně teď myslí. Viděl jsem noviny a vím, co o nás psali. O chlapci-který-přežil a jeho manželovi. A Snape mi to vůbec neulehčuje. Ty jeho pohledy. Snaží se, to mu odepřít nemůžu, ale pořád je to jen Snape. Netopýr ze sklepení. Má noční můra. Má nenávist!

5. část – Čelit světu

You were standing in the wake of devastation
You were waiting on the edge of the unknown
With the cataclysm raining down
Insides crying, "save me now"
You were there impossibly alone

Do you feel cold and lost in desperation ?
You build up hope
But failure's all you've known
Remember all the sadness and frustration *

Harryho tělo se mírně zachvělo. Otevřel oči a zjistil, že leží až nepřirozeně blízko svému manželovi. A nejhorší na tom bylo, že byl úplně nahý. Merline!

Okamžitě se do něj zapřel volnou rukou a snažil se odtáhnout. Lektvarista se vzbudil. Jeho překvapený pohled ihned vystřídala bolestná grimasa. Pustil chlapce.

Harry okamžitě vyskočil na nohy a letěl do koupelny. Třásl se. Jak něco takového mohl dovolit! On se ho dotýkal. Pořád a pořád. Proč se něco takového musí stávat zrovna jemu! Tohle není fér!

Dopadl na kolena a všechno včerejší jídlo šlo ven. Muselo to tak být. Bylo mu špatně samo ze sebe. Ale z jeho doteků ještě víc. Proč včera neprotestoval? Mohl by? Ne. Určitě ne. On by si ho stejně vzal. Ať už by se mu to líbilo, nebo ne. Nevěřil mu. A stejně dobře ví, že za to lektvarista nemůže. To Voldemort a Brumbál je donutili sdílet tohle vše.

Otřel si rukou ústa a posadil se na zkřehlé nohy. Nepříjemné chladno se mu dostávalo snad až do kostí. Pak ucítil lehký dotyk na rameni. Škubnul sebou a narazil do chladné zdi. Vzhlédl.  Stál tam v tom svém černém županu. Díval se na něj a v očích zjevná starost. Ne, Snape za to nemůže. Je to jen další figurka v téhle šachové partii. Další zlomená duše.

Natáhl ruku, nechal se zvednout a pak vmanévrovat do sprchy. Snape s ním nešel. Merlin-dík! Ale přesto zůstal v koupelně. Hlídal chlapce, pro jistotu. Pro svou nebo jeho? Kdo ví…

Nepromluvili spolu ani slovo. Ale napětí tu bylo. Mohl by ho cítit každý, kdo by vešel do jejich bytu. Jejich? Jak odporné slovo. Harry ho nenáviděl. Tak jak nenáviděl sám sebe. Svou existenci. To, že se stal chlapcem-který-přežil.

Posadil se do křesla a chvíli se jen tak díval do plamenů. Už je tady zavřený kolik dnů a sám ví, že musí vyjít ven. Teď, nebo už nikdy. Proč ne nikdy?

Postavil se a vrátil se zpět do ložnice, ze které zrovna vycházel Snape. Nepodíval se na něj. Asi si myslel, že se jde zase zavrtat do peřin. Ale opak byl pravdou.

Přešel ke svému doposud nevybalenému kufru a začal v něm hledat učebnice. Popadl jen ty nejdůležitější a narval je do brašny. Ještě vytáhl jeden ze školních hábitů a hodil ho na sebe.

„Jdete někam?“ zeptal se Snape, který stál pořád ve dveřích. Díval se na něj podezřívavě. Harry se napřímil a podíval se na svého manžela. Chtěl odseknout nějakou hnusnou poznámku, ale nezmohl se na to. Už ublížil hodně lidem kolem sebe, proč to zhoršovat ještě tady? Jen přikývl.

„Mám na vás počkat?“ Nevinná otázka, ale jak na ni odpovědět? Měl by se sám potulovat po sklepení? To by nebyl dobrý nápad, třeba by přišel k úhoně a nikdo by mu nemusel pomoct. Je to doupě Zmijozelů! I když je pravdou, že on měl být taky Zmijozel, ale to vem čert!

„Já… jo… děkuji…“ zašeptal tiše a sklonil hlavu v největší pokoře. Děkuje! On mu děkuje za něco tak banálního, jako je to, že na něj počká a doprovodí ho jako malé dítě na snídani. Co se v jeho životě může ještě víc pokazit?

Přehodil si brašnu přes rameno a následoval lektvaristu ven. Ale na prahu se zastavil a pohlédl zpět. Mohl se ještě rozmyslet. Klidně se teď mohl vrátit a Snape by mu na to nic neřekl. Udělal krok zpět. Snape se zastavil a otočil se na něj. Čekal. Do ničeho se nepletl. Jen chlapce před sebou pozoroval, jako poslední dobou pořád.

Harry couvl ještě o další krok. Otočil se a prchnul zpět do ložnice. Padl na postel a okamžitě se rozbrečel jako malé dítě.

„Jsem zatracený zbabělec!“ zasyčel. Stulil se do klubíčka a nechal se unášet svým vlastním žalem. Taková nespravedlnost osudu! Proč jeho život musí být tak zatraceně podělaný! Odporný a zavšivený! Nenávidí ho! Nenávidí Snapea. Nenávidí Voldemorta, ale nejvíc sebe! Je to zničující. Ale nejhorší je ta spalující touha vše ukončit. Ale jak? Jak to zvládnout? Tohle nejde jen tak přeskočit.

Pořád to cítí. Vždy když se na sebe podívá, když se sám sebe dotkne. Špinavý. Použité zboží a nic víc. Už se ani necítí jako člověk. Jen loutka v rukou nepřítele. Vždyť on měl v klidu dodělat ve škole poslední dva roky. Maximálně zabít tu nestvůru, co si říká Voldemort. Třeba taky zemřít, vlastně taky v klidu a pokoji. Ale může teď? Zemřít? Jeho dosavadní plán byl jednoduchý. Ale vše se změnilo jedním pitomým dopisem. Tři mrtví. Tři těla, za která Harry nese zodpovědnost. Kolik lidí ještě zemře, než si uvědomí, že je třeba něco proti tomu udělat? Ale co? Jestli si Brumbál myslí, že tím tenhle problém vyřešil, jen tím, že je svázal dohromady, malého chlapce a smrtijeda. Tohle nebylo ono řešení. Byla to vážná chyba, za kterou brzy někdo zaplatí. Ale kdo a kdy? To je jen a pouze ve hvězdách.

Uběhly asi dvě hodiny, když uslyšel zavrzání dveří a rázný příchod lektvaristy. Harry se to snažil nevnímat. Dál ležel a civěl před sebe. Už nebrečel. Nechtěl, aby ho takhle ještě jednou ten netopýr viděl. Už se před ním ponížil víc než dost.

„Pottere?“ ozvalo se nad ním. Pomalu vzhlédl. Stál nad ním jako bůh pomsty. Harry se ještě víc stulil do sebe. Odvrátil zrak.

„Nechte mě být…“ zašeptal. Zlomeně. Vzdáleně. Odevzdaně…

„To teda nenechám! Hezky vstanete z té postele a napochodujete na vyučování! A nechci žádné výmluvy! Už toho lenošení bylo dost!“ Snape ho popadl za ruku a vytáhl ho na nohy. Harry se začal vzpouzet.

„O co vám jde! Sakra! Nechte mě být! Nejsem vaše hračka!“ bránil se Harry. Snape ho pustil. Harry to nečekal a zase skončil na zadku. Vyděšeně se díval na muže nad sebou. Tuhle situaci už jednou zažili a tehdy ho stejně donutil udělat to, co chtěl. Bude mít ještě někdy Harry na vybranou? Nebo budou oni pořád lajnovat jeho kroky?

„Co si o mně vlastně myslíš, Pottere? Jsem taky jenom člověk a ne nějaká odporná zrůda! Nechápeš, co se děje… tam venku. Jsi jen malý zmetek, který myslí jen na sebe!“ zavrčel a se zavířením svého černého pláště zmizel. Zabouchl za sebou dveře tak rázně, až se obrazy na stěně zatřásly. Harry byl naštvaný! Popadl svou brašnu, kterou pohodil vedle postele a mrštil ji na dveře.

„Já nevím, kdo je tady zmetek, Snape! To jsi mě zneužil… Ty ses mě dotýkal…“ ale tyhle slova lektvarista už slyšet nemohl. Chlapec byl na pokraji zhroucení. Tiše se rozvzlykal. Hořké slzy skrápěly jeho tváře. Neštvaně je setřel, ale moc to nepomohlo. Další a další si nárokovaly cestu ven. Padl na zem, jako voják za svou rodnou vlast. Naštvaně bušil pěstmi do chladné podlahy. Ale co mu to pomůže? Ale někdy je bolest těla lepší než bolest duše…

Asi po hodině svou marnou snahu o zapuštění kořenů do té odporné podlahy vzdal. Posadil se a rozhlédl se okolo. Vypadalo to tu jako po výbuchu přinejmenším atomovky. Věci rozházené okolo. Peřiny a povlečení jakbysmet.

„To jsem udělal já?“ zašeptal zmateně Harry, pak se postavil a mírně dezorientovaně se začal přehrabovat ve změti na zemi. Po chvíli našel to, co hledal. Svou brašnu. Přehodil si ji přes rameno a odhodlaně překročil zbývající bordel a zavřel za sebou dveře. Skřítci se snad o ten nepořádek postarají, a pokud ne… Je připravený i na přednášku od toho přerostlého netopýra. Tedy… aspoň si to myslí. Ale možná měl Snape pravdu. Měl by jít nahoru. Už se tam neukázal kdovíkolik dní, a kdovíkolik teorií už oběhlo školu. Ale možná je ta nejednodušší nenapadla. Harry je nechce vidět. Nechce být v jejich blízkosti. Pořád se cítí… špinavý a nic a nikdo ho toho pocitu nezbaví.

Tak jako ráno zůstal stát ve dveřích. Ale jen chvíli, nakonec se svěšenou hlavou prošel sklepením. Nahoru a ještě víš. Moc si cestu nepamatoval, přece jenom byl pod Imperiem, když ho tam Snape poprvé vlekl. I za tohle ho nenávidí. Jak tohle mohl dovolit? A samotný Brumbál mu v tomhle dal volnou ruku. Nepromíjená. Na něj. A jen kvůli tomu, že se nechtěl stát ještě větší loutkou. Že chtěl vyzkoušet něco jiného. Najít jiné možnosti! Možná by byla adopce Luciuse Malfoye přece jenom lepší. Už dávno by byl mrtvý…

 Prošel jednou známou chodbou. Všude bylo docela rušno, ale Harry se snažil pohybovat ve stínech. Za chvíli se z něj stane stejný netopýr, který se zjeví ze tmy a bude děsit studenty!

Další zatáčka. Do někoho málem narazil. Rychle uhnul. Nesnášel doteky od cizích. Už více ne… Špinavý…

Otřásl se odporem. Ještě víc se zachumlal do svého černého pláště. Poupravil si brašnu a přehodil ji na druhé rameno. To jedno ho docela bolelo z ranního pádu. A to se raději ani nedíval na své ruce sedřené skoro do krve. Možná ho bolely, ale to se snažil nevnímat. Už nemohl cítit normální bolest. Ne, po nočních zkušenostech.

Zůstal stát a díval se na proud spolužáků, jak nadšeně klevetí. Zrovna byl čas oběda, to pochopil hned. To si musel vybrat zrovna tuhle chvíli? Myslel si, že jen vklouzne do třídy a bude dělat, že se nic nestalo. Je už připravený čelit světu? Všem těm lidem?

Opřel se o kamennou zeď a chvíli jen sledoval dveře Velké síně. Může se ještě vrátit. Ale pak bude muset čelit něčemu mnohem horšímu. Naštvanému Severusovi Snapeovi. A to opravdu nechtěl!

Vykročil. Snažil se mít hlavu zdviženou a rázný krok, ale čím byl blíž, tím to bylo horší. Strach se vrátil v plné síle. Rozechvěly se mu ruce a tak je pro jistotu zatnul do pěstí. Nepomohlo to.

Vstoupil. Sál utichl. Teď by mohl slyšet spadnout i špendlík, kdyby ho měl u sebe. Nadechl se a prostě šel podél stolů. Nevnímal šepot, nebo se o to aspoň pokoušel. Ale moc mu to nešlo. Slyšel ta slova. Odporná a syčivá. Věděl, že to bude zlé. Odsoudili ho. Možná příliš brzy. Do očí se mu nahrnuly slzy. Nebude brečet! Nesmí!

„Harry!“ výkřik jeho kamarádky proťal ticho. Chlapec málem vyskočil z kůže. Polekaně se zastavil a díval se na běžící kamarádku. Viděl na ní, že se mu chce vrhnout do náruče. Ale o tohle on nestál. Nedotýkat!

Ve chvíli, kdy u něj byla, skoro o krok ustoupil a sklonil hlavu.

„Harry?“ jasná otázka v oříškových očích, kterou mladík nemohl vidět. Lehce se dotkla jeho ramene. Okamžitě chytil její ruku a odrazil ji pryč.

„Prosím… nedotýkej se mě…“ zašeptal sotva slyšitelně. Zvedl hlavu. Kamarádka se na něj vyplašeně dívala.

„Jsi… jsi v pořádku?“ zeptala se naléhavě. Pousmál se. Vypadá snad v pořádku? Je v pořádku!?

„Jsem v pohodě… jen… nesnesu…“ povzdechl si a snažil se na Hermionu usmát. Bude se vůbec ještě někdy usmívat? Nenuceně a s radostí? V tomhle životě? Asi už ne…

Celý sál je oba dva sledoval, jak tam stojí a neví, co říct. A pak se od stolu zvedl Ron. Už se dál nemohl dívat na tu hromádku neštěstí před sebou. Přišel k nim a usmál se.

„Nemáš hlad?“ zeptal se jen, pak se otočil a vracel se zpět ke stolu. Oba kamarádi za ním. Harryho pohled se na chvíli zastavil na učitelském stole. Ředitel se na něj díval s obavou ve svých modrých očích. Vidí mu snad až do duše? Harry v to doufá. Aspoň bude vědět, jak velkou chybu udělal.

Posadil se na samý okraj lavice. Pryč od tělesného tepla jeho kamarádky. Nedokázal by jí snést tak blízko. Možná už nikoho a nikdy.

„Kde jsi byl? Ptali jsme se na tebe,“ začala Hermiona hned s otázkami. Harry se jednou rukou přidržoval lavice. Tak moc se mu chvěla. Snažil se být klidný. Opravdu se snažil! Ale cítil, že tohle dnes nedopadne dobře!

„Já…“ zvedl pohled a podíval se na Hermionu, pak na Rona, který seděl vedle ní a hltal každé jeho slovo. Ale byli tu i ostatní. Naproti němu Ginny a Neville. Seamus a Parvati. Dean a další z Nebelvíru. Dívali se na něj. V očích otázky. Ale má na ně Harry odpovědi?

A pak to začalo. Každý se ptal. Každý se vyptával. Na to, proč si ho vzal. Co za tím bylo. Proč o tom nikomu neřekl!

„Je to mizerný bastard, jak to s ním vydržíš!?“

„Opravdu to byl dohodnutý sňatek, nebo jsi s ním spal už dřív?“

„Ale on je tak slizký, opravdu s ním spíš?“

„Jaké to je?“

„Neříkal jsi, že ho nenávidíš?“

„Proč nikdo nic nevěděl?“

„Je to parchant, Harry!“

Harry vyskočil na nohy. Už toho měl plné zuby. Jako by to všechno nevěděl! On to ví! Zatraceně, že to ví!

„Kurva! Myslíte si, že tohle všechno nevím! Donutili mě k tomu! Myslíte si, jaké to není úžasné s ním spát! Zkuste si to! Klidně si to s někým z vás vyměním! Jste všichni stejní! Jen prahnete po drbech, a je vám jedno, kde leží pravda!“ poslední věty už křičel. Přátelé se na něj vykuleně dívali. Ginny začala brečet. Harry ji zpražil jedním ze svých bolestných pohledů a pak utekl. Neměl sem chodit. Tohle nikdy neměl dovolit. Měl se nechat pohřbít ve sklepení…

Hermiona a Ron se na sebe podívali a pak na učitelský stůl. Snape i Brumbál taky stáli, ale ani jeden se neměl k tomu chlapce následovat. Celá síň byla zticha. Hermiona popadla Rona za hábit a táhla ho pryč. Za přítelem. Aspoň trochu pomoct…

Harry běžel. Ale nevěděl, kam má jít. Do sklepení se vrátit nechtěl. Proběhl hlavní branou. Směrem k jezeru.

V polovině cesty klopýtl a padl na kolena. Zlomený. Špinavý. Není nic. Pro nikoho už není nic!

„Harry…“ hlas jemný a plný neskrývavého smutku. Zvedl zrak a podíval se na své přátele. Klečel tu v blátě a díval se na ně pohledem plným bolesti.

„Víme, jak se cítíš…“

„Nevíte vůbec nic!“ zašeptal. „Nic nevíte, Mio. Nevíte, jak se cítím. Jaké to je, když se vás dotýká… Jsem zrůda… Já… nechci tohle… nechci to…“ rozvzlykal se.

„Harry…“ šeptala kamarádka. Snažila se k němu přiblížit, ale on se pořád vzdaloval. Plazil se po kolenou jen, aby od ní byl co nejdál.

„Mio… prosím… nedokážu to… nedotýkej se mě… ne když on…“ šeptal naléhavě. Bolelo ho v krku z hlasitého křiku, ze vzlyků, které nedokázal zastavit.

Hermiona objala Rona a oba se tiše dívali na utrpění jejich kamaráda. Hermiona zabořila svou střapatou hlavu do Ronova pláště a tiše se rozbrečela. Nemohla se na něj takhle dívat. Tolik smutku. Tolik ublížení… A pro co? Zlomit duši? Proč?

Ani jeden si nevšiml postavy, která stála na schodech a vše sledovala. V černých očích nenávist a ta samá bolest. Ublížil. Tak strašně moc ublížil. Dokáže tohle někdo někdy napravit? Co z tohohle chlapce zbylo? Z obou duší zbyl jen popel…

The broken and the bruised
The young and the used
The sure and confused
All here

Words will then land on me
Then abandon me
Mangle, untangle me
Leave me on the floor
Rhymes, they sprang in me
Summer sang in me
But summer sings in me no more **

* Iridescent, Linkin Park

** Winter, U2