Temné stíny 7. část

01.08.2011 00:01

 

Tuhle sedmou a Velmi důležitou kapitolu věnuji jedné úžasné duši.

 Assez - Když jsem ze Stíny začínala měla jsem jistou představu jak je budu psát. Co se v ních odehraje a hlavně, kdo našeho hlavního hrdinu dostane na kolena. Jenže... Říkala jsi, že je někdy třeba kousek světla. A já jim ho dodala. Snad ve správné dávce a snad ho nebude přes-příliž. To už nechám posoudit jen a pouze Vás.

Ale je tu další věc. Tím, že jsem předělala tuhle kapitolu... Musela jsem vymyslet úplně jiný děj. Jinou zápletku a hlavně... jiný konec. Proto mi to teď tak trvá. Protože nevím Jak pokračovat dál. Musím celé pokračování od začátku do konce předělat. Najít nového zloducha(mimo Voldyho), který životama hlavních hrdinů pořádně zamíchá. A já ho našla... aspoň doufám.

Všem moc děkuji za slova, která mi tu zanecháváte. Vždy se k ním vracím a přemýšlím o nich. Pomáhají mi. Opravdu!

yellow - Tobě samozřejmě patří taky opravdu Velké díky! Pomáháš mi s inspirací. Sama víš jak moc a za to děkuji! :D :D :D

Takže... dost vykecávání a hurá do čtení! S láskou Vaše Salazaret :) ;)

 

 

Je to tady. Pořád a stále. Nikdy to nekončí. Nechci to! Jak moc to nechci. A přesto… Neptal se mě. Udělal to. Měl jsem se bránit, ale mé tělo si dělalo, co chtělo. Jsem divný! Mé tělo… Já… Cítím se tak špinavý… použitý. Proč se to stalo? Sakra proč! Tohle se nemělo přihodit! Já spolupracoval! Já chtěl jeho polibky. Já chtěl! Merline, proč?!

 

 

7. část - Nikdy to nekončí.

 

And in my dream this world is weak,
And with our words the truth we speak,
And in defeat I will bestow,
Our destination is unkown.
A hero, a hero never dies.

And in my dream this world is weak,
And with our words the truth we speak,
And in defeat I will bestow,
Our destination is unkown.
A hero. A hero! Never dies.

 

„Ne!“ Harry sebou smýkl a málem spadl z postele. Nechtěl dovolit, aby se ho kdokoli dotkl. Už tak si vytrpěl za posledních pár hodin víc než dost. Chtěl mít klid.

Madame Pomfreyová se k němu znovu přiblížila s hůlkou v ruce. Nehodlala se vzdát, ale tenhle pacient jí dával pořádně zabrat. Ví, že uzdravit potřebuje. Tolik spálenin je třeba ošetřit co nejrychleji, nebo zůstanou jizvy. Ale chlapci je to jedno. Nedovolí na sebe šáhnout. Zmítá se a nikdo neví, jestli bolestí nebo nenávistí ke svému okolí. Ale pravděpodobně to druhé.

„Pane Pottere! Jestli nepřestanete, tak na vás použiji Petrificus totalus a bude mi jedno, co si o tom myslíte!“ naštvala se ošetřovatelka a znovu se dotkla Harryho ramene, aby ho otočila k sobě. Ale ten se snažil od doteku dostat co nejdál.

„Nechte mě být!“ vykřikl a nevšímal si pohoršených pohledů ostatních zraněných a svých přátel, kteří postávali kousek od postele.

„Co se to tu děje?!“ lektvarista vstoupil do místnosti a nebezpečně si prohlížel nastalou situaci. Jeho černý pohled skončil na vzpouzejícím se mladíkovi. Zamračil se.

Poppy odstoupila od postele. Taky se zamračila. Tahle situace se jí vůbec nelíbila, a navíc takové chování u svých pacientů nesnášela.

„Nechce se nechat ošetřit!“ odpověděla na položenou otázku a mrkla po Harrym.

Snape se na chvíli zaměřil na ni a pak se jeho pohled vrátil na Harryho. Jeho zamračení se prohloubilo. Zaskřípal zuby a pak Poppy vytrhnul kelímek s mastí z rukou.

„Udělám to,“ zavrčel a přešel k chlapci. Ten se na něj celou dobu nepříjemně šklebil. Ruce měl přitisknuté k hrudi a nehodlal se pohnout, a už vůbec ne spolupracovat.

„Svlékni si košili,“ přikázal Snape a sundal víčko z kelímku. Ale Harry se vůbec nepohnul. Jen zíral na svého manžela, v očích jasný protest.

„Nechtěj, abych to udělal za tebe!“

„Tak jako vždy, že? Kdo si myslíš, že jsi, Snape? Nebudeš mi rozkazovat, co mám a co nemám dělat!“ odpověděl mu mladík, a ještě víc se natlačil na roh postele. Bude bojovat!

„Můžu si rozkazovat, jak chci a ty, pokud nechceš celý měsíc drhnout podlahu na celém hradě, si tu košili svlečeš!“ jeho hlas byl klidný, ale jeho oči ukazovaly jeho momentální stav. Byl naštvaný. Opravdu hodně. Co si to ten rozmazlený fracek myslí? Nejprve vběhne Temnému pánovi těsně pod nos, pak se snaží utéct a teď se nechce nechat ošetřit! Tohle vše bude mít ještě pěknou dohru!

„Vyhrožuješ mi?“ zapředl Harry a lehce se usmál. Dokonce mu začal tykat. Dělal to naschvál. Pohrával si se svým manželem. Chtěl ho naštvat.

Bolesti na zádech a na ruce si nevšímal. Ano, bolelo to pekelně. Ale byla to jeho bolest a on ji měl rád! Dokazovala mu, že je stále člověkem a ne jen prázdnou schránou. Byla tu pro něj. Doplňovala ta prázdná místa v jeho duši. Pálila ji na popel…

„Ještě ne,“ odpověděl klidně lektvarista a pak natáhl ruku a jedním prudkým pohybem k sobě mladíka přitáhl. „A teď si dej tu košili dolů. Nehodlám to opakovat!“

Hermiona a Ron, kteří stáli kousek od nich, se na sebe podívali a snažili se situaci před sebou ignorovat. Kdoví co se jim honilo hlavou.

„Musíš vždy dostat to, co chceš?“ zeptal se Harry a naštvaně začal rozepínat jeden knoflíček za druhým. „Je ti jedno, jak se cítím já! Prostě mě svlečeš a uděláš, co je nutné! Jsi jen odporný ubožák, který se vyžívá v ponižování ostatních!“ nadával dál, ale lektvarista jen stál a mlčky čekal. Za jeho ledovou masku se nedostalo nic z toho, co mladík říkal. Už dávno si zvykl na jeho podobné výlevy.

Strhnul ze sebe košili v rekordním čase, ale nezapomněl kolem sebe plivat jed. Při každém rozepnutí knoflíčku jedna nadávka. Severus se opravdu snažil být klidný, ale uvnitř to vřelo. Ale nedovolil si vybouchnout. Ne na veřejnosti, kde by to mohlo mít nedozírné následky. Věděl, že se ho Potter snaží jen vyprovokovat. Aby všichni věděli, jak je na něj jeho manžel zlý a odporný. Ale Severus mu tohle nechtěl dopřát.

Harry potřeboval někomu ublížit. Když už ne fyzicky, tak aspoň psychicky a Snape se jevil jako nejlepší kandidát. Byl mu teď nejblíže a hlavně na ráně. Tak bodal a bodal. Ale nesetkal se s úspěchem. Nakonec to vzdal. Odhodil košili na postel vedle sebe a zatnul pěsti do bílého prostěradla.

Severus nabral mast na prsty a pak ji začal lehce roztírat na popálená místa. Harry se nebránil, ani jinak neprotestoval. Jen seděl a díval se na zeď před sebou. V hlavě měl prázdno. Nechtěl o ničem přemýšlet. Nejraději by se zase zahrabal do peřin a už z nich nikdy nevylezl.

Po chvíli ho lektvarista chytil za rameno a pootočil ho, aby dosáhl na zraněnou ruku. Nejprve se jí jen lehce dotkl, a když mladík syknul bolestí a přitáhl si ji k sobě, na chvíli se vzdálil. Přemýšlel, jestli by tohle už nezvládl sám.

Ale neodešel. Právě naopak. Harry si musí zvyknout na jeho doteky. Musí vědět, že dokážou i léčit. Nejen… ubližovat?

Vzal do své ruky jeho dlaň a položil si ji na rameno. Pak znovu nabral mast a začal ošetřovat každou malou ranku. Ze začátku se na něj Harry díval vyděšeně, ale čím víc bolest ustupovala, tím víc se uvolňoval.

Naposledy přejel po ruce, zavřel mast a odstoupil. Ruka sama spadla zpět na postel. Harry sklopil hlavu a snažil se skrýt mírný ruměnec na tváři. Chtěl něco říct, ale každé slovo se mu zadrhlo v krku. Proto raději zůstal mlčet.

Snape mu podal košili. Harry si ji mlčky oblékl, ale pořád se odmítal podívat na muže před sebou. Ve chvíli, kdy dopínal poslední knoflík, se k němu přihnala madame Pomfreyová a vtiskla mu do ruky dvě lahvičky.

„Vemte si to před spaním. Lépe se tím vše zahojí a nebude to tak pálit,“ řekla jen a pak pospíchala zase k dalším.

Ron a Hermiona pořád stáli na tom samém místě a čekali na svého kamaráda. Ale ani jeden nevěděl, kam uhnout s očima. Nechtěli se dívat na scénu před sebou. Nejhorší na tom bylo, vidět Harryho záda a boky. Popáleniny nebyly tak hrozné jako modřiny. I když už bledé, ale pořád viditelné. Obě ve tvaru lidské ruky.

Ty Severus taky ošetřil. Konečně měl možnost se jich zbavit. Nesnášel pohled na ně. A Potter mu to vůbec neulehčoval, když odmítal v tomhle pomoc.

Harry seskočil z postele a chtěl odejít, ale ruka na rameni mu v tom zabránila.

„Kam myslíte, že jdete? Pokud vím… máme něco na práci!“ řekl tiše Snape. Potter mu ruku okamžitě setřepal a naštvaně se na něj podíval.

„Dnes přespím v nebelvírské věži!“ zasyčel jen a chtěl okolo Snapea projít. Ale ten mu to nedovolil.

„To tedy ne!“

„To tedy ano! Nejsem vaše hračka, ani loutka. A nemusím s vámi spát v jedné posteli! To mi smlouva nepřikazuje!“ zavrčel na něj a znovu se kolem něj pokusil projít. Marně. Snape ho chytil za loket. Nenávistně se mu díval do očí. Pak ho pustil a nechal ho odejít. Bez jediného slova. Bez zvláštního pohledu.

HPSS

„Harry?“

„Děje se něco, Hermiono?“ zeptal se tiše a pokusil se na svou kamarádku usmát. Posadila se vedle něj na postel a taky se na něj usmála. Ale její úsměv byl nucený.

„Proč se k němu chováš takhle?“

„Ke komu?“

„Harry, četla jsem o tom svazku a vím, co obnáší. Vím, co musíš dělat a taky vím, že to nesnášíš. Že ho nesnášíš. Ale… myslíš, že si nezaslouží trochu pochopení?“

„Pochopení?“ ozval se Ron. „Hermiono! Je to Snape!“

„No a? Je to jen člověk!“

„Je to Snape! Mastný bastard! Nezaslouží si nic! Harry se k němu chová tak, jak on k Harrymu celé roky! Proč mu to vyčítáš?“

„Prosím! Nehádejte se!“ zamumlal tiše Harry a odvrátil zrak od svých přátel. Skousl si ret. Přemýšlel o tom, co Hermiona řekla. Ale nedokázal to pochopit. Ne teď. Ne v tomto čase a možná nikdy.

HPSS

Víkend strávil v nebelvírské věži. Snažil se svému manželovi vyhýbat, co nejvíc to šlo. Ale když si ho v neděli večer zavolal sám ředitel, věděl, že se musí vrátit do sklepení. Nechtěl tam jít! Ale musel. To byla holt smutná pravda.

Večer se tedy vrátil. Snape už byl v ložnici, ale nepromluvil na něj. Ani jednou. Jen se umyl a šel spát. Nečekal na Harryho. Stalo se snad něco? Honilo se mladíkovi hlavou. Ano! Stalo! A Harry to moc dobře věděl. Jen si to nechtěl přiznat. Nechtěl se podívat pravdě do očí, že se chová jako naprostý blbec a ignorant. Ale v budoucnu to nebude lepší.

Vlezl si do koupelny a rychle se osprchoval. Oblékl se do pyžama a šel taky spát. Ale dlouho nemohl usnout. Čekal. Na to, co po něm bude Snape chtít. Ubíhaly minuty a možná i hodiny, a pak Harry únavou usnul. 

Probudil se překvapivě brzy a dokonce se po dlouhé době vyspal. Beze snů a nočních mur. Možná byl opravdu unavený. Ale první věc, které si všiml, když se mírně pohnul, byla jeho erekce. A není se čemu divit. Je mu šestnáct a tohle se prostě ráno stává. Jenže po předchozích zkušenostech se spíš cítil znechucený, než vzrušený, nebo cokoliv jiného.

Pomalu vstal. Obešel postel, ale když chtěl tiše vklouznout do koupelny, popadly ho silné ruce a praštily s ním zpět na postel. Naštvaně zaprotestoval. Ale jeho protesty se proměnily během okamžiku v potěšené zavzdychání, když mu jedna z rukou zajela pod kalhoty a pevně chytila jeho ztopořený penis.

Zelené oči se střetly s těmi černými. Severus propaloval jeho tvář, v obličeji zvláštní výraz. Něco mezi potěšením a nenávistí. Dvě tak rozporuplné emoce.

Ve chvíli, kdy Harrymu docvaklo, co se tu vlastně děje, snažil se začít zase protestovat. Odtlačit tělo nad sebou. Ale tím všechno ještě zhoršil. Škádlení jeho mladého penisu zintenzivělo. Zalapal po dechu a mírně se prohnul v zádech.

„Nech toho…“ do očí se mu nahrnuly slzy a jedna mu pomalu stekla po obličeji. Snape se naklonil a lehce přejel jazykem po místě, kudy si zbloudilá slza hledala cestu. Pak ho políbil na čelo. Lehoulince, snad konejšivě. Další polibek na tvář. Harry se odvrátil. Snažil se dostat, co nejdál od tohoto muže, ale přitom nechtěl, aby ho přestal laskat na místech, kde to nejvíc potřeboval. Začal toužit po uvolnění.

Severus na něj nalehl, ale jen tak, aby se pořád dotýkal jeho penisu. Pořád ho laskal, a tím dováděl mladé tělo pod sebou skoro k šílenství. Tak pomalé tempo!

Mladík se znovu prohnul v zádech a něco tiše zamumlal. Severus nedokázal identifikovat slova, ale moc dobře poznal, po čem mladík touží. Ale on mu to nechtěl dát zadarmo!

Přisál se na jeho rty. Polibek nebyl něžný. Byl dravý a toužebný! Ale přesto mladík nereagoval tak, jak by měl, a tím si od svého manžela vysloužil zavrčení. Ani to ho nedonutilo rty pootevřít.

Severus se mírně odtáhl. „Nebraň se mi, Harry…“ zamručel mu do ucha a lehce ho olízl. Mladík se zachvěl.

„Já… nechci… já…“ Harryho dech byl zběsilý, ale přesto v něm byla pořád stopa po odporu. Ale nijak nemohl maskovat touhu svého těla. Začal se mírně potit. Ruka v jeho kalhotách ještě víc zpomalila. Jen pomaličku přejížděla nahoru a dolů. Sem tam se zastavila na špičce a prstem ji pohladila.

Harry zatnul ruce do saténového županu svého milence. Snažil se přirazit do ruky, ale tím jak na něm Snape ležel, mu to znemožňoval. Volnou rukou mu přidržoval hrudník a jakékoliv akce mu tím zakázal. Mladík frustrovaně zavrčel.

„Co přesně chceš, Harry?“ šeptavý hlas, který rozechvíval každou buňku mladíkova těla. Silná ruka zmáčkla ten žhnoucí orgán, až Harry málem nadskočil. Ještě víc zatnul prsty do lektvaristova těla.

„No ták!“ zašeptal zoufale a znovu se snažil pohnout pánví proti tělu nad sebou. Bezúspěšně.

„Spolupracuj… a dostaneš vše, oč požádáš,“ znovu ten jemný hlas polechtal ušní bubínky. Zelené oči se zatřpytily. Ale nebyly to slzy.

Severus se nad něj znovu naklonil a lehce jazykem přejel po hedvábných rtech. Okamžitě se otevřely. Starší muž na nic nečekal a políbil ho. Se stejnou razancí jako před chvílí. Bral si tyhle polibky s veškerou vášní a nenávistí, jakou v sobě dokázal probudit. Mladík mu vzdychal do úst. Po chvíli se zapojily jazyky. Hrály nebezpečně. Harry si ho přitáhl blíž. Chtěl cítit víc. Tak moc chtěl, až začal tenhle pocit nenávidět. Nenáviděl sebe!

Snape polibek ukončil. Odtáhl se od mladíka a vyndal ruku z jeho kalhot. Ten nesouhlasně zamručel. Nepustil se županu. Znovu si chtěl přitáhnout ty úzké rty k sobě. Ale Severus mu to nedovolil. Harry znovu zavrčel. Proč to tak je? Proč se tak podřizuje? Jeho tělo si dělá, co chce!

„Co chceš?“

„Prosím…“ zavzdychal mladík. Župan se mírně natrhl a odhalil tak bledou pokožku.

„Nechci, abys mě prosil! Řekni, co chceš!“

Mladík mlčel. Jen se díval na svého manžela. Co vlastně přesně chce? Odejít! Utéct pryč! Co nejdál od tohohle všeho! Ale… něco většího a podstatnějšího mu říkalo něco jiného. Potřebuje se uvolnit. Takhle ho Snape nemůže nechat!

Pořád se držel té tenké látky. Pevné sevření lehce povolilo. Harry se dotkl županu a přejel po jeho okraji. Pak za něj zatáhnul a tu přebytečnou látku shodil z ramen. Nechápal, jak tento muž může spát v něčem podobném. Jak se v tom vůbec dokáže vyspat? Nebo to měl na sobě schválně? Plánovat tohle vše? Určitě ano! Je to Zmijozel! A ti nic nedělají jen tak!

Severus zatím nereagoval. Čekal, co mladík udělá dál. Věděl, že v tomhle není žádný cit. Žádný vztah, ale jen divoká touha po uvolnění. Věděl, že se za tohle bude nesnášet ještě víc. Jak jinak ho donutit ke spolupráci? Nebo aspoň k toleranci?

Severus toho za svůj život zažil hodně. Už dál nechtěl být násilníkem, ale vždy, když byl nucen se svým manželem spát, se tak cítil. Odporně. Víc než kdy jindy.

Pohlédl do těch zelených očí. Jako poslední dobou každou chvíli. Jak moc by chtěl vědět, co si teď mladík myslí. Ale nechtěl se zbytečně rozptylovat zbytečnými myšlenkami!

Zvedl ruku a pomalu rozepnul košili, kterou měl Harry na sobě. Druhou rukou byl opřený vedle mladíkovy hlavy. Ten ho celou dobu sledoval. Pohodlně si lehl do peřin a nepřestával se mírně chvět. Severus moc dobře věděl, čím to je. Věděl, kde se dotknout, kde políbit, aby tělo pod ním zvláčnělo. Aby toužilo po dotecích…

Znovu ho políbil. Tentokrát se Harry nebránil vůbec. Propletl ruce za jeho krkem a přitáhnul si ho blíž. Ty zvuky, které vydával, Severuse ještě víc rozproudily.

Nemuselo to být dokonalé. Ale už tohle byl pokrok. Nebránil se. Nebrečel. Chtěl a toužil. Možná se jejich vztah aspoň o kousek posunul a snad správným směrem.

 

Trust in desire,
I will follow you,
I will inspire,
Will you help me too
Remember when we could be friends?
And through the fire,
Trust in desire.

Trust in desire.
Trust in desire. *

* The Charlatans - Trust in desire

 

 

 

Osmá část je již hotova a můžu říct, že tak dlouho jsem ještě nikdy jednu kapitolu netvořila. Třetí část jsem psala tří týdny a osmou skoro dva měsíce... No. Každopádně patnáctého zjistíte proč. :) ;)