Temné stíny 6. část

bacil : Ano, Harry je Nebelvír, ale prostě je toho na něj moc. Je to jen šestnáctiletý kluk, který si musí hrát na dospělého. Já v jeho věku sbírala samolepky a chodila na koně. Jedinou mou starostí bylo jít do školy a zpět. A on? Svatba, jedna smrt za druhou, a ještě navíc věštba s tím, že se má stát Vrahem. Tohle by nezvládl nikdo. Nikdo v jeho věku.
Jsem ráda, že se kapitolka líbila a můžu slíbit, že mezi Harrym a Sevem to bude v pořádku... jednou.

 keishatko : Jejich vztah se bude vyvíjet velmi zvláštním směrem, to můžu slíbit už teď. Přece to nemůže být Severus, kdo Harryho zlomí? To bych mu neudělala. Ani jednomu. A pokud jde o to... Oni zatím nejsou zlomení, tohle je teprve začátek. To nejhorší přijde. Pomalu, ale za to jistě. Vím, že celá povídka je depresivní, ale tak jsem to chtěla. Tady nebudou růžové sady a zamilované pohledy. Tady jde láska stranou.
Děkuji za komentík!

 Profesor : Chcípáček? Opravdu si tohle o něm myslíš? Pokoušela ses vžít do jeho role? Do jeho situace? Nezáleží v jaké je koleji, tu si vybral on. Ale opravdu tam patří? Voldemort, nevoldemort. Je to jen dítě, které bylo znásilněné. Severus je na tom taky špatně, ale on je dospělý a za život zažil kdeco. Zvyká si rychleji a dokáže podobnou situaci řešit s nadhledem. Ale Harry? Co po něm vlastně chceme? Aby svět zbavil Voldemorta, ale co pak? Už nebude potřeba. Kdo ho pak bude řešit? Svázali ho - navěky!
Asi už je tu dost otázek. Jsem ráda, že se kapitola líbila, a že je taková, jaká je. Přijdou horší, mnohem horší. To je holt holý fakt :) :)

 Kiki : Tvé komentování bylo úžasné! To jak se Harryho zastáváš. A v některých věcech máš opravdu pravdu. Ale nebudu tady spoilerovat. Nechcete přece přijít o překvapení, ne?
Ale máš pravdu hlavně v tom, že to neudělám kdoví jak sladké, ale zase na druhou stranu se nějak ti dva k sobě dostat musí. Harry pochopí, že se na tom svazku dá něco... dobrého najít. A Severus nebude ten, kdo ho na tu astronomickou věž dožene. Ne! To bych neudělala. Sev je v jádru strašně dobrý člověk. Jen... život a osud k němu byly nespravedlivý a on se s tím naučil žít. Proto je takový, jaký je, nemyslíš? Ale on by Harrymu neublížil, nikdy. Plní jen další úkol. Já ho chápu, a vy?

 assez : Tak jo! Vzdávám se! Přesně jsi na to kápla. Ale... díky tobě jsem v 7. a 8, části do toho našeho sklepení pustila sluníčko a řekla bych, že to tam dost prozářilo. Snad... jsem tím neudělala chybu, ale co bych pro Vás, čtenáře, neudělala! Píšu to hlavně pro Vás a díky Vám. assez : děkuji!

 ravenablue : Ze dna? Vytáhnout? Blázníš! Ne, ne, ne! Na dno teprve klesne a až pak se bude škrábat po útesech, aby dosáhl vrcholu. Ostrého vrcholu, ale přesto vrcholu. Chápeš, jak to myslím? Oba toho zažijí ještě hodně. Ale to je přesně, to co potřebují. Jak jinak je donutit spolupracovat než přes bolest a nenávist? Jak z toho vydolovat tu lásku? Nebo aspoň pochopení...

 lucie : Sev a dole? Prosím tohle bych nedala! Čtu podobné povídky, ale já osobně preferuji Severuse jako toho 'nahoře'. A umíš si to představit? Jak může někdo jako Harry být nahoře? Vždyť sotva na sebe nechá sáhnout a on by se měl dotýkat Severuse? Tohle je neproveditelné. ;)
Možná časem, kdy se s touhle situací smíří. Bude chtít doteky, polibky a kdoví co ještě. Ale Potter patří dolů :) ;) Možná mě za to někteří odsoudíte, ale... já to tak mám :)
PS: Ve chvíli, kdy bude Sev dole, prchne mi beta a to byste nechtěli, že ne?

 Anano : Ano. Harry myslí, ale až moc. Vím, že to v některých věcech... přehání. Severus se snaží, to víme a snažit se nepřestane. Ale je to Severus a ten své zvyky a chování jen tak nemění. Holt cesta ke štěstí je dlouhá a trnitá, ale třeba... bude stát za to, ne?
PS: Jsem ráda, že se líbí obrázek! Snad jich do budoucna udělám víc :)

 Nade : Plně s tebou souhlasím. Zavřela bych je oba do jedné místnosti (bez postele) a hoši by si to měli pořádně vyříkat. A máš pravdu, Severus své city neumí projevovat. Tak proč to po něm chtít, že? Ale na druhou stranu... Je taky jen oběť. Má výčitky za Imperio. Ale kdyby ho nepoužil, donutili by ostatní Harryho tak jako tak. A možná, že se tomuhle chtěl Severus vyhnout. Neodsuzuj Severuse tak rychle. Nevíme, co se dělo tam... venku. Ale muselo to být peklo. Jak dlouho nevystrčil hlavu ze sklepení? Tedy Harry... 3 nebo 4 dny... Co si o tom ostatní měli myslet? Museli na Severuse dorážet. Ptát se. Obviňovat. Taky bych se naštvala a chtěla svého manžílka vykopat z postele :D :D

 Hajmi : Ne! Nejsi hrozná! Jsi upřímná a toho si cením a Harry určitě taky ;) ;)
Největší a opravdu upřímnou pravdu máš v tom, že je to z velké části Severusova vina. A to hlavně tím chováním. Pořád v něm viděl Jamese a možná pořád vidí. Třeba nechce vidět Lily, protože by si to pak musel přiznat. Přiznat si, že Harry je jen Harry. Kluk, který vyrůstal bez lásky. Kluk, tak moc podobný jemu samotnému. Jsou si tak pekelně podobní až z toho jde mráz po zádech. Je tohle důvod nenávidět? U Severuse zřejmě ano. Ale za tohle ho neodsuzuji. Neměli bychom mu odpouštět, ale pochopit ho. V tom je hodně velký rozdíl. Ale možná... když oba otevřou oči... Třeba se něco zlepší, ne?

anneanne : Mě napadají pořád. Můj život je jich plný. Takže tě moc dobře chápu. :) ;)

 orange : Tvůj komentář mě tedy pořádně srazil, nevím, jestli na kolena, ale o nějaký ten stupínek určitě. Sobecký zmetek? Parchant? Ano, do jisté míry máš pravdu. Potter se chová jako debil. Ale nezapomínejme, kdo se tak choval celých šest let? Kdo na něj plival jed? Kdo ho naučil nenávidět? A Voldemort to nebyl.
Severus to udělat musel. Neodsuzuji ho za to. Udělal jen, co musel. Prostě splnil úkol. Má to těžké. Mít na krku přecitlivělého puberťáka a navíc ještě Pottera. Ale... o tom život je. Klade nám pod nohy překážky. A buď je obejdeme, a nebo překročíme. To je jen a pouze na nás. Ale co když obejít nejdou? A skákat se nám nechce nebo nemůžeme? Co pak? Oba to řeší po svém, za to je soudit nemůžeme. Ani jednoho.

 yellow : Slunce mých povídek. Jak já ti jen poděkuji? :) Děkuji za to, že jsi :)

Moc se omlouvám za tolik sarkasmu a cynizmu. Možná tím někoho naštvu, možná ne. Ale napsat jsem to musela. Miluji tak strašně oba a vím, že je nechávám trpět a hodně trpět. Život je o bolesti! Bez ní bychom si lásky nevážili. Byla by pro nás obyčejná. Ale co taková láska vybojovaná vlastní duší?

Děkuji všem za přízeň, za krásná slova, za nádherné věty. Za Vás!

 S věrnou láskou navždy Vaše Salazaret

Cítím, jak mě opouští magie. Ale nejsem ochotný s tím nic dělat. Nehodlám mu dovolit znovu se mě dotknout. Znovu to nedokážu! Kde je Bůh, když ho potřebuji? Kde je Merlin, když se ho dovolávám? A ďábel v podobě Voldemorta dál útočí. On jediný slyší? Mám ten hlas poslechnout? Překročit tu tenkou hranici? Pokusím se…

6. část - Ďábel

In the howlin' wind
Comes a stingin' rain
See it drivin' nails
Into the souls on the tree of pain.

From the firefly
A red orange glow
See the face of fear
Runnin' scared in the valley below.

Stál tam a jen se díval dolů. Do té temné propasti. Jen udělat ten jeden krok, kterým by vše skončilo. Ale nejde to. Tohle by nedokázal. Proč? Sám nechápe!

Otočil se a pomalým, skoro až loudavým krokem se vrátil zpět do společenské místnosti. Přátelé čekají.

Nahodil svůj nucený úsměv a vstoupil dovnitř. Bylo tu docela prázdno. Nedivil se, skoro všichni byli na večeři. Až na něj a jeho dva nejlepší přátele. Učili se společně. Ale pak musel Harry na chvíli odejít. Projít se a jen tak si pročistit hlavu. Tohle musel dělat často…

„Harry? Děje se něco? Jsi nějaký bledý,“ ptala se kamarádka, jakmile ho zahlédla.

„Ne, je mi fajn, Mio. Jen… je toho teď moc,“ odpověděl jí hned a posadil se vedle ní na sedačku. Podala mu malý balíček a knihu. Usmál se na ni a balíček ihned otevřel. Byly v něm zabalené dva sendviče se sýrem, které měl tak rád.

„Dík, kdy jste to stihli?“ usmál se.

„Byl jsi pryč skoro hodinu, měli jsme čas.“

„Aha.“ Položil sendviče vedle sebe a otevřel učebnici bylinkářství. Zítra měli pracovat v jednom z nejzajímavějších skleníků s tropickými rostlinami. Ale pro jistotu chtěl vědět, co ho tam čeká a nemine.

Od jeho návratu mezi lidi uběhl skoro týden. Klidný týden. Nikdo se ho nepokoušel na chodbě zastavit a probrat s ním jeho situaci. Nikdo ho neotravoval. Byl za to neskonale vděčný. Dokonce i Snape se mu celou dobu vyhýbal. Potkávali se jen v ložnici a to většinou jen ráno před odchodem na vyučování. Harry usnul dřív, než Snape přišel. Dělal to snad naschvál? Aby mohl chlapec nerušeně spát? Bez strachu z čehokoliv?

„Co si myslíš o tom novém mrzimorském chytači?“ zeptal se po chvíli Ron, který zrovna studoval nějakou brožuru o famfrpálu.

„Neviděl jsem ho pořádně hrát, tak ti neřeknu, Rone,“ řekl Harry a ani nezvedl zrak od učebnice.

„Tebe asi moc famfrpál nezajíme, že?“ optal se smutně Ron. Harry k němu vzhlédl.

„Moc ne, Rone. Poslední dobou mě nezajímá nic…“ zašeptal a vrátil se ke čtení.

„Vím, jak se cítíš, Harry,“ řekla Hermiona a lehce ho pohladila po hřebu ruky. Automaticky ji odtáhl.

„Omlouvám se, Hermiono…“ řekl a schoval ruku pod knihu. Chránil se před nežádoucími doteky. Nesnášel tuhle svou novou vlastnost, ale nemohl si pomoct.

„Ne, to já. Vím, jak špatně snášíš doteky. Opravdu je to tak zlé?“ usmála se na něj. Podíval se na ni a pak zvedl ruku. Natáhl ji k ní a jedním prstem jí přejel po tváři.

„Nevím, jen… chybí mi doteky, ale takové ty…“ povzdechl si, „naše. Když jsi mě sem tam objala… Nebo jen poplácání po zádech. Ale já…“ spustil ruku. Smutný úsměv na tváři.

„Vím, že o tom nerad mluvíš, ale… neubližuje ti, že ne? Víš, jak… je to Snape…“ zeptal se Ron a s vážnou tváří si svého kamaráda prohlížel. Ale co mu odpovědět? Kde je vlastně pravda? Ublížil mu někdy? Harry nemohl říct, že ano, ale ani, že ne… Mlčel. Ale mlčení ve většině případů znamená souhlas. Ale zase zastávat se svého manžela nechtěl. Jak z této situace ven?

„Snaží se…“ šeptl jen.

„Snaží se, Harry? Ale o co? Ublížit ti? Vidíme, jak se tváříš, když se na něj musíš podívat. Nikomu nedovolíš se tě dotknout. Ublížil ti, tohle je pravda, že? Harry nelži sám sobě. Jestli tě znásilnil…“

„Hermiono! Tohle neudělal… Jen… Nevíš, co ten obřad obnáší… Musím s ním spát, i kdybych se bránil, i kdybych nechtěl… musím to udělat. Tak je to napsané ve smlouvě, kterou mě Brumbál donutil podepsat!“ hlas se mu zase zvedal jako vždy, když Hermiona na tohle téma zavedla řeč.

„Obviňuješ Brumbála?“ zeptala se se slzami v očích.

Harry pomalu vstal a přemístil se k oknu. Váhal s odpovědí. Na tuhle otázku taky neměl odpověď. Podíval se na ztemnělé bradavické pozemky. Sevřel ruku v pěst. Cítil to podivné chvění své magie. Zase hodlala protestovat. Věděl, co to znamená.

Povolil sevření rukou a otočil se zpět na své přátele. Zatřepal hlavou. „Ne… jeho taky ne… možná jen sebe…“ usmál se. Byl to nucený a smutný úsměv, ale nikdo by ho za to neměl soudit. Ztratil toho hodně a možná ještě ztratí. Co na tom záleží…

„Takhle bys o sobě neměl mluvit…“

„Proč ne? Je to pravda, Rone. Už nemám nic… všichni kolem mě jen umírají… Nebaví mě to. Už to chci mít za sebou…“ Znovu se odvrátil. „Měl bych jít. Snape bude zuřit, když přijdu po večerce, nechci ho naštvat,“ zašeptal a pak si začal pomalu balit své věci.

„Ale, Harry… Ještě je čas. Řekli jsme něco špatně?“ Hermionin hlas zněl ustaraně a bylo na ní vidět, jak ráda by svého kamaráda objala. Ale věděla, že nemůže. Nechali ho odejít, tak jako pokaždé.

[HPSS[

„Kam půjdeme prvně? Medový ráj?“ smál se Ron. Všichni tři mířili do Prasinek. Byl docela teplý víkend a tak proč ne?

„Jak chceš, Rone. Necháme výběr na tobě,“ řekl jen Harry a s povzdechem si přitáhl plášť blíž k tělu. Venku bylo krásně. Ano, bylo. Černočerné mraky nad hlavou utvářely podivné obrazce. Nepršelo, to vůbec ne. Dokonce bylo příjemně teplo. Nefoukal vítr. Jen obloha vypadala podivně. Ale Harryho to fascinovalo. Jako nikdy předtím.

Věrně následoval své přátele na výlet do Prasinek. I kdy nechtěl. Ale v hloubi duše věděl, že se jich stranit nesmí. Jsou to jediné, co ho tak nějak drží nad vodou.

„Myslíš, že by ti dnes Snape dovolil přespat v nebelvírské věži?“ zeptal se Ron, když vcházeli do obchodu se sladkostmi.

„To nevím… Skoro se nepotkáváme a nechci se ho o nic doprošovat. Prostě přijdu a nechám mu jen vzkaz. Nemůže mi rozkazovat, co mám dělat, a co ne,“ řekl jen a rovnou přešel k regálu s čokoládou. Vždy ji měl rád, ale teď neměl na nic podobného chuť. Jen přejel prstem po některých příchutích, ale nic si nekoupil.

„Opravdu si nic nedáš?“ ptal se Ron, když mířili do dalšího krámku. Ale Harry jen zavrtěl hlavou. Byl ztracen v myšlenkách. Jeho přátelé se o něj báli. Ale nic neřekli. Nechtěli se zase pohádat.

„Harry?“ ozvalo se za nimi. Otočili se. Lupin a Tonksová stáli vedle sebe a s úsměvem si prohlíželi děti před sebou. Děti?

„Lupine, Tonková,“ pozdravil odměřeně Harry. Každý si mohl všimnout bolestné grimasy na Remusově tváři.

„Jak… jak se daří, Harry?“ zeptal se Lupin a snažil se na chlapce usmát. Ale ten si ho jen změřil znechuceným pohledem.

„Jak? Lupine…“ jeho jméno vyplivnul jako něco odporného. „Jak se na tohle můžete ptát! Prodal jste mě, tak teď na mě nechoďte s otázkami, jak se mám!“ zavrčel mu do obličeje. Chtěl se otočit, ale něčí ruka na paži ho zastavila.

„Nesahejte na mě, Lupine! Na tohle nemáte právo!“ řekl naštvaně mladík a odhodil ruku. Ale Lupin se nechtěl jen tak vzdát, znovu chtěl Harryho zachytit. Ale tentokrát se do toho vložila Hermiona. Chytila Remusovu ruku a chvíli ji jen tak držela.

„Harry nesnáší cizí doteky, ani my nemůžeme…“ hlas se jí zlomil. Harry stál kousek od ostatních a snažil se dělat, že tu vlastně není. Ale celý se chvěl. Pořád cítil ten dotek. Tak nežádoucí, tak odporný. Znovu se k němu dostal pocit… špinavý, létalo mu hlavou.

Sevřel ruce v pěst a snažil se uklidnit svoji magii. Všichni se na něj dívali, jak bojuje sám se sebou. Ta bolest a ztráta z jejich pohledů byla víc než znát.

„Harry? Děje se něco?“ zeptala se tiše Hermiona. Mladík před ní najednou dopadl na všechny čtyři. Chytil se za hlavu a tiše skučel přicházející bolestí.

„Je tady… on je tady!“ šeptal naléhavě. Celé jeho tělo se chvělo. Ale nejhorší byla bolest v jizvě. Tak odporná a nikdy nekončící.

„Musíme pryč!“ Ale než stihl kdokoliv cokoliv udělat, mračna se ještě víc zatáhla a prostorem se začaly ozývat zvuky přemisťování. A ne málo.

Kouzla lítala jedno přes druhé. Bojovali všichni, až na malý hlouček před Medovým rájem. Harry trpěl. Bolest byla hrozná. Snažila se ovládnout celé jeho tělo.

„Udělejte něco!“ začala panikařit Hermiona a během chvíle klečela u svého kamaráda a snažila se mu nějak pomoci, ale jak? Ron se postavil vedle nich. Naštěstí byli dobře krytí stínem domu, ale přesto tu byla reálná šance, že je někdo zahlédne.

Dotkla se jeho čela, ale automaticky ucuknul a snažil se dostat, co nejdál od nežádoucích doteků. Pořád si přidržoval ruku na rozpálené jizvě. Ale naštěstí bolest pomalu ustupovala. Posadil se na kotníky a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Byl tu chaos.

Postavil se na roztřesené nohy a nevšímal si lidí okolo. Otočil se k bojišti. Byl to zajisté masakr. Nevěděl, jestli je tu víc smrtijedů, dětí nebo civilistů. Všechno to bojovalo v jednom obrovském chumlu. Kletby, kouzla, štíty. Zelná, červená a modrá se míhaly kolem nich. Nevnímal…

Vykročil. Pomalu, ale jistě kráčel přímo k postavám na samém kraji. S nutností tam být. Dotknout se jich a vědět, že si přišli pro něj. Natáhl ruku…

„Harry!“ vykřikla jeho kamarádka a vrhla se na něj. Stejně jako Ron. Lupin a Tonksová se ztratili někde na okraji bojiště.

Dvoje ruce popadly mladíka a táhly ho pryč. Začal se jim bránit. Snažil se vymanit z jejich sevření. Kopal kolem sebe a dočista zapomněl na hůlku, kterou měl zastrčenou v rukávu.

„Co to děláš! Chytí nás!“ říkal Ron, a co největší silou zabral, aby kamaráda odtáhl do bezpečí.

Pozdě. Dva maskovaní muži si jich všimli a celým prostranstvím zaznělo Harryho jméno. Všechna pozornost se obrátila na tři postavy, které jako by zamrzly na místě.

Boj začal nanovo. Bystrozoři, kteří se sem přemístili, se snažili dostat smrtijedy co nejdál od Pottera a smrtijedi se k němu pokoušeli dostat co nejblíže.

„Na co čekáte! Vypadněte!“ zařval Lupin, který se před nimi najedou objevil. Ale Harry se nehodlal pohnout. Fascinovaně hleděl před sebe. Byl jako ve vlastním světě. Opravdu stačilo udělat jen ten jeden krok? Jeden jediný krůček k věčnosti? Ano! Chce to! Jak moc tohle chce.

Zvedl hlavu ještě víše a zadíval se na chvíli na černočerné nebe. Už jdu! Už jdu tam, kde je moje místo! Lehce sklonil hlavu. A pak ho viděl. Stál na konci všeho a propaloval chlapce svým rudým pohledem.

„No tak! Harry, pojď!“ skuhrala kamarádka a znovu popadla chlapce za hábit, ale on se jí vyškubnul a běžet pryč. Do středu toho všeho. Hůlka mu vklouzla do dlaně. Razil si cestu přímo k vytouženému konci.

Vyhnul se zelenému paprsku, ale do někoho narazil. Druhé kouzlo ho zasáhlo do zad. Bolelo to, ale co je bolest v porovnání s nekonečností, za kterou tak uhání?

Nevnímal nic. Jen svou vlastní touhu. Běžel. Další kouzlo zasáhlo jeho ruku. Syknul bolestí a klopýtnul. Už se nedokázal udržet na nohou. Padl na kolena. Vzhlédl. Byl tak blízko… tak blízko…

Pokoušel se znovu vstát, ale něčí silné ruce ho popadly a přitiskly k sobě. Harry se začal bránit, ale ve chvíli kdy vzhlédl, ztuhnul. Jen pár metrů od nich stál Temný pán. S hůlkou napřaženou a se šklebem ve svém hadím obličeji. Nikdo si jich nevšímal. Věnovali se boji a záchraně nevinných dětí.

„Ale, ale… Copak to tady máme? Zrádce a jeho malá hračka,“ zasmál se. Chlapec se mírně zatřásl, ale nespustil zrak ze zrůdy před sebou. Ty rudé oči, které vám v hlavě vypálí díru dokáži fascinovat. Tak nepřirozené, tak ďábelské…

Severus Harryho držel pevně, jako by z něj chtěl vymačkat duši, nehodlal to teď vzdát. Teď, když pro Pottera udělali tolik, aby ho zachránili.

Severus jednu ruku povolil a jeho hůlka mu lehce vklouzla do dlaně. Voldemort v té samé chvíli vyslal kouzlo, ale narazilo do štítu, který se okamžitě rozsypal na tisíce kousků. Lektvarista znovu mávl hůlkou, ale nic se nestalo. Vyděšeně se díval na svého bývalého pána. Jen čekal. Na smrt, protože věděl, že si pro něj přišla. Tak brzy?

Magie se zrovna v tuhle chvíli stáhla. Oba muži mohli cítit jak vibruje po jejich těle. Tak důležitá síla, která je měla ochránit, je najednou pryč.

„Ale Harry,“ řekl sladce černokněžník a usmál se, „ty svého manžílka zanedbáváš. Copak jsi udělal, Severusi, že ti tvůj manžel nedal? Špatně jsi ustlal postel?“ Jeho hrozný smích se rozléhal po celém prostranství. Někteří se začali po nich ohlížet.

Harry se znovu snažil vyškubnout se sevření. Ale Snape s ho pustit nechtěl. Nemohl! Voldemort jen lehce mávl hůlkou a srazil oba na kolena.

„Takhle se mi líbíte. Tady patříte. K mým nohou…“ zašeptal Voldemort a přiblížil se k nim. Severus pořád držel hůlku před sebou, jako svou spásu, která nepřicházela. Jak se dostat pryč?

Harry mezitím dobojoval. Cítil jak pomalu slábne. Najednou rány na zádech a ruce byly o to víc reálné a o to víc bolely. Znovu se zachvěl. Víčka se mu pomalu zavírala.

„No tak, Pottere…“ šeptal lektvarista do jeho ucha, ale to Harry už nevnímal.

„Nesmíš usnout…“ další zašeptaná slova. Ale naděje pořád nepřichází. Ale ani smrt. Proč? Proč se na ně jen dívá a nic nedělá? Užívá si pohled na ptáčky lapené v kleci? Na psi zahnané do kouta?

Pryč! Tohle jediné slovo se honilo Severusovi v hlavě. Musí se dostat pryč! Ještě víc si přitáhl mladíkovo tělo k sobě. Pak ucítil ten velmi známý tlak. Přemístili se.

Ale jen k hlavní bráně Bradavic. Harry dýchal přerývavě, ale přesto se znovu snažil vymanit ze sevření. Marně. Pevné paže ho ještě víc stiskly. Harry už neměl sílu vzdorovat. Vyčerpaně se o lektvaristu opřel a pak omdlel. Nechal se unášet tichým nevědomím…

In the locust wind
Comes a rattle and hum.
Jacob wrestled the angel
And the angel was overcome.

You plant a demon seed
You raise a flower of fire.
We see them burnin' crosses
See the flames, higher and higher.*

*U2, Bullet The Blue Sky

Možná jste si někteří všimly, možná ne... ale fakt nemám dobrou náladu. Nevím... opravdu nevím, kdy přidám další kapitolu. Jelikož mám předepsanou už pouze sedmičku. Nejde to! Hodně mě to štve, ale... nemám sílu na to pokračovat dál v téhle cestě. Nekončím! Jen... život mě přestává bavit a musím se s tím nějak, ve svém nitru, poprat. Prosím, buďte schovívaví. Miluji Vás! A nechci o Vás přijít. Vaše Salazaret