Tramvaj číslo devět 1. část
Tramvaj číslo devět.
Projížděl jsem rušnými ulicemi Arlingtonu. Tak jako každé odpoledne, jsem se znuděně vracel ze školy. Ale tentokrát jsem jel sám. Emmett s Rose jeli někam na lov a Alice s Jasperem měli na odpoledne naplánované nákupy. Já jsem neměl chuť ani na jedno z toho. Nudil jsem se. Strašně moc, v téhle nekonečné nudě by se mohl upír zbláznit. Ale copak mám na výběr? Už jednou jsem odešel, proč bych nemohl jít znovu? Ještě více jsem zmáčkl volant a donutil mého miláčka k větší rychlosti. Když v tom mi zavibroval mobil. Znuděně jsem zpomalil a vytáhl mobil s kapsy.
‚Edwarde, opovaž se!‘ Stálo v ní. A od koho, jiného to mohlo být, než od mé dokonalé sestřičky. Tady si upír nemůže ani naplánovat svůj vlastní útěk. Povzdech jsem si a pomalu jsem se vydal domů. Třeba bude chtít Esmé s něčím pomoct. Znovu jsem chtěl přišlápnout a trochu zrychlit, když mi do cesty vběhly nějaké dvě holky. Prudce jsem dupl na brzdu, ale dostal jsem smyk a mé auto se nekontrolovatelně řítilo přímo na ně. Ony tam jen stály a vyděšeně sledovaly, co se bude dít. Zavrčel jsem a strhl auto na stranu a tak, tak jsem se jim vyhnul. Ony tam pořád stály a poplašeně mě sledovaly.
Naštvaně jsem vystoupil a chtěl jsem jim začít nadávat, když v tom mě do nosu uhodila krásná květinová vůně s příměsí vanilky. Ještě jednou jsem se nadechl a v krku se mi rozpálil povědomý oheň. Chytl jsem se dveří auta a jedním pohybem ruky jsem jim naznačil, že mají jít, že jsem ok.
Ta hnědovláska po mě hodila ještě jeden smutný pohled, a pak pokračovaly směrem k přijíždějící tramvaji. Ale já se pro jistotu ani nehýbal. Tak nádhernou vůni jsem nikdy necítil. Měl jsem najednou na ni takovou chuť, na tu její lahodnou tekutinu, která jí kolovala v žilách.
Z mého blouznění mě vytrhlo hlasité zatroubení auta za mnou. Všiml jsem si, že blokuji celou silnici. A také jsem ucítil další zavibrování mobilu. Nejprve jsem nasedl do auta a vyjel jsem, až pak jsem vytáhl mobil.
‚Edwarde, ztratil ses mi! Jsi v pořádku? Nic nevidím!‘ Tak tohle jsem nechápal. Zastrčil jsem mobil do kapsy a dál tomu nevěnoval pozornost, měl jsem stále před sebou tu hnědovlásku. Upírala na mě ty své oříškové oči… Zatřepal jsem hlavou a snažil se na ni nemyslet, ale nešlo to. Pořád tam byla, pořád mě pronásledoval její pohled…
***
Domů jsem dorazil docela pozdě, ale myslím, že si toho nikdo nevšiml. Alice s Jazzem ještě nebyli stejně doma z nákupů a jak to tak vypadá Emm s Rose měli na práci jiné věci, než starost o mě. Esmé tu taky nebyla a jediného Carlisla jsem potkal, ale jen jsem ho pozdravil a vydal se do svého pokoje. Sedl jsem si na pohovku a dálkovým ovladačem zapnul přehrávač. Celým pokojem se rozlehla má oblíbená píseň. Ale asi po půl hodině mě to přestalo bavit, už jen kvůli tomu pálení v krku. Začalo pokaždé, když jsem si vybavil tu užasnou vůni. Najednou se otevřeli dveře a dovnitř nahlédla Alice.
„To tě neučili klepat?“ řekl jsem tiše a dál se věnoval vlastním myšlenkám.
„Nechci tě rušit bratříčku, ale měl by sis zajít na lov, nebo to zítra ve škole nedáš,“ řekla a pak mi ukázala obrázek toho co by se stalo. To mě ihned dostalo na nody a během chvíle jsem vyskakoval z okna a vydal se po stopách zvěře. Ale na lovu jsem se taky nezdržoval nijak dlouho, ulovil jsem jednu pumu a pro jistotu dvě srny a vydal se zpět domů. Ale tentokrát hlavním vchodem, protože jsem měl chuť na jednu věc. Přišel jsem do obýváku, tam seděla Esmé a dívala se na nějaký film o architektuře, ale myšlenkami byla úplně někde jinde.
Pomalu jsem přešel ke svému černému zlatíčku a lehce po něm přejel prstem. Pak jsem si sedl za stoličku a začal hrát. Ani jsem tu skladbu neznal a sám si vymýšlel její složení, jezdil jsem prsty po klávesech a nechal se unášet tou nádhernou hudbou. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Od doby co jsme se sem přistěhovali, jsem nehrál… Chyběla mi inspirace a teď najedno…
Je to krása Edwarde, jsem ráda, že zase hraješ. Slyšel jsem myšlenky Esmé. Jen jsem se usmál a pár dalšími pohyby jsem skladbu ukončil. Vstal jsem a vydal se zpět do pokoje. Esmé mě celou dobu sledovala a krásně se usmívala.
***
„Edwarde? O čem přemýšlíš?“ Jen jsem na ni otočil hlavu a snažil se ji vnímat.
„Poslední dobou jsi divný, od té doby, co jsi mi na chvíli zmizel. Co se stalo?“ ptala se mě pořád dokola má sestra.
„Alice, nestalo se nic a přestaň to pořád rozpitvávat!“ V mém hlase zněl vzdor, ale taky trocha smutku. Už je to měsíc, co jsem tu dívku zahlédl a od té doby nic. Ani nevím, proč doufám v to, že ji ještě někdy zahlídnu. Je to přece jen člověk, nemám právo zasahovat do jejího života.
Zazvonilo. Konečně. Vstal jsem a vydal se pryč. Dneska zase jedu sám. Ani jsem nečekal, než dojdou sourozenci a vyjel jsem. Směr domov. Domov? Co to vlastně je? Je to místo, kde žiješ celý život, kde to miluješ, ale jelikož se mi pořád jen stěhujeme, nemáme domov. Jen přechodné místo k bydlení.
Musel jsem se nad touhle úvahou usmát. Nikdy jsem o tomhle tak moc nepřemýšlel jako poslední dobou. Asi začínám šílet!
Zastavil jsem na červenou a čekal, až přejde skupinka lidí. Měl jsem pootevřené okýnko, tak jsem mohl prozkoumávat každou podivnou vůni. Ale byli tady tak jednotvárné. Pak jsem se zarazil. Znovu jsem ucítil tu krásnou květinovou vůni. A pak jsem si jí taky všiml… Zase tu byla s tou svou kamarádkou. Směřovaly si to k tramvajím a mě si nevšímaly. Proč by taky měly. Ale nedokázal jsem odtrhnou pohled od tohohle nádherného stvoření. Jakmile byla na semaforu zelená vyjel jsme a ihned zaparkoval na vedlejším parkovišti. Spěšně jsem vyšel a rázoval si to za ní. Znovu jsem zavětřil a všiml si, že postává na jednom nástupišti. Nenápadně jsem šel blíže, ale ne zas tak moc, aby si mě všimla. Dneska jí to náramně slušelo. Měla na sobě tmavomodré šaty s různobarevnými motýlky. Vlasy měla spletené do copu a stáhnuté modrou gumičkou. Na nohách měla černé balerínky a přes ruku přehozený černý kabát. A v druhé ruce držela batoh. Asi chodí na místní školu. Podíval jsem se za sebe, kde stála výšková budova.
Chtěl jsem jít blíže, ale už přijela tramvaj a ona i se svou kamarádkou nastoupily. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale nechtěl jsem jen tak opustit tu lahodnou vůni. Nastoupil jsem taky. Stála kousek ode mě a mě popadl zase ten pocit horka v krku. Ale snažil jsem se nedýchat a přitom jsem toužil znovu se nadechnou a cítit tu krásnou její vůni.
„Myslím, že se líbíš Aaronovi,“ říkala zrovna má hnědovlasá kráska. Pak jsem se zarazil. Slyšel jsem mnoho myšlenek lidí okolo, ale její ne. Začal jsem se soustředit na její paměť, ale nic. Ani slovíčko… Ani myšlenka. Tohle se mi ještě opravdu nestalo… Jak je to možné? Je opravdu záhadná… A přitom tak křehká… Byla nezvykle bledá, kdybych neslyšel její tlukot srdce, asi bych si ji spletl s jednou z nás. Její oříškové oči těkaly sem a tam, a pak se na chvíli zastavily na mě. Trošku sebou cukla a její srdce začalo bít na poplach. Pak sklopila zrak a celá zčervenala. Musel jsem se usmát, byla tak roztomilá…
„Is?“ otázala se jí kamarádka. Is? Zvláštní jméno, ale může znamenat mnoho… Ale ona pořád koukala do země. Kdybych tak mohl vědět, co si myslí… Ale takhle jsem mohl jen spekulovat…
„Isabello!“ ozvala se znovu její kamarádka. Takže Isabella, krásné jméno, ale více se k ní hodí Bella. Prostě jen Bella…
Bella zvedla hlavu a zmateně se podívala kolem.
„Promiň, jsem dneska troch mimo… Blíží se zkoušky a jaksi nestíhám a navíc máma se teď bude vdávat, takže víš, jak to chodí…“ řekla Bella.
„Ale to jsi se mi zapomněla zmínit o té svatbě. Taková událost, Phil je ale fajn, ne?“
„Já neříkám, že není, ale chce cestovat a já zase ne…“ Trochu posmutněla. Chápal jsem ji a moc dobře, jak rád bych zůstal na jednom místě déle než pět let…
„Takže odjedeš?“
„Já nevím Bett, kdo ví, co bude v budoucnu…“ Má tak krásný hlas, ale je v něm stopa smutku. Tak strašně bych chtěl být u ní… Chránit ji… Dotknou se té její horké kůže… Políbit ji… Zatřepal jsem hlavou, a jakmile se otevřely dveře, vystoupil jsem. Tohle všechno je marné… Nemůžu se zamilovat do lidské dívky… Prostě to nejde… Viděl jsem, jak se na mě ještě jednou podívala a pak se tramvaj zase rozjela.
***
Vzal jsem to zkratkou přes les zpět ke svému autu, nastoupil jsem a vyjel domů. Taky jsem si všiml mobilu, kterého jsem nechal na sedačce. Bylo tam snad přes dvacet sms a nespočet volání. Ale neměl jsem náladu na to, to vše číst, nebo cokoliv komukoliv vysvětlovat. Domů jsem dorazil se západem slunce, opravdu jsem nepospíchal.
„Edwarde?“ Jakmile jsem vešel do dveří, už mi visela Alice na krku. „Měli jsme takový strach, vůbec jsem tě neviděla. Zase jsi zmizel!“ říkala Alice, ale já ji jen od sebe odstrčil a chtěl jsem odejít do svého pokoje. Ale všiml jsem si, že je tu kompletně celá rodina. Na chvíli jsme se zarazil, ale pak jsem prošel okolo nich a vydal se do schodů.
„Edwarde, to nemyslíš vážně? Proč nám to děláš?“ ozval se otec. Povzdech jsem si a podíval se do jeho karamelových očí.
„Tati, já nemám opravdu náladu… Potřebuji se uklidnit, tak jestli dovolíte…“ Co s tím klukem je. Kdysi aspoň něco dělal, něčemu se věnoval a teď? Chodí jako tělo bez duše…
„My nemáme duši…“ šeptl jsem a moc dobře jsem věděl, že mě Carlisle slyšel. Tak samo jako ostatní. Zmučeně se na mě podíval. Prosím promluvme si. Co tě trápí synu? Nereagoval jsem a jakmile jsem došel do pokoje, zase jsem zmizel oknem ven.
***
A takhle to chodí už další dva měsíce. Každý den vyčkávám, kdy ji zase uvidím. Kdy uslyším její přenádherný smích. Kdy uvidím ty krásné jiskřičky v jejích očích anebo její roztomilé červenání, kdykoliv se na mě podívala. Pokaždé nastupuje do té samé tramvaje. Do tramvaje číslo devět a já s ní. Ona samozřejmě neví, že jsem tu jen kvůli ní. Nemám odvahu ji oslovit… Můžu tu jen stát a dívat se…
Ale za ty dva měsíce se strašně změnila. Je o něco veselejší a pokaždé z ní vyzařuje tolik energie. Ano, jsou to dva měsíce, ale pro mě je to nejhorší. Doma už skoro vůbec nebývám. Jen na noc a to taky už málokdy… Buď chodím na lov, abych věděl, že to v tramvaji zvládnu, anebo jen tak brouzdám prázdnými ulicemi.
Díval jsem se na ni. Sledoval každý její pohyb… Každé její nadechnutí… Když v tom zakopla a spadla. V přeplněné tramvaji jsem se k ní nemohl dostat, a tak docela dost špatně dopadla. Ucítil jsem její krev a můj krk se rozhořel. Ten plamen byl stále silnější. Rychle jsem se dral k ní, hnán jen tou teplou tekutinou. Popadl jsem ji za ruce a nadzvedl. Vystrašeně se na mě podívala a do očí se jí nahrnuly slzy. Bodlo mě u mého mrtvého srdce. Tohle přece nejsem já! Já nejsem zrůda! Nemůžu být…
Pak o něco něžněji jsem ji chytl ruku a vytáhl kapesník z kapsy. Otočil jsem jí dlaň nahoru a uviděl tržnou ránu. Přiložil jsem kapesník, trošku sykla. Trošku více jsem přitlačil, a pak jí dlaň omotal.
„Děkuji,“ řekla a zadívala se do mých zčernalých očí. Její srdce hlasitě bilo. Nevnímal jsem nic jiného než ji samotnou. Usmál jsem se na ni, a pak co nejrychleji vypadnul. Kdybych tam byl ještě chvíli, asi bych to nevydržel…
Měl jsem příležitost s ní promluvit… Proč jsem jí neodpověděl? Protože jsem zrůda! Ano jsem, tohle už teď vím… Co by se stalo, kdybych neodešel? Zabil bych ji a další aspoň třicet lidí s ní… Nezasloužím si být šťastný…
***
Uběhl další měsíc, ale tentokrát jsem jí nepotkal ani jednou. Jakoby zmizela z povrchu zemského i se svou kamarádkou. Snažil jsem se pátrat v myslích ostatních, ale nikdo se o ní nebavil… Nikdo o ní nic nevěděl… Deptalo mě to…
„Edwarde?“ Seděl jsem u klavíru a prsty jsem měl jen tak položené na klávesách… nedokázal jsem hrát. Zvedl jsem hlavu a podíval se na svou matku.
„Prosím, co se děje?“ Smutně jsem se na ni usmál.
„Nechci ti přidělávat starosti mami,“ řekl jsem a znovu se podíval na černobílé klávesy.
„Ale už mi starosti přiděláváš, synu, už jen tím, že se trápíš.“ Znovu jsem vzhlédl.
„Promiň mami, opravdu to není nic… vážného. Ona na mě stejně zapomene, je to jen člověk,“ povzdech jsem si.
„Takže dívka?“ usmála se na mě Esmé. Přikývl jsem.
„Jak se jmenuje a co o ní všechno víš? Přivedeš ji někdy ukázat?“ Esmé najednou zářila jako vánoční stromeček.
„Mami, já s ní ještě nemluvil. A navíc zmizela, už je to víc než měsíc. Nic o ní nevím, jen snad jméno… Isabella.“
„To je mi líto Edwarde, ale neboj, ona se objeví. Isabella, krásné jméno…“ Pak odešla do kuchyně a já jsem tu zůstal sám.
***
Už je to rok. Rok co jsem ji držel za její teplou ruku a díval se do těch oříškových očí. Ale kam tak najednou zmizela, beze stop? Ale další změna je, že se stěhujeme. Zase. Carlisle dostal nějakou nabídku v Port Angeles a samozřejmě neodmítl, aspoň už nebudeme muset předstírat že nám je víc. Zase začneme na sedmnácti… Tedy aspoň já. Máme dům ve Forks a máme nastoupit do místní školy. Ne, že bych byl kdoví jak nadšený, ale co už.
„Emmette, jestli tomu klavíru něco uděláš tak uvidíš!“ zavolal jsem na něj, když jsem viděl jak se ho pokouší vytáhnout do náklaďáku.
„Ale no tak, Edí, přece víš, že bych to nikdy neudělal,“ ušklíbl se na mě, ale i tak jsem mu nevěřil a raději mu s tím pomohl.
Do Forks to nebylo nijak daleko a naším tempem obzvlášť. A zabydlování taky netrvalo moc dlouho. Dům byl už skoro hotový, když jsme dorazili. Esmé, Alice a Rose na tom pracovaly už týden před tím, než jsme dorazili my ostatní. Já jsem dostal pokoj na západní straně s výhledem na les. A hlavně tento dům byl perfektně schovaný v lese, takže jsem nemusel chodit přes celé město, jak jindy.
Do školy jsme měli nastoupit už příští pondělí. Už zase si budu muset zvyknout na stovky obdivných pohledů a pozvání na rande. Jak já tohle tak nesnášel.
***
„Carlisle, můžu jít s tebou?“ zeptal jsem se.
„Opravdu chceš, Edwarde? Jsi si jistý, že to zvládneš?“ Kdo ví, ale nechci tu jen sedět a zírat do zdi. Na lovu jsem byl, takže by neměl být problém. Přikývl jsem.
„Tak dobře,“ usmál se na mě. A tak jsme vyrazili. Vždy mě to strašně zajímalo, jak to Carlisle dělá. Já nikdy nebyl tak odolný.
Cesta do nemocnice trvala asi půl hodiny. Vystoupili jsme společně a Carlisle mě vedl dovnitř. Byl tu docela frmol.
„Vyvrácený autobus, ale není to nejhorší. Jen pár zraněných,“ přišla nás informovat sestřička. Táta se šel rychle převléct a já mezitím bloumal po chodbách a sem tam jsem nakoukl někam na pokoj. Procházel jsem se tu snad hodinu, když jsem narazil na jeden pokoj. Byl o něco dál a hlavně byl samostatně oddělený od ostatních. Ale z chodby dovnitř bylo vidět velkým skleněným oknem.
A pokud může dostat upír infarkt, tak se asi stalo. Zůstal jsem stát jako přimražený a díval se na spící dívku. Byla napojena na několik hadiček a spokojeně oddychovala. Její hnědé vlasy ležely na posteli. Ihned jsem ji poznal. Byla to Bella… moje Bella.
Lehce jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Pomalým krokem jsem přešel k její posteli a do nosu mě ihned praštila její krásná vůně. Ale už to nebylo tak hrozné jako tehdy… Možná jsem tak moc po ní toužil, že jsem si na to zvykl. Lehce jsem jí přejel po její teplé ruce, kde měla zabudnutou jehlu s nějakou tekutinou.
„A Bella má návštěvu?“ Vůbec jsem ji neslyšel přicházet. Otočil jsem se a zadíval se na jednu se sester, co tu pracovali.
„Ale Vás neznám?“ nadzvedla obočí a asi čekala na odpověď.
„Já se omlouvám, jsem tu s otcem. Zrovna nastoupil jako nová chirurg.“
„Aha, vy budete asi Edward, že?“ Usmál jsem se na ni.
„Co jí je?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě smutnýma očima.
„To nikdo přesně neví, takhle tu leží už přes rok. Měla těžkou autonehodu. Její kamarádka nepřežila a ona zůstala v komatu.“
Zadíval jsem se znovu na ní. Bodlo mě u mého mrtvého srdce. Tak proto zmizela.
„Vy ji znáte?“
„Tak nějak…“ Sestřička jí zkontrolovala kapačku, a pak mě tu s ní nechala, osamotě.
„Ach, Bells, mě je to tak líto.“ Sedl jsem si na kraj postele a snažil jsem se to všechno vstřebat. Tohle si nezaslouží, takhle tu jen ležet a nevnímat… Chytl jsem ji za její ruku a naklonil se k ní.
„Já ti pomůžu…“
Diskusní téma: Tramvaj číslo devět 1. část
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.