Temné stíny 9. část

29.04.2012 14:00

Vím... vím, že jsem k téhle povídce už dlouho nic nepřidala. Ale pochopte... v posledních měsících toho na mě bylo vážně hodně. A... já na hodně věcí zapoměla. Co jsem vlastně touhle povídkou chtěla říct... co ukázat. Ale jsem tu a doufám, že se mi podaří Harryho a Severuse dostat ke zdárnému konci. 

Co se týká děje... ze začátku je to lehké a podle mě i krásné čtení. Důvěra. Ale nic nemůže trvat věčně a konečně nastává ten zvrat, který nastat měl. Omlouvám se za něj, ale prostě to tak musí být... Trpím s hlavními hrdiny. Ale slibuji... že třeba jednou vysvitne slunce... 

 

S láskou Vaše Salazaret

 

Beta : yellow

 

 

 

 

Tohle manželství bylo fiasko už na začátku. Věděl jsem to já, věděli to oni. Možná posledních několik týdnů bylo v relativním klidu. Ale změnilo se to. Nikdy jsem nevěděl, že Zmijozel dokáže být tak krutý a nemilosrdný. Zlomil mě tím nejhorším možným způsobem. Pořád to bolí. Pořád cítím jeho chladné doteky. Co mám dělat? Už dál takhle nemůžu…

 

9. část – Fiasko

A long day alone

Emptiness is so real
Never having peace of mind
Running from what I can't sing
And there is nowhere left to hide
Turn and face these empty lies
All alone, heart unturned
Trying to find...

 

 

„Budeš tam stát dlouho?“ ozvalo se od katedry. Harry natočil hlavu a podíval se na Severuse, který dělal, že se vlastně vůbec nic nestalo. Že vůbec nepřišel pozdě. Ale moc dobře cítil spalující pohledy svých spolužáků.

 

Sklonil hlavu a vydal se k lavicím.

 

„Posaď se ke slečně Grangerová a pracuj pro dnešek s ní…“ Třída byla tichá. Každý to mohl slyšet a slyšel. Harry ještě pevněji sevřel kožený pásek brašny. Byl rudý vzteky, ale nechtěl ho nechat vyhrát. Ne znovu. Jen přikývl a šel si sednout ke kamarádce.

 

„Ahoj…“ špitla sotva slyšitelně. Posadil se na židli vedle ní a na jeho obličeji se objevil lehký úsměv. Taky se na něj usmála a prsty se lehce dotkla hřbetu jeho ruky. Neucukl. Nevinné gesto, ve kterém se schovává tak strašně moc. Hermiona se znovu usmála. Pak mu podala měchačku a pár bylinek, které měl postupně naházet do lektvaru.

 

Spolupracovali tiše. Ale i slepý by si musel všimnout té nenadálé změny. Usmíval se. Sem tam, ale přesto. Nenuceně a upřímně. Krájel, mělnil, míchal. Poprvé po letech mohl říct, že je jeho lektvar téměř dokonalý. Tedy jejich lektvar, ale pro dnešek ho nechala Hermiona pracovat skoro samostatně. Byla šťastná. Harry možná nebyl spokojený, ale… v každém jeho gestu bylo tak moc. Byl čitelný jako otevřená kniha.

Dvouhodinovka skončila. Lahvičky byly seřazeny na stolu před lektvaristou a studenti začali pomalu odcházet.

 

„Harry… Můžeš na chvíli,“ další věta pronesená před skoro celou třídou. Kolikrát to ještě udělá? A proč mu při Merlinovi říká jménem! Kde je jeho sarkastická maska? Kde!

 

„Jo… ano, jistě…“ zakoktal se mladý Nebelvír a s omluvou na tváři se otočil na svou kamarádku. Jen kývla a odešla společně s ostatními.

 

„Děje se něco?“ zeptal se tiše. Ale na lektvaristu se nepodíval. „Udělal jsem něco?“

 

„Proč si myslíš, že vše je vždy tvoje vina?“ zeptal se zvědavě Snape a pohodlně se opřel o stůl. (Kdy vstal!?)

Harry vzhlédl a podíval se na svého manžela. Stáli naproti sobě asi jen tři kroky od sebe a přesto… Harrymu se zadrhl dech. Ta pozice, ve které Snape stál. Tak provokativně s mírným úsměvem na tváři. V očích zářily plameny. Jako by toho pro dnešek nebylo dost!

 

„Chci si ještě zajít do kuchyně na snídani… Po-potřebujete něco?“ zeptal se krapet nesměle Harry a přešlápl z nohy na nohu. Nehodlal se přiblížit ani na krok.

 

„Do kuchyně? Chodíš tam často?“

 

„Ehm? Proč to chcete vědět?“

 

Obyčejné pokrčení ramen. U tohohle člověka tak nepřirozené. Nebelvír se zamračil a dál propaloval Snapea pohledem a čekal, co od něj vlastně chce. Proč tu tak stojí a ptá se na infantilní otázky. Vlastně na nic!

 

Snape se najednou odlepil od stolu a přišel blíž. Zkoumavě si prohlížel chlapce před sebou. Pak z kapsy vytáhl lahvičku. Vtiskl ji Harrymu do dlaně a nezapomněl ruku lehce pohladit.

 

Harry zmateně zamrkal a podíval se na lahvičku. „Co to je?“

 

„Viděl jsem, jak ses celé dvě hodiny vrtěl… Myslím, že by ti to mohlo pomoct,“ řekl jen lektvarista.

 

„Ehm?“ vyjádřil se Nebelvír a se zmateným pohledem vyhledal lektvaristovy oči. Snape se pobaveně ušklíbl a pak se k Harrymu naklonil. Jednu ruku položil na jeho rameno a druhou na jeho bok. Lehce stiskl.

 

„Myslím, že se to po ránu může hodit…“ šeptl tajemně do citlivého ucha. Harry jako na povel celý zrudl. Snape se zasmál a jeho sytý baryton se rozezněl ztichlou třídou.

 

„Měl bys jít, nebo nestihneš přeměňování a nechci mít Minervu večer v kabinetě s dlouhosáhlou přednáškou o tom, jak jejího malého hrdinu tyranizuji,“ řekl najednou vážně. Otočil se a zamířil zpět ke katedře. Teď už mu Harry do obličeje vidět nemohl. Zkameněl. Tahle hra byla vyčerpávající, ale musel ji hrát. Tak jako vždy…

 

„Eh… jasně…“ vyhrkl jen mladík a co nejrychleji prchl ze sklepení. Lahvičku celou dobu pevně svíral v ruce.

Běžel, co nejrychleji to šlo, a když zabočoval za nejbližší roh, někdo ho popadl za loket a praštil s ním o zeď, až bolestí zasykl.

 

„Kam ten spěch, Pottere?“ ozval se mu těsně u ucha sladký hlásek. Moc dobře ho poznal.

 

„Co chceš, Malfoyi!“ prskl po něm Harry a snažil se od mladého aristokrata dostat, co nejdál. Ale neměl kam. Stál namáčknutý mezi brněním a zdí a před ním (velmi blízko) stál Draco Malfoy.

 

„Hm…“ Draco si přejel jazykem po úzkém rtu. Ušklíbl se. „Promluvit si?“ něžností ve svém hlase nešetřil. Až se Harrymu naježily všechny chloupky. Tohle začíná být až moc nebezpečné!

 

„O čem bych s tebou měl chtít mluvit?!“ řekl znechuceně Nebelvír a chtěl okolo Zmijozela projít, ale on ho znovu popadl za loket a donutil ho podívat se na něj.

 

„Kam bys chodil? Jsme teď rodina…“ sladké zašeptání, které Harry přerušil.

 

„Cože? Na to jsi přišel jak! Nech mě bejt Malfoyi!“ Odprejskni! Hlásal jeho výraz.

 

„Ty to nevíš?“ usmál se až příliš nemalfoyovsky Draco a pořád nehodlal Harryho pustit. Právě naopak. Jeho stisk zesílil. „Jistěže nevíš… Severus se ti asi zapomněl zmínit…“

 

„Severus?“ šeptl překvapeně Harry a snažil se přijít na kloub celé téhle situaci, do které se nedobrovolně dostal. Co má Malfoy společného se Severusem. Co má on, Harry, společného s Malfoyem nebo vůbec celou jeho rodinou?

 

„Je to můj kmotr, víš. A jako takový mám právo…“

 

„Harry?“ ozvalo se z chodby. Malfoy pustil jeho ruku a odstoupil od něj. Ještě po něm hodil jeden zvláštní pohled a byl pryč. Na konci chodby se míjel s překvapenou Hermionou.

 

„Co po tobě chtěl?“ zeptala se, jakmile přišla blíže. „Neudělal ti nic?“

 

„Nevím… Nic mi není…“ na chvíli se zarazil a rozhlédl se kolem. „Věděla jsi, že je Malfoy kmotřenec Snapea?“ otázal se opatrně. Lahvičku s lektvarem schoval bezpečně do kapsy. Možná ho později použije.

 

„Ne. A to myslíš vážně? Snape je jeho kmotr?“ zamračila se.

 

„Tvrdil to…“

 

„Tvrdit může cokoliv, ale pravda může být úplně někde jinde. Pojď, nebo nestihneme hodinu,“ řekla a popadla ho za ruku. Nebránil se a ochotně se nechal táhnout celým sklepením až do třídy, zahloubaný do svých vlastních myšlenek.

 

„Kde je vlastně Ron?“ zeptal se, když vcházeli do třídy. Až teď si všiml chybějícího kamaráda.

 

„Čekala jsem, kdy se zeptáš,“ zasmála se a znovu se ho lehce dotkla. Tentokrát ucuknul. Mírně odstoupila a s omluvným výrazem se vydala k zadní lavici.

 

„Něco se stalo?“ naléhal na ni a ani si nevšiml jejího předchozího gesta.

 

„Nic vážného, ale leží na ošetřovně. Silný zápal plic. Já vám říkala, že nemáte v tu sobotu blbnout. Ale ani jeden jste mě neposlouchal!“ řekla naoko naštvaně.

 

„To nebyl můj nápad!“ bránil se Harry. Posadil se do lavice a vytáhl učebnici a vedle ní položil hůlku.

 

„Já vím, ale i tak to bylo nezodpovědné. Po večerce si jen tak lítat na koštěti kolem nebelvírské věže? Co kdyby se stalo něco vážnějšího?!“

 

„Kvůli tomu ses s námi včera nebavila?“

 

Otočila se na něj a chvíli se jen tak dívala. Pak se usmála. „Ne, jen jsem chtěla mít trochu klidu na úkoly. Zlobit se na vás? Jde to vždy jen na chvíli,“ zasmála se. Chtěla ještě něco dodat, ale to už vešla do třídy McGonnagalová a začalo vyučování.

 

Hodiny byly v tomhle roce ještě těžší a profesorka je vůbec nešetřila. Ale v jednom měl Severus pravdu. Profesorka přeměňování Harryho neustále pozorovala. A vždy když se jejich oči na chvíli setkaly, mohl v nich mladík vidět lítost a bolest. Copak… někdy chtěl, aby ho litovali?

 

Ale ano. Určitě chtěl. Chtěl, aby litovali dne, kdy ho tak hrozným způsobem prodali. Byla tam i profesorka. Vše viděla a nezasáhla. Nic neudělala. A teď je jí to líto? Teď lituje? Pozdě!

 

Harry vstal a následoval své spolužáky. Na další hodiny. Na další lítostivé pohledy.

***

„Rona pustí až zítra, nikdo k němu nesmí. Byli jsme tam s Harrym, ale madam Pomfreyová nás vyhodila z ošetřovny. Prý je v karanténě,“ říkala Hermiona dalším spolužákům. Harry se jen usmál a dál se vrtal v obědě. I když ráno nesnídal, hlad neměl. Něco se dělo. Cítil to. To divné pnutí v jizvě. Už dlouho ho tak nebolela.

 

„Harry?“ další z jejich něžných gest. Položila mu ruku na předloktí a lehce se usmála. „Co se děje?“

 

„Jsem v pohodě, vážně… Jen… nemám hlad,“ odpověděl jí tiše. Lehce mu ruku zmáčkla. Usmála se. Takovým tím kamarádským úsměvem, který říkal mnoho. Jsem tu pro tebe. V dobrém. Ve zlém. Ale on jí úsměv oplatit nedokázal. Ale pohled do jeho očí vypověděl vše. Rozumím. Děkuji.

 

Vstal. Musel odejít. Ten pocit, že se něco děje, má už od rána. Od té chvíle, kdy na chodbě potkal Malfoye. To, co mu říkal, to jak se choval. Něco mu na tom nesedělo. Zamračil se. Na chvíli se zastavil. Otočil se a on tam stál. Díval se na něj. Tak divně. Tak…

 

„Pottere…“ byl to chtíč, co zaslechl v jeho hlase? Ne. To přece… o krok ustoupil. Narazil na chladnou zeď. Hůlku před sebou. Hodlal se bránit, ať už přijde cokoliv. Ruka se mu chvěla. Znovu pocítil ten strach jako v ředitelně… tehdy, když ho všichni zradili. Jenže teď? Teď to bylo silnější.

 

„Co chceš Malfoyi?!“ byl nervózní, ale hlas byl jistý. Pevný! Ukazoval, že se nebojí, i když v nitru to bylo přesně naopak. Strach tu byl. Ve své velikosti. Ve své síle udeřil!

 

Hůlka vypadla z ruky. Byl přitlačen na zeď. Násilně políben. Bránil se, ale věděl, že nemá šanci. O to bylo větší úsilí utéct. Bojovat. O svou hrdost. Aspoň o to poslední, co na tomhle zavšiveném světě měl.

 

„Nebraň se! Nebo to bude o to víc bolet, Pottříku…“ chladná slova. Zaryla se do paměti. Od teď až navždy.

Doteky. Dostaly se pod oblečení. Cítil, jak mu pod kůží vibruje magie. Ale ne a ne vyjít napovrch. Jako by se bála pomoct. A přitom ji teď tak moc potřeboval.

 

„Nech… mě…“ sotva slyšitelná slova. Prosba. Udělal chybu a ví to. Pro Malfoye je to výzva. O to víc chtěl. O to víc dostával. Roztrhl košili. I s hábitem ji shodil na zem. Přitiskl se blíž ke vzpouzejícímu se tělu.

 

„Vždy dostanu, to co chci! A chci tebe, Pottere! Snape udělal chybu, že nás zradil a ty za to zaplatíš!“

 

Harry na chvíli přestal dýchat. Došlo mu, o co přesně tady jde. Pomsta. Na něm. O to víc se začal bránit. Snažil se odstrčit ruce, které ho nemilosrdně držely. Ale věděl… že nemá šanci. Že znovu je jen loutka v podivné hře… Rezignoval. Celé jeho tělo povolilo. V tu samou chvíli ucítil, jak ruce zmizely a on dopadl na chladnou zem. Vzhlédl…

 

Byl to Snape. Držel Malfoye pod krkem a hůlku mu držel u hrudi. Něco výhrůžného mu syčel do obličeje. Malfoy se rozklepal a rozvzlykal se jako malé dítě. Věděl, že v tomhle případě nejde jen o výhružky, ale že se to může vážně stát. Snape na mladého aristokrata použil omračovací kouzlo. Musel ho omráčit dřív než by ho zabil. A opravdu stačilo málo, aby to udělal. Tělo dopadlo na zem. Rozhlédl se, ale po jeho manželovi nebyla ani stopa. Zmizel… utekl… A on věděl, že už nic nebude takové jako dřív…

 

I try to find myself
I find the stranger trapped inside
And I'll take one more step away
From the face I used to recognize
Familiar shadows closing in
Suffocating fear descends
You killed a life, uncovered eyes *

 

*Red - Break Me Down