Temnotou spolu 2. kapitola
2. kapitola – E jako Energie
Harry bloumal po chodbách Bradavického hradu jako tělo bez duše. Vzpomínal na dnešní dopoledne a bylo mu tak nějak líto, jak to všechno dopadlo.
„Ach Draco!“ vydechl tiše a opřel se o sloup. Díval se ven a přemýšlel, jak dál.
„Harry?“ Neochotně se otočil za hlasem ředitele tohohle zařízení. To on za to může! Prolétlo mu najednou hlavou a ani neví proč.
„Děje se něco, profesore?“ Harry si dal záležet, aby slovo profesore znělo víc než falešně. Poslední dobou je toho na něj moc a on sám neví, jestli všechno zvládne tak, jak se od něj očekává.
„Na to jsem se chtěl zeptat já? Nechceš si promluvit?“ Brumbál se na na něj díval vlídně a opravdu chtěl jen a jen dobro tohohle Nebelvírského chlapce. Měl ho upřímě rád, jako vlastního syna, kterého nikdy neměl a nikdy mít nebude.
„Já... Není o čem,“ řekl jen Harry a chtěl profesora obejít. Ale když se mu podíval do očí na chvíli se zarazil.
„Kdyby jsi si chtěl promluvit, víš kde mě najít,“ řekl profesor a opustil chodbu. Harry chvíli stál na místě a uvažoval, jestli má jít nebo ne. Ale nakonec se rozhodl, že se raději bude utápět sám v sobě a to sám. Nepotřebuje, aby o jeho problémech věděl ještě někdo jiný.
Stoupal po schodech nejvyšší věže a znovu upadl do jakési deprese. Tam moc toužil po tom jít znovu do lesa, ale měl strach. Jestli ho Malfoy sleduje... Co by na tom bylo špatného? Třeba se s ním bude kamarádit. Malfoy? On nikdy!
Opřel se o zídku a podíval se dolů. Byl tu opravdu nádherný výhled, ještě navíc teď, když se stmívalo. Jeho pohled zaujal velký, temný a hlavně tajemný les. Zamračil se. Bylo před ním další rozhodnutí. Jít nebo zůstat. Tohle poslední dobou řeší pořád!
Ale nakonec přes sebe přehodil plášť a šel jen na krátkou procházku okolo hradu. Bloumal z jednoho konce na druhý a když mu už byla pěkná zima, šel na večeři.
Celé další dny byl myšlenkami opravdu mimo. Na vyučování se objevoval zřídka kdy. Ale přesto se do lesa nevrátil. Měl strach. Strach z toho, co bude dál. Obával se sám sebe a toho, co ho podle všech mělo čekat. Všichni ho mají za hrdinu a to dokonce i jednorožci. Jsou to tak krásná zvířata a přesto se tak šíleně pletou. On není hrdina!
Zrovna byl čas večeře a náš mladý Nebelvír seděl u stolu odděleně od ostatních. Přehraboval se v jídle a nevšímal si kradmých pohledů všech okolo. Za poslední měsíce se tak moc změnil. Byl uzavřený do sebe. Z nikým nemluvil, nikam nechodil, o nic nejevil větší zájem.
Brumbál ho sledoval skoro na každém kroku, ale nic s tím neudělal. Věří, že tohle musí mladý hoch zvládnout sám. Brumbál toho ví víc, než všichni ostatní a dokázal by mu pomoct, ale přesto to neudělá a jen přihlíží jak mu jeden student doslova mizí před očima.
Co mám udělat? Můžu jen tak odejít?Harry nadzvedl hlavu a podíval se k východu, jako ke své spáse, ale nezvedl se. Jeho pohled skončim na protějším stole u mladého Zmijozela. Taky seděl sám a vypadalo to, že mu to vůbec nevadí. Ale co bylo Harrymu divné, že ho taky sleduje. Dívali se jeden druhému do očí a ani jeden nebyl ochoten uhnout.
Harry se najednou prudce zvedl a odkráčel z místnosti pronásledovám mnoha pohledy. Nemá právo mě takhle provokovat! Co si o sobě myslí? Harry byl naštvaný, naštvaný sám na sebe a na tohle prokleté místo.
Kdysi to tady miloval, byl to jeho domov do kterého se tak rád vracel. Ale teď? Změnilo se hodně a to i mladý Nebelvír.
Šel pomalu chodbou a přemýšlel, jestli se konečně vydat do lesa. Tak dlouho tam nebyl a nehodlal zklamat i je. Otočil se tedy a chtěl jít k hlavní bráně, ale cestu mu zastoupila postava.
„D-Malfoji! Co tu chceš?“ řekl mírně roztřepaně. Za poslední dny si odvykl mluvit a tak zněl poněkud nakřáple. Proč se tak na mě dívá?
„Co je ti do toho, Pottere! Nemůžu se jen tak procházet?“ ušklíbl se Draco a provrtával Harryho svým ocelovým pohledem.
„Tak se dál procházej a mě dej pokoj,“ šeptl Harry a obešel ho, ale Draco se taky otočil a šel za ním. Tohle mi teď opravdu dělá naschvál!
„To musíš jít zamnou?“ řekl poněkud zoufale Harry a zastavil se.
„Já za to nemůžu, že máme stejnou cestu,“ usmál se na něj Zmijozel.
„Jak chceš!“ řekl Harry a dělal, že tam Draco vůbec není. Šel směrem k lesu a neohlížel se. Ale v hlouby duše doufal, že jde Draco za ním. Schválně spomalil tempo a na okraji lesa se zprudka zastavil a náraz do jeho zad mu ukázalo, že on šel opravdu za ním. Ale nic na to neřekl, ani Draco nepromluvil. Neurážel ho jako tolikrát. Změnil se...
„To tu budeme jen tak stát?“ řekl asi po deseti minutách docela znuděně Draco.
„Klidně si běž kam chceš, já tě tu nedržím, jen čekám...“
„Na co?“ zajímal se Draco. Harry protočil oči a dál se raději díval do temnoty lesa. A najednou se objevil. Jeho bílá srst zářila v měsíčním svitu. Našlapoval lehce a když přišel blíž pohodil svou překrásnou hlavou. Pak zůstal stát.
'Vidím, že jsi se rozhodl.' Harry trochu nadskočil. Přecejenom, když vám někdo leze do hlavy není to nijak příjemné.
'Jsme rádi, že nejsi sám. Věděli jsme, že nakonec přivedeš i přítele.'
„Není to přítel!“ hájil se Harry, ale v tomhle případě to bylo jedno. Jednorožci toho o budoucnosti ví mnohem víc a netřeba se s nimi hádat.
'Pojď vyvolený, ukážeme ti les tak, jak ho můžete vidět jen vy. Skrývá mnohá tajemství a ty vám budou odkryta.'
Harry chvíli stál a pak se vydal do temného lesa, následován Zmijozelem. Draco netušil proč tohle všechno dělá. Ale už ho nebavilo stálé ponižování svým otcem. Přehlížení faktu, že je někdo jiný a né ten rozmazlený fracek, na kterého si hrál. Už nechtěl předstírat a o samé viděl u Pottera. Možná proto ho následoval a možná by ho následoval i do horoucích pekel, ale to si zatím nepřiznával.
„Jsi si jistý, že se nám nic nestane?“ ozval se Draco. Nyní šel vedle Harryho a snažil se ho neztratit z dohledu.
„A i kdyby, jak moc by ti to vadilo?“ ušklíbl se Harry a dost se divil, že se dokážou tak normálně bavit. Skoro jako s Ronem a Hermionou. Ale při vzpomínce na své bývalé přátele posmutněl.
„Možná ne, nikdo by nás nehledal. Možná až za pár dní,“ řekl z ničeho nic mladý Zmijozelský princ. Harry se tomuhle uvažování vůbec nebránil. Naopak. Bral by to jako vysvobození. Smrt je jen součástí života, takhle je to už od pradávna. Žijeme abychom umírali a umíráme, protože žijeme. Je to překrásná věta a hlavně pravdivá. Jediná pravda tohohle světa.
'Přemýšlíš negativně, vyvolený. Musíš být pozitivní a vše se zvládne tak jak se má. Jde o to, že děs a hrůza posledních let je vyvolaná jen tím, že se lidé odnaučili být šťastní. Ale ty to změníš, odstraníš to zlo a vše bude jako dřív.' Harry uvažoval nad slovy jednorožce, ale tohle mu jaksi nesedělo. Jde tedy jen o to jak myslíme? Zatřepal hlavou.
„Kam jdeme?“ zeptal se místo odpovědi.
'Do středu lesa, tam je ukrytá všechna energie a moc, kterou budete potřebovat. Ty i tvůj přítel!'
„Není to můj přítel,“ řekl znovu Harry, ale jeho slova se ztratila v příchodu dalších jednorožců. Draco se na něj ještě víc natlačil.
„Copak? Strach?“ zeptal se Harry. Draco si jen odfrknul a trochu se odtáhl. Celé stádo kolem dvou mladých kluků utvořilo kruh. Harry se ze začátku taky trochu bál, ale to ho přešlo při pohledu do jejích přívětivých očí. Bylo v nich tolik podivné síly.
Ale najednou se stalo moc věcí najednou. Oba kluci se k sobě postavili zády. Ze středu mýtinky se rozzářilo modré světlo a ozářilo je. Proudilo jejich skřehlímy těly a dodávalo jim scela novou energii. Něco, co ani jeden nečekal.
Harry i Draco viděli vše. Před očima se jim míhal jeden obraz přes druhý. To jak sem přišli čtyři zakladatelé a zbudovali hrad vedle tohohle lesa. To jak sem začaly proudit první davy studentů. Jak se některý z nich zatoulal do lesa. Na to jak učitelé odychytávaly nebohé tvory, aby se o nich mohli studenti učit. Jak se jim podařilo zajmout i nějaké jednorožce. Na smutné pohledy ustrašených hříbat. Ale taky viděli, že pár lidí z tisíců přišlo do lesa za jiným účelem. Přišlo je sem sledovat. Tiše seděli na mýtince a sledovali ochránce tohohle lesa. Jak k nim jednorožci přišli a ukázali jim svou magii a svá nejsrytější tajemství. Ale taky to jak s nimi oni zacházeli. Nakonec se jednorožci od kouzelníku odpoutali a zapřísahali se, že jejich tajemství už nikomu nevyzradí. Ale tohle se taky změnilo v den kdy se lesem začala prohánět ta zrůda a zavraždila několik z nich. A taky v den kdy se tu objevil mladý chlapec poprvé. Tehdy taky byly dva. A od té doby jednorožci věděli, že on je vyvolený a on s jejich magii naloží dobře a tím osvobodí svět od zla a hlavně od temného pána.
Viděl svůj vlastní obličej když v lese narazil na Draca. Na to jak je minule vedl jeden z nich domů. Cítil vše to co oni a taky nesmírnou touhu zůstat tady a být jedním z nich. Jeho tělo se měnilo a on tomu nechtěl bránit protože tohle je jeho osud. Má zemřít, aby zachránil svět. Budiž, ale udělá proto vše, co bude v jeho silách a nejen v jeho...
Rukou zašmátral za sebe a chytil Dracovu ruku. Pevně ji stiskl a zavřel oči. Harrymu bylo jedno jestli se chtěl mladý Zmijozel bránit, ale nyní ho chtěl mít co nejblíž. Protože on taky ponese tuhle tíhu na svých ramenou. Jednorožci si je vybrali a přitom je každý tak jiný. Každý zastává jiné názory, ale přitom jsou v podstatě stejné.
Uběhly snad hodiny a přitom tady stály pouhé minuty. Drželi se za ruce a dívali se na minulost a také na společnou budoucnost. Oni jim otevřeli mysl a ukázali jim jak novou moc používat. Že dorozumíváni v myšlenkách je úplně normální a kdysi to tak bylo i mezi lidmy. Ale tohle jde jen v případě že osoby jsou k sobě upřímní a nelžou si. V tomhle měl Harry docela dost popletenou hlavu. Jak může věřit Malfoyovi? Ja jak on jemu? Žádla lež? Přetvářka? Manipulace? Nenávist?
Harry pomalu otevřel oči a zjistil, že je otočený k Dracovi čelem. I on se na něj díval. Jeho vyděšený pohled mu jasně dával najevo, že tohle bude ještě hodně těžké. Ale je tu... Dobrovolně přišel a chtěl být s ním!
Šedé oči byly zaryty v těch zelených a bály se uhnout. Draco se celý chvěl, ale přesto pořád stál na nohou. A Harry na tom byl podobně. Cítil se slabý a přitom plný energie. Něčeho nového a neznámeho.
Stáli tak další dvě minuty,, ale pak do blonďák nevydržel a podlomily se mu kolena. Ale na zem nedopadl, jeden z jednorožců byl u něj dřív a podepřel ho. Draco zaryl prsty do jeho hřívy. Možná chtěl skrýt přicházející slzy nebo jen byl orpavdu slabý, to Harry nevěděl. Ale minule mu řekli, že je tu Draco nevítaný, ale změnilo se to. Byli to jejich vize. To, že Harry nesmí tenhle úkol provádět sám. Viděli to co dva mladá studenti ne. Viděli hloub do nitra jich samotných.
Harry přistoupil blíže a chtěl Draca podepřít, ale při dotyku jeho chladné kůže cukl. Draco uhnul jako by se spálil a znovu se mu podíval do očí.
Harry se na něj usmál a znovu natáhl ruku. Tentokrát se Draco nechal a opřel se o svého nového přítele.
'Měli by jste si jít odpočinout.' řekl jeden z jednorožců a oddělil se od stáda. Harry ho pomalu následoval.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se tiše. Jednorožec chvíli mlčel. Ale pak zvolnil tempo a postavil se vedle chlapců.
'Jen jsme vám chtěli ukázat jak by to vypadalo, kdyby zlo nebylo. Kdyby temnota odešla. A to co jste viděli byly naše marné pokusy. Jste naší nadějí! Ať to popíráte jak chcete, je to tak. Věříme vám.' Harry ho volnou rukou lehce pohladil po šíji.
„Proč my?“ ozvalo se chraplavě z úst Draca.
'Nevím, prostě jste byli vybráni. Máte to v sobě. A teď i mnohem víc. Dali jsme vám kus sebe. Čtení myšlenek je jen takovýý bonus. Je to zvláštní moc, která se projevuje u mnoha jedinců. Jak lidí, tak zvířat. Ale když ji někdo neumí nebo nechce využít, nikdy se to nenaučí. Ale vy dva jste tomu předurčeni, tak to tak berte.'
„Vždyť já noc neříkám, byla to jen otázka!“ řekl trochu ostřeji Draco a snažil se postavit na oslabené nohy. Ale Harry ho držel pevně. Nakonec se Draco uvolnil a nechal si pomoct.
Jednorožec je znovu předešel a dovedl je na okraj Harryho kouzla.
'Tady budete v bezpečí. Odpočiňte si a pak vám odpovíme na všechny vaše otázky.' Pak se jen otočil a zmizel jako vždy v temnotě lesa.
Oba chlapsy osaměli, ale ani jeden se neměl ke slovům. Kdysi dva rivalové stáli v Zapovězeném lese a podepírali se. Co bude dál ani jeden nevěděl, ale jedno bylo jisté. Oba si našli přítelstvní tak, jak by nikdo nečekal...