Temnotou spolu 5. kapitola

12.02.2011 14:40

 

Tak konečně je tu další kapitolka! Já vím, že jsem ji slíbila dříve, ale nějak se mi to tady nakupilo. Ale i tak doufám, že se bude líbit.

Moc moc děkuji všem komentujícím! Jste mé sluníčka a projasňujete mou dušičku.

Vaše Salazaret

 

 

 

5. kapitola – O jako Odpuštění?

 

 

Mladík ležel na nemocničním lůžku a pomalu se probíral. Kolem něj pobíhala madam Pomfreová a připravovala potřebné lektvary.

U vzdáleného rohu stál samotný ředitel a smutně vzhlížel na mladíka. Ve chvíli kdy mladý můž na lůžku otevřel oči do místnosti vešla další osoba.

„Pane Pottere?“ začala hned ošetřovatelka, když si všimla, že je mladík vzhůru. Ale on se na ni nepodíval. Místo toho sledoval oba profesory jak si něco špitají. Zamračil se.

Chtěl se posadit, ale bolest hlavy mu to o dost stížila a tak se se zaúpěním položil zpět na polštář.

„A! Harry!“ řekl vesele Brumbál a přišel blíž. Ale Harry zase nepromluvil. Raději se otočil na druhý bok a profesora si nevšímal.

„Ale no tak! Přece to nemůže být tak zlé? Hm?“ řekl konejšivě Brumbál.

„Nechte mě být!“ sykl mladý Nebelvír a přehodil si peřinu přes hlavu. Copak ho nemůžou nechat aspoň na chvíli na pokoji? Utápět se ve svém vlastním zármutku?

„Takhle s Brumbálem nemluv!“ sykl na něj Snape. Ale Harry ho nevnímal a raději zavřel oči a snažil se zahnat bolest, které postupovala celým jeho tělem. Bylo mu opravdu špatně, ale nehodlal na tom nic měnit. Když už má trpět tak pořádně. Aspoň to si mladík myslel. Jeho život nebyl dokonalý a on to věděl. Jen jeden úkol ho držel při životě. Zničit a být zničen...

„Harry?“ Někdo se posadil k němu na postel. Ale Harry pořád byl schoulený v klubíčku a odmítal spolupracovat.

„No tak, kamaráde!“ ozval se druhý hlas.

„Nechte mě být, prosím!“ zamumlal mladík z pod peřiny.

„Co tím chceš vyřešit? Máme tě pořád rádi! Vím, že je to teď těžké! Víme čím sis musel projít a chápeme to. Ale neodstrkuj nás. Pochop jsme tu pro tebe!“ řekla jeho kamarádka a pak v místnosti osaměl.

Bylo tu až nepříjemné ticho. Ale to přece chtěl ne? Být sám?

„Nechápeš jaké to je...“

„Omlouvám se...“

„... můj otec...“

Harry se s trhnutím probudit z podivného snu. Připadal mu tak živý. Ale když se rozhlédl po ztemnělé ošetřovně, nikde nebylo ani živáčka.

Po hmatu našel své brýle a nasadil si je. Takhle toho aspoň viděl víc, ale přesto tu bylo prázdno.

Podíval se k oknu a všiml si paprsků, které se draly dovnitř. Muselo být chvíli před rozedněním. Ale chlapec už dál spát nechtěl. Za posledních pár dní nedělal nic jiného a už ho to nebavilo.

Sundal nohy z postele a hodlal důstojně odejít. Ale moc se mu to nepodařilo.

„Kampak, Harry?“ ozval se najednou ředitelův hlas a mladík málem dostal infarkt. Kde se tu sakra vzal?

„Nikam... jen... Raději nic...“ Jeho zelené oči se podívaly na ředitele a pak rezignovaně zase zalezl do postele.

„Chtěl bych si s tebou promluvit,“ začal ředitel a posadil se na židly vedle Harryho postele.

„Není o čem, řediteli. Opravdu!“

„Ale já si myslím opak. Harry, vím, že toho bylo na tebe poslední dobou hodně. Chápu, že jsi naštvaný na celý svět, ale to co se stalo ve Velké síni...“

„Brumbále! Já o tom mluvit nechci. Nechápete, co se stalo tak se prosím do toho nepleťte!“ odsekl Harry a naštvaně si prohlížel ředitele. V jeho modrých očí to nebezpečně zajiskřilo. Ale byla to jen setinka vteřiny a pak se v těch očích objevila starost.

Ředitel chtěl něco namítnout, když se od dveří ozval hlas.

„Pane Malfoyi! Jestli vám nic není laskavě opusťte ošetřovnu!“ rozkazovala hlasitě madame Pomfreová.

Harry se prudce posadil. Stříbro a smaragdy se setkaly. Nastalo chvilkové ticho. Oba chlapci na sebe zíraly, ale pak se blonďák otočil a zmizel.

„Draco...“ šeptl skoro neslyšně Harry a po jeho oči se smutně zaleskly. Ale ten malý šepot nemohl uniknout bystrému uchu ředitele. Teď se na chlapce díval jinak. Na čele se mu utvořila nová vráska a přemýšlel, co to mělo znamenat. Chtěl se zeptat, ale chlapec na postely se stočil do klubíčka a zavřel oči.

„Jdetě pryč!“ řekl skoro plačtivě.

„Harry...“

„Ne! Prosím... Jdětě... Chci být sám...“ Brumbál se postavil a pohladil chlapce po jeho rozházených vlasech a opravdu odešel.

Harry si povzdechl a pak začal tichounce vzlykat. Život není fér s tím už se smířil. Ví, že si tenhle život vybrat nemohl. To nikdo nedokáže. Karty osudu jsou vždy rozdány dopředu a nikdo s tím nic neudělá. Není to v lidské moci. Ale nebo je? Dokáže někdo změnit nit osudu? Můžou se dva rozdílné životy proplést a tím změnit vše, co bylo dáno? Nebo jsou to jen marné naděje někoho, kdo si myslí, že se stejně svého štěstí nedožije. On přece má úkol, který musí zvládnout. Nikdo za něj jeho práci neudělá.

Kolik už zemřelo lidí?

Kolik jich padlo za mě?

Kolika jsem mohl zachránit život?

Kolik dětí zůstalo bez rodičů? A kolik rodičů bez dětí?

Můžu za všechno? Ano...

Já jsem příčinou...

Já jsem skázou...

Jsem i nadějí? Nevím... Netuším... Chci vědět?

Ráno přešlo v poledne a poledne ve večer. Harry seděl na postely a poslouchal ošetřovatelku. Její výtky i to, že má na sebe dávat pozor. Že ošetřovna není noclehárna a že je tu skoro pořád. Že už se nemá dostat do dalších problému a raději jim čelit. Ale Harry pochitil jen málo z toho, co říkala. Duchem byl jinde. Byl v lese v době kdy poznal úchvatné jednorožce. V době kdy narazil na Draca a tehdy začal jeho nebo jejich přiběh. Co se od té doby změnilo? Všechno a nic...

„Když jste spal byla tu profesorka McGonagalová, zítra s ní prý jdete pro novou hůlku.“

„Cože? Já nikam nejdu! Nechci novou hůlku!“ Vyskočil na nohy a mračil se.

„To si vyřiďte s ní a neřvěte mi tady!“ spražila ho ošetřovatelka a pak s prásknutím dveří zmizele ve své kanceláři.

Harry zůstal na chvíli stát, ale pak raději ošetřovnu opustil. Ale nikam nespěchal. Měl strach. Nevěděl jak na něj teď budou všichni reagovat. Vždyť scénu, kterou předvedl viděla celá Velká síň!

Zrovna měla být večeře. Harry se mírně zachvěl, ale nakonec zvedl hlavu a postavil se vztříc svému strachu. Co se může stát? Maximálně se s ním nikdo bavit nebude a aspoň bude mít ten svůj požehnaný klid.

Ale jakmile vstoupil vše utichlo a veškeré osazenstvo se dívalo na něj. Jako na nějaké zvířátko v zoo. Do tváří se mu nahrnula mírná červeň a sklopil hlavu k zemi.

Nevnímej je!

Vzpamatuj se!

Pomalu zvedl hlavu. Jako by mu něco našeptávalo, že to má udělat. Že se má postavit svým strachům a lidi okolo sebe neřešit. Jsou to jen lidé. A co se stalo... Stalo se a nikdo s tím už nic neudělá, tak proč si dělat těžkosti? Proč se trápit kvůli malichernostem, když na světě jsou důležitější věci.

Třeba jako dvě stříbrné oči na kterých se Harry na moment zarazil. Díval se do nich a pociťoval něco zvláštního. Věděl, že se někde stala chyba. Ale kde? Kdo mu vzal jeho Zmijozela? Kdo si dovolil přetrhnout tu tenkou nitku jejich přátelství? Draco! Krásný Draco!

„Ahoj,“ špitl potichu a podíval se na své přátele.

„Ahoj,“ usmála se na něj Hermiona a uvolnila mu místo na sezení.

„Tak už tě konečně propustila? Bylo na čase!“ zasmál se Ron a poplácal ho po zádech.

„Omlouvám se,“ řekl jen Harry a sklonil hlavu. Nedokázal se své kamarádce podívat do očí. Tolik lidí je sledovalo. Ale už mu na tom nezáleželo. Měl úkol a ten hodlal splnit. Musí se dozvědět, kdo mu ukradl jeho bílou fretku, kterou kdysi nenáviděl.

„Harry, nemáš za co. Jsi kamarád a bylo toho na tebe moc. Každý to chápe,“ řekl vážně Hermiona.

Zvedl hlavu a podíval se do jejích zářivých očí.

„Děkuji...“ zašeptal. Ona se rozesmála a objala ho. Toliko k omluvám. Jsou to přátele. Harry nechápal, jak mu mohli tak rychle opustit. Ale zázraky se stávají.

Natočil hlavu do prava a zadíval se ke Zmijozelskému stolu. Stříbro ho propalovalo s takovou intenzitou, že si myslel, že mu do čela vypálí díru. Ale pak se Draco odvrátil a do konce večeře už se k nebelvírskému stolu nepodíval.

 

„Jak vidím, pan Potter zase pozdě. To bude o deset bodů dolů,“ řekl úsečně Snape a zadíval se na chlapce ve dveřích.

„Já...“

„Mě vaše omluvy nezajímají! Sedně te si do lavice k panu Malfoyovi a pokud možno, bez řečí!“ šťekl ten mastný netopýr a škodolibě se usmál.

Harry poslechl. Proč se zbytečně hádat? A zrovna se Snapeem, nakonec by dostal trest a přišel o další body. A o tolik pozornosti Harry nestál. Už tak, že si o něm špitá kde kdo. Noviny nemluví o ničem jiném než o jeho psychyckém zhroucení. Harry by se nejraději zahrabal metr pod zem a tam zůstal do doby než všechno odezní. A nebo taky napořád!

Naštěstí jsou za pár dní prázdniny a on se kouzelnického světa zbaví na dva krásné měsíce. To je vlastně poprvé, kdy se do Zobí ulice těší. A to si řekl, že se to nikdy nestane. Ale osud tomu chce nejspýš jinak!

Posadil se co nejdál od Zmijozela, ale i tak to nebyla dostatečná vzdálenost. Jen kdyby kousek pohl nohou dotýkali by se. Tak moc po tom toužil a tak hodně se toho obával.

„Dneska budeme připravovat uspávací lektvar. Budete pracovat ve dvojicích! A dávejte si pozor na přípravu, sebemenčí chyba má katastrofální účinky!“ zavrčel profesor, mávlh hůlkou a na tabuli se objevil postup.

„Ingredience snad po šesti letech víte kde jsou! Tak se dejte do práce!“ řekl ještě a pak si sedl za katedru a začal opravovat eseje.

Harry polkl a zamžoural na tabuli.

„Já pro to zajdu,“ nabídl se z ničeho nic Draco. Harry po něm šleh zmateným pohledem. Sledoval jak Draco jde ke skříni a sbírá potřebné věci. Zamračil se.

Ale další hodina probíhala v tichosti. Snažili se nezavazet a přitom pracovat tak jak bylo napsáno. Ale Harry byl čím díl tím víc nervóznější.

A pak se to stalo. Draco mu položil ruku na jeho a jejich oči se setkaly. Harry zazmatkoval a omylem něco zhodil do kotlíku, který v tu samou chvíli začal víc a víc bublat. Draco vyskočil na nohy, ale Harry zůstal sedět a zasněně se díval na Draca. A pak kotlík bouchnul a zasáhl nebelvíra.

„Do háje! Pottere!“ zařval Snape a díval se na zmáčeného kluka.

Harry se taky v tom zmatku postavil na nohy, ale ihned toho litoval. Strašně se mu chtělo spát a sotva se na nich udržel.

Ale pak ho někdo podepřel. Nevěděl kdo a v tuhle chvíli mu to bylo jedno.

„Vezmu ho na ošetřovnu,“ ozval se Harrymu u ucha povědomý hlas.

„Proč ty, Malfoyi!“ zavrčel nejspýš Ron.

„Půjde tam pan Malfoy a vy Weasley se věnujte své práci!“

Oba chlapci šli nejprve tiše. Ani jednomu nebylo do řeči, ale když zmijozel odbočil do jiné chotby než vedla na ošetřovnu Harry se zarazil.

„Ale tadyma se nejde na...“

„Já vím. Chci si promluvit...“

„Ale...“

„Už mi nevěříš?“

„Nevím čemu mám a nemám věřit...“

„Chápu, ale i tak nejdeme na ošetřovnu,“ řekl Draco a pak Harrymu do ruky vtiskl lahvičku.

„Vypij to, je to protijed. Pomůže to.“

Harry to bez váhání udělal. Ani nepřemýšlel nad tím, že by v tom mohl být jed. Věděl, že by mu Draco neublížil a jestli ano... Neřešil to...

Ale vše okolo něj se konečně projasnilo a podivná mlha, která ho tlačila na spánky zmizela. Postavil se rovně a Draco ho pustitil.

Chvíli se dívali jeden na druhého, ale mlčeli. Pak se Draco rozešel směrem pryč z hradu. Harry chvíli stál a nevěděl, jestli má jít nebo se vrátit. Ale pak ho přepadla zvědavost.

Proč ho Draco tak opustil?

Kdo za tím vším je?

Voldemort?

Lucius?

Nebo sám Draco?

Vydal se za ním. Draco už se mu skoro ztratil z dohledu, ale nakonec ho viděl jak míří k jezeru, kde se pohodlně usadil a opřel o strom. Harry udělal totéž.

„Draco...“ začal mladý Nebelvír, ale Draco ho zastavil. Otočil se k němu a chytil ho za ruku. Mírný úsměv na tváři.

„Ne! Teď chci, abys poslouchal. Pochop mou situaci, Harry! Nikdy jsem neměl v úmyslu tě zradit nebo zranit, ale udělal jsem to. Ale chtěl jsem tě jen chránit. Můj otec mi nedal na vybranou, o prázdninách mám přijmout zmanení...“ Chvili počkal, než se mladý Nebelvír vzpamantuje z poslední věty a pak pokračoval. Tiše, ale přesto naléhavě.

„Ale já nechci! Já... vím, že toho riskuji hodně, ale chci být s tebou. Záleži mi na tobě a na našem přátelství jako na ničem jiném...“

Harry seděl a drtil jeho ruku v pevném sevření. Nevěděl, co říct. Co se má na něco takového povědět? Proto se jen usmál. Díval se do těch překrásných šedých očí a byl šťastný a tak stejně na tom byl Draco. Usmíval se a teď oba věděli, že je před nimi velmi dlouhá a strastiplná cesta, ale společně tu temnotu porazí. Společeně...

„Něco... něco pro tebe mám. Vím, že to neodčiní nic z toho, co jsi kvůli mně musel protrpět, ale snad se bude hodit,“ řekl Zmijozel a z hábitu vytáhl stříbrnou podlouhlou krabičku a podaj ji Harrymu.

Ten se ji chvíli držel v ruce a pak ji pomalu otevřel.

„Draco, to přece...“

„Nikdo se ji ještě nikdy nedotkl. Tedy až na výrobce. Dostal jsem ji od kmotra, když jsem byl ještě dítě. Ale já mám svou a vyhovuje mi. Tahle je prý ruční práce samotného starého Olivadera, pracoval na ní několik měsíců.“

„Je... je nádherná! Děkuji Draco!“ řekl Harry a s majestátní opatrností uchopil černočernou hůlku do ruky. Ihned jim projela vlna mocné energie.

„Je z Teakového dřeva a uvnitř je žíně z jednorožce. A ta rukojeď je z Obsidianu a vidíš toho malého hada na ní?“

Harry přejel po hůlce rukou a zastavil se na malém vyrytém hádkovi. Hůlka byla opravdu krásná a ta silná energie, která z ní sálala. Naprostá dokonalost!

„Draco...“

„Nechci, abys děkoval. Nech si ji a užívej ji dobře. Zasloužíš si ji,“ usmál se Draco a přisedl si kousek blíž k Harrymu. Položil si hlavu na rameno a společně obdivovali krásu Harryho nové  hůlky.