Tramvaj číslo devět 2. část

31.12.2010 12:22

Tramvaj číslo devět

 

„Bello kam tak spěcháš?“ volala na mě moje nejlepší kamarádka Betthany. Dneska byl tak krásný den, i když nesvítilo slunce, já jsem se cítila šťastná. Včera se mě dotkl, byl tak něžný a hlavně džentlmen. To jak i pomohl, nikdo jiný se neobtěžoval. Nejvíce mně na něm zarážely ty jeho oči. V jednu chvíli byli dokonale zlaté a pak najednou až hladově černé.  Škoda, že jsem neslyšela jeho hlas. Musí být určitě stejně dokonalý jako on. Je to anděl, kterého někdo zavrhl. Poznala jsem to už podle jeho podivného chování a hlavně z jeho pohledu. Byl vždy tak ublížený. Tak strašně moc jsem toužila po jeho blízkosti.

„No ták, Bett, pojď,“ smála jsem se a táhla ji za sebou. Taky se rozesmála. Běželi jsme po cestě. Dneska jsem se poprvé do školy těšila. Jen tam přetrpět pár hodin a pak se zase dívat na anděla. I když jen chvíli. Třeba dnes konečně dostanu odvahu a promluvím na něj. Vím, že on se snažil taky včera promluvit. Cítila jsem to z něj. Ale pak ten jeho frustrovaný pohled. Tak strašně moc jsem ho chtěla obejmout a konejšit jeho ubohou duši. Co mu kdo udělal? A jak je vůbec možné, že takový anděl je sám? Nemá snad rodinu? Přítelkyni? Spřízněnou duši? Musela jsem se nad těmito úvahami zasmát.

V běhu jsem se otočila na Bett a pak jsem strachy přestala dýchat. Na nás se neuvěřitelnou rychlostí řítilo auto. Najednou jsem se nedokázala pohnout, pak už jsem nevnímala skoro nic. Jen strašnou bolest. Procházela celým mým tělem. Někdo na mě mluvil, ale já nedokázala odpovědět. Cítila jsem pach krve, křičící lidi, hukot sanitky a pak ticho přerušované jen nějakým pípáním.

Ležela jsem na zemi a z ničeho nic mě popadly chladné ruce anděla. Postavil mě na nohy a zadíval se mi do očí… Byl tak strašně blízko, cítila jsem jeho přerývavý dech. Mohla jsem si ho konečně prohlédnout z blízka. Jeho krásná tvář, lemovaná bronzovými vlasy. Jeho propalující pohled. Musela jsem se zatřást. Ale nespustila jsem zrak z něj…

„Bello? Holčičko? No tak, to jsem já máma. Slyšíš mě zlatíčko?“ Mami? Maminko? Snažila jsem se pohnout, ale nešlo to.  Co se to děje? Kde to jsem?

Pohltila mě temnota. Každý další nádech a výdech mě strašně bolel. Co se to stalo? Viděla jsem to auto a pak nic. Pak mám černo…

„Bello? Vím, že mě asi neslyšíš, jen jsem ti chtěla říct, že nám strašně chybíš. Taky Philovi. Jen… Jen jsem ti tohle přišla říct. Snad se brzy vzbudíš. Prosím holčičko bojuj,“ říkala plačtivě. Ale já ji vnímala jen napůl. Jak dlouho tady už ležím? A proč se nedokážu pohnout. Tak moc bych chtěla otevřít oči a říct ji, že jí mám ráda. Celou svou vůli jsem se soustředila, ale nic.

„Tak jsme tu zase, zlatíčko. Už je to skoro měsíc, co tu jsi… Snad tě nic nebolí…“

„Bello? To jsem já Charlie, jen jsem ti chtěl říct, že jsme tě převezli do Port Angeles. Jsou to skvělí doktoři a snad ti pomůžou. Máma s Philem odjeli na líbánky. Nechtěli se brát, chtělo počkat na tebe… Ale už bylo vše zařízené… Ale přemluvil jsem je a slíbil, že tu za tebou budu chodit…“

„Tak holčičko, dneska tu byli ti nový doktoři. Říkali, že to bude dobré. Že je to jen otázka času. Jseš tam Bells?  No tak, dej nám naději!“

„Další dva měsíce jsou za námi. Dneska máš narozeniny, víš to? Přeji ti vše nejlepší zlatíčko. Předělali jsme ti celý pokoj. Bude se ti líbit… Uvidíš…“

Co je to čas? Kdo jsem? Kdo je Bella? Kde to jsem? Co se stalo? Proč tu ležím? Kdo je kdo?

Už jsem nic okolo sebe nevnímala. Lidé přicházeli a odcházeli a já tu pořád ležela a čekala… Ale na co? Proč jsem neumřela, když jsem mohla? Kdo mě drží při životě? Stejně se nedokážu hýbat… Proč mě nechávají žít? Ale chci umřít? Všichni věří v zázraky proč já ne? Možná kdysi jsem toužila po tom vstát a zase začít žít? Proč mě ten pocit opustil?

„Bude to tak nejlepší, nikdo už nevěří, že se probudí,“ říkal nějaký muž.

„Ale… Říkal jste, že je šance…“ vzlykala má matka.

„Je mi to líto,“ pak jsem jen slyšela vrzání dveří a vzlykot.

„Ach Bells, proč se nesnažíš? Copak nás nemáš ráda.“ Ucítila jsem dotek na mé tváři. Slané slzy mé matky mi kapaly na tvář, ale já je nedokázala setřít. Jen jsem se modlila, abych to měla za sebou, ať je to cokoliv.

Ubíhaly další dny. Skoro nikdo už tu nechodil. Jen občas jsem slyšela mámu nebo tátu, ale jinak nic.

Utápěla jsem se ve svém tichu, když jsem uslyšela, jak zavrzaly dveře. Pak osoba přešla blíže ke mně a lehce mě pohladila po mé ruce.

„A Bella má návštěvu?“ řekla sestřička, která vstoupila hned za osobou.

„Ale Vás neznám?“ nadzvedla obočí a asi čekala na odpověď.

„Já se omlouvám, jsem tu s otcem. Zrovna nastoupil jako nový chirurg,“ uslyšela jsem nadpozemský hlas. Ale vůbec jsem ho nepoznávala. Že by si už pro mě přišly? Anděl…

„Aha, vy budete asi Edward, že?“

„Co jí je?“ zeptal se ten anděl. Jeho hlas ve mně vyvolával podivné chvění… Podivné teplo…

„To nikdo přesně neví, takhle tu leží už přes rok. Měla těžkou autonehodu. Její kamarádka nepřežila a ona zůstala v komatu.“ Rok? Už je to tak dlouho? Ale můj anděl mě vysvobodí… Vím to…

„Vy ji znáte?“ zeptala se sestřička.

„Tak nějak…“ šeptl.

„Ach Bells, mě je to tak líto.“ Cítila jsem, jak si sedl na okraj postele... Pak mě znovu chytl za ruku a tiše mi šeptl do ucha.

„Já ti pomůžu…“ Najednou mě polilo horko. Pomůžu? Jak mi chce pomoct? Stejně za chvíli zemřu… Přece proto přišel nebo ne?

„Vím, že mě možná za tohle budeš nenávidět, ale nedokážu tě opustit. Už tehdy v tramvaji jsem tě měl víc hlídat. Kdybych tam byl, nikdy bys tady neležela. Je mi to tak líto Bells.“ Jak to řekl. Bylo to tak procítěné, tak něžné. Ale proč se obviňuje? Počkat v tramvaji? To je on? Ten dokonalý džentlmen? Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce.

„Bell? Ty mě slyšíš, že jo? Vím a věřím, že mě slyšíš.“ Pak jsem ucítila podivnou bolest v ruce. Co to dělá?

Lehce mě vzal do náruče. Cítila jsem jeho vůni, tak moc jsem chtěla otevřít oči a tohle všechno mu říct. Ale kam mě to nese? Co mi chce udělat? Moje mysl začínala panikařit.

„Bells, uklidni se, slyším tvé srdce, tluče jako splašené. Nechci ti ublížit. Slibuji, že tu budu pořád a pro tebe. Tak strašně dlouho jsem tě hledal…“ Pak se odmlčel, na pokožce jsem ucítila vítr a pár kapek deště. Byl to krásný pocit, být po těch měsících zase na čerstvém vzduchu… Tak moc jsem se chtěla nadechnou…

Pak jsem ucítila, jak mě položil na něco měkkého a pár okamžiku na to nastartování auta.

„Nevidím ti do hlavy, ale vím, že dělám správnou věc. Patříme k sobě Bells. Miluji tě… Už tehdy když jsem vystoupil z auta a viděl tě. Ty tvé dokonalé oči, jak ses na mě dívala. Tak dlouho jsem hledal někoho, jako jsi ty. Dokonalou bytost, která by mě pochopila. Cítím chvění tvého srdce, jak vždy poskočí, když promluvím. Nemohl bych sledovat, jak umíráš. A oni by to udělali… Nechali by tě zemřít.“

Taky tě miluji, Edwarde. Ať jsi, kdo jsi… Půjdu s tebou kamkoliv… Jen kdybych se dokázala pohnout dotknout se tvé ohromující tváře.

„Uvědomuji si, že se ti to líbit nebude. Vše bude ze začátku těžké, možná mi to rodina schvalovat nebude, ale mi nemáme jinou možnost.“ Co nebudou schvalovat? Nakonec má rodinu?

„Ale snad mě pochopí… Oni na tom byli podobně, víš? Třeba Esmé, ta přišla o syna a pak kvůli tomu skočila ze skály… Carlisle ji zachránil a nakonec spolu zůstali. A pak Rosalie, její snoubenec ji strašně moc ublížil, ale můj otec ji taky zachránil… Emmetta přivedla Rose, našla ho v lese. Napadl ho medvěd. Rose si našla druha a je sním doteď. Nakonec se k nám přidali Alice s Jasperem. Je to zvláštní dvojka, ale uvidíš, zamiluješ si je. Alice je taková dost ztřeštěná a miluje nákupy. Sama poznáš, že je dobré mít někoho jako je ona v rodině.“ Pak jsem uslyšela, jak motor auta utichl. Znovu mě do náruče vzali jeho studené ruce a nesly mě pryč. Jeho rodina je dost početná. Snad je budu moct jednou poznat.

„Edwarde co to…“ uslyšela jsem krásný zvonivý hlas.

„Chci ji pomoct,“ řekl můj anděl a položil mě na něco velmi pohodlného. Asi postel nebo něco podobného.

„Copak ses zbláznil? Kde je Carlisle? Ví o tom?“ říkal nějaký hlas.

„Nepleť se do toho Rosalie!“ zavrčel Edward.

„Edwarde? Jsi si jistý, že to zvládneš?“ ozval se druhý hlas, mnohem milejší.

„Musím…“

„Aspoň počkej, než přijde Carlisle, prosím Edwarde.“ Podle hlasu jsem pochopila, že tu jsou asi všichni.

„Esmé co když to neschválí? Unesl jsem ji z nemocnice, kde pracuje. Mám strach…“ Lehce mě pohladil po tváři.

„Udělej, co považuješ za nutné, brácho,“ ozval se pobaveně nějaký jiný mužský hlas.

„Díky Emme, tvůj souhlas jsem opravdu potřeboval,“ řekl Edward a pak jsem znovu ucítila jeho krásnou vůni kousek od sebe.

„Bello? Já vím, že teď to bude bolet. Ale prosím zvládni to. Pak už nás nic nerozdělí.“ Najednou jsem ucítila nějaké bodnuté na krku a chvíli na to mé tělo zaplavil oheň. Ale nebylo to nejhorší. Podobnou bolest jsem cítila několik měsíců po autonehodě. Možná jsem si na bolest zvykla a proto mě to tak moc nepřekvapilo…

Celé mé tělo hořelo a já se snažila soustředit jen na jednu věc. Na hlas mého anděla. Seděl tu u mě a držel mou ruku. V jeho hlase byla stopa bolesti, ale pomáhal mi odpoutat se od ohně.

„Víš, tahle proměna trvá tři dny. Jsme totiž upíři. Kousl jsem tě a teď se snaží tvé tělo o přeměnu. Ale nejvíce to záleží na tobě. Chceš být se mnou navěky?“ Ano! Ano chci! Cítila jsem, jak se mé tělo najednou prohlo. Já se pohnula. Mé tělo se mění… A je mi jedno, čím budu… Upír neupír! Jen když budu moc políbit svého anděla a poděkovat mu. Ano poděkovat za tuhle bolest, protože to znamená, že tu pořád ještě jsem a že budu moct být s ním a bojovat za nás.

„Ale nemusíš se bát, ze začátku budeš trochu divoká a jediné co tě bude zajímat je krev. Ale pochop naše rodina je jiná. Snažíme se žít jako lidé. Živíme se zvířecí krví, není tak dobrá jako lidská, ale nedělá z nás takové zrůdy. Dokážeme se ovládat.“

Znovu jsem je pohnula a slyšela jsem svůj vlastní křik. Pořád jsem byla v tom pekle. Ale člověk si vždy musí peklem projít, pokud chce získat pravou lásku. Nevím jak dlouho to už je, ale najednou jsem se cítila jiná. Mé srdce se rozbušilo jako splašené.

„Už to bude,“ uslyšela jsem pro mě neznámý hlas.

Mé srdce vynechalo pár úderů a pak ztichlo úplně. Bála jsem se otevřít oči. Co když to nepůjde? Co když se to nepovedlo a tohle vše bylo marné?

„Bells?“ uslyšela jsem hlas anděla. Prudce jsem otevřela víčka. Párkrát jsem zamrkala a všimla si, že vidím naprosto perfektně. Dokázala bych spočítat i zrnka prachu. Prudce jsem se posadila, ještě jednou jsem zamrkala a nasála do plic vzduch, i když jsem to vůbec nepotřebovala. Rozhlédla jsem se kolem. Stáli tu. Andělé, a před všemi stál Edward a usmíval se na mě.

Vstala jsem. Strašně rychle a během vteřiny jsem byla u něj a bez rozmyslu jsem ho políbila. To byla jedna z prvních věcí, co jsem chtěla udělat. Za sebou jsem uslyšela obdivné hvízdnutí, ale tohle mi bylo jedno. Držela jsem svého anděla a to pro mě bylo vším… Budeme spolu v téhle nikdy nekončící době…