Třetí do páru 1. část

16.08.2013 11:36

Přemýšleli jste někdy jaké by to bylo studovat v Bradavicích? Být jednou studentkou Zmijozelu... Tahle povídka vznikla... jak bych to jen řekla. Píšu ji jakoby ze svého pohledu. Protože přiznejme si to... každý by chtěl do téhle školy chodit. Zamilovat se. A být s Harrym. Ale ne všechno je růžové. A Potter? Něco skrývá! Nebo někoho? 

Tuhle povídku jsem vymyslela už hodně dávno, ale teď nastal její čas! Tak snad se Vám čtenářům bude aspoň trochu líbit. Tak hurá do čtení! 

Za každý komentář budu velmi vděčná! 

S láskou Salazaret

Beta - Patoložka

 

1. část – Můj nebelvír

 

Když jsem poprvé dorazila do Bradavic, byla jsem nadšená. Coby jedenáctiletý fracek jsem se v tomhle hradě naučila dobře orientovat. Jak v mezilidských vztazích, tak na nekonečných chodbách. Milovala jsem tohle místo jako nic na světě. Byl to můj útěk od reality… tam doma.

Víte, když vyrůstáte v kouzelnické rodině, kde je nejdůležitější jen krev a moc. Nežije se vám dobře. Proto ten útěk až do vzdáleného Skotska. Původně pocházím z Evropy, kde naše rodina žije po celé generace.

Nejsem ničím výjimečná. Jsem prostě obyčejný mladý člověk. Plný ideálů o tom světě tam venku. Mám taky svá mučivá tajemství, jako vlastně každý Zmijozel. Ale naučila jsem se tu s tím žít. Co může být krásnějšího než majestátný hrad v západu slunce? Věřte, že nic krásnějšího nenajdete. Tedy… je tu jedna věc. Ne úplně věc… ale člověk. Kouzelník s očima zelených zahrad. Já toho kluka milovala snad od začátku. Od prvního okamžiku, kdy jsem ho zahlédla ve vlaku. Naše první společná chvíle. A on? Ani si nepamatuje mé jméno a to spolu chodíme do školy už skoro sedm let.

Víte… ten první den, kdy jsem ho potkala, jsem ani pořádně nevěděla, kdo to je. Ale byl tak… jiný než ostatní. Ihned jsem poznala, že ten kluk vyrůstal u mudlů. O to víc jsem ho začala milovat. Svou jinakostí byl prostě dokonalý. Ale až o několik hodin později jsem se dozvěděla jeho skutečné jméno. Co jsem taky měla čekat? Poté, co ho zařadili do Nebelvíru a mě do Zmijozelu, už tu nebyla reálná šance na něco… víc.

Ale já se svého snu nikdy nevzdala. Prostě vím, že ten mladík jednou bude můj! A když v něco věřím… prostě se to vyplní.

Teď stojím na nástupišti a rozhlížím se kolem. Čeká nás poslední rok v Bradavicích. A poslední možnost na tom všem něco změnit. A když si něco usmyslím! Tak to prostě půjde!

Chvíli jsem jen tak postávala na kraji. Ale mé oči kmitaly z jednoho kouzelníka na druhého. Hledala jsem dva smaragdy. Určitě každou chvíli přijde. Byla jsem jak na trní! Poprvé za sedm let ho chci oslovit. Čekala jsem hodně dlouho! A nehodlám to dnes pokazit.

„A! Tady ho máme,“ zašeptala jsem tiše a vydala se směrem k němu. Zatím byl sám. Žádná rezavá kštice na obzoru! Ani jeho potrhlá kamarádka Grangerová.

Jak je možné, že tu dnes stojí tak osamoceně? Skoro bych řekla až ztraceně. Proto ho jdu zachránit! Přece nepřenecháme tuhle hvězdičku někomu jinému?!

„Ahoj,“ pozdravila jsem slušně a lehce pohodla hlavou. To, aby viděl mé dlouhé temně černé vlasy.

„Ahoj,“ řekl tak nesměle. Skoro mi ho bylo až líto. Rozhlédl se okolo. Určitě čeká na tu záplavu zrzounů.

„Jaké byli prázdniny?“ usmála jsem se a lehce zamrkala řasami. To vždy zabere!

„Ehm? My se známe?“

„Tracey. Tracey Davisová. Chodíme spolu na Obranu a Lektvary.“ Natáhla jsem ruku. On udělal to samé. Lehce s ní potřásl.

„Harry Potter.“

„Já vím, kdo jsi. Takže Harry, jaké bylo léto?“

„Šlo to,“ usmál se plaše. Takže téma, na které není dobré se ptát. A to jsem si myslela, že je to velmi dlouhé a zajímavé téma.

„Já byla v létě u babičky na Malorce. Bylo tam krásně. Všude teplo a to moře bylo vážně báječné.“

„Hm…“

„Čekáš tu na někoho?“ usmála jsem se znovu. Tak trochu laškovně.

„Na přátele. A ty tu nikoho nemáš?“

„Nikdy se mnou nejezdí až sem. Ještě mi to nedokázali odpustit, že jsem šla do Bradavic.“

„Hm… to znám.“

„Asi to nemáš u těch mudlů dobrý, co?“

„Proč myslíš?“ Jeho oči vyjadřovaly něco zvláštního. Porozumění? Něco v nich bylo a já nemohla s určitostí říct co.

„Od doby, co jsi porazil Ty-víš-koho, tě sleduji. Tedy, abys to špatně nepochopil… Ne že bych byla nějaká praštěná fanynka. Ale… líbíš se mi.“ Lehce jsem se usmála. Jen takový ten plachý úsměv.

„Oh… já… děkuji, ale myslím, že tohle by neklapalo,“ odvětil prostě. Viděla jsem tu mírnou červeň na jeho tváři. Vypadal tak… roztomile! A já se rozhodla dál ho netrápit. Přece jenom, mám na to celý dlouhý školní rok, abych mu ukázala, že nejsem jen zmijozel. Že je ve mně něco… víc!

„Rozumím. A neboj… nejsem ten typ, co by tě naháněl po hradě. Beru to tak, jak to je. Jen chci, abys to věděl. Třeba se jednou rozhodneš jinak.“ Malá lež snad nevadí, ne? Pravdou je, že ho nahánět budu. Ale přesně podle kolejních pravidel. Jsem zmijozel tělem i duší!

„Já… Jo, dobře.“ Zase ten jeho zvláštní pohled.

„Tak zatím pá. Uvidíme se v Bradavicích.“ Naposledy jsem se na něj usmála a vydala se k vlaku. Nejvyšší čas nastoupit a vyhledat mou partu. Sice ve zmijozelu nemám nějak extra přátel, ale jsem ráda za každého, který se mnou ztratí pár slov.

A nemusela jsem hledat dlouho. Jejich potyčky s nebelvíry byli legendární. I když… od smrti Temného pána, je to jiné. Koleje už nejsou proti té naší až tak zaujaté. Ale někdy stačí málo k tomu, aby se strhla bitva. Jako třeba teď…

„Draco, ještě jsme ani nevyjeli a ty už tasíš hůlku?“ zašvitořila jsem do jeho ucha. Otočil se na mě. Jeho modré oči byly hluboké jako studánky. Ano, nemilovat Harryho Pottera, Draco by mohl být další adept na lásku. Ale tyhle myšlenky jsem rychle zahnala na útěk.

„Nepřidáš se, Davisová?“ odpověděl mi otázkou. Jeho temný hlas pohladil mé ušní bubínky. Jo, tenhle zmijozel to vždy uměl na jedničku.

„Myslím, že ne, Dráčku. Mám lepší věci na práci než souboj s nebelvíry.“ Všichni se na mě otočili. „No co? Nemůžu za to, že mě to neláká. Nikdy jsem ty potyčky mezi kolejemi nemusela. A vy byste se měli pro jistotu rozejít. Míří sem Snape,“ pronesla jsem jen a zaplula do nejbližšího kupé. Naštěstí prázdného. Ale ne na dlouho. Draco si tuhle malou válku asi rozmyslel a posadil se hned naproti mně.

„Jsi divná, Davisová. Od kdy se přátelíme s nebelvíry?“

„Jmenuji se Tracey, jestli jsi nezapomněl. Davisovou nesnáším. A pokud jde o nebelvíry… Není na tom snad nic špatného, ne?“

„Když myslíš? Ale nezapomeň, kdo jsi. Zmijozel a Nebelvír byly odjakživa nepřátelé a na tom ty nic nezměníš.“

„Myslíš? Já myslím, že na tom jde změnit hodně. Mám plán…“

„Oh, tak ty máš plán? A co to je? Nějaký ušlechtilý způsob, jak se stát psancem? Zmijozel nezměníš.“

„Když myslíš…“ oplatila jsem mu stejnou mincí. Mám přece dobrý plán, jak tohle vše udělat. A nejlepší bude začít zrovna u Malfoye. Je hlavou koleje… tedy až po Snapeovi, a pokud změním jeho názor a myšlení… ostatní už bude hračka. Když má člověk velké cíle a usilovně si za nimi jde, vždy něco dokáže. A taková jsem já. Prostě jen zmijozel s duší nebelvíra. To víte… klobouk se rozhodoval, kam mě pošle. Ze začátku to byl Nebelvír. Sice jsem mohla být v koleji s Harry Potterem, ale pokud jsem dále chtěla být Davisová, musela jsem se smířit se Zmijozelem. Rodina by mi to už nikdy neodpustila. A přece jenom… rodina je důležitá. I přes všechnu nevraživost je mám ráda, a být bez nich? To raději skočím z nejvyšší věže.

Cesta do Bradavic byla jako obvykle dlouhá a nezáživná. Ale za ty roky jsem si už zvykla. Celou tu dobu jsme mluvili o tom, jak bylo na prázdninách. Jak se těšíme na poslední rok. Další téma bylo, kdo bude letos profesor Obrany. Na téma nebelvíři se zapomnělo. Ale já věděla, že na to jednou přijde. A nevím, jestli to dopadne dobře. Přece jenom… Malfoy je Malfoy. A kdo ví, co se mu honí v té jeho blonďaté hlavě.

***

Zahajovací hostina… nic moc důležitého jsme se zase nedozvěděli. Brumbál opět vedl ty své úvodní řeči o tom, jak je les nebezpečný. O tom, co se smí a nesmí… Ale nejvíc mě překvapilo, že má podobný plán jako já. Mezikolejní sounáležitost. Něco, co chce změnit. Přece už je dávno po válce, ne? Tak proč pokračovat v té nenávisti? Ano. Něco na tom bude, a pokud si to uvědomil už i ředitel… je třeba s tím něco udělat!

To bych měla začít u Pottera. Ale jak ho jen dostat do kouta? Jak donutit jeho srdce milovat? A on lásku potřebuje… nikdy jsem ho neviděla randit nebo jen tak flirtovat s holkama. Jako by o lásku neměl zájem… Co se skrývá za barvou avady?

***

Stojím tu a dívám se do jeho očí. Jsou to dva měsíce, co jsme se neviděli. Ale jako by zestárl alespoň o dva roky. A přesto je… tak nevinný! Tak můj.

Přiblížil jsem se k němu a dotkl se jeho tváře. Jeho oči se tak krásně zasmály. Ten pohled… roztával jsem. Potřeboval jsem ho cítit!

Stačil jeden krok… jeden pohled do očí a já věděl, co se stane. Naše rty se setkaly na půl cesty. Bral si mě lačně, ale přesto… něžně? I on. Zmijozel. Dokáže být neskutečný… dechberoucí a láskyplný.

Jak jsme se vlastně dostali k sobě? Pamatuji si tu osudnou noc, kdy jsem ho potkal na nejvyšší věži. Sotva patnáctiletý, ale s tíhou celého světa na svých bedrech. Kolik toho musel protrpět? Rodina ho odvrhla, jako něco zkaženého. A já ho do té doby bral taky tak… Ale tehdy? Pochopil jsem hodně věcí. A teď jsem za to vděčný. Ta noc změnila naše životy… už navždy.

Když spočívám v jeho náručí, cítím se konečně živý, šťastný a úplný. Roztávají všechny ledy téhle doby. Samozřejmě, že nás válka změnila. Ale o to víc ucelila náš vztah.

Trochu jsem se od něj odtáhl. Chtěl jsem znovu vidět jeho oči. Tolik prozrazovaly. Tady byla slova zbytečná. Vím, že mě miluje a já jeho!

***

„Ahoj,“ pozdravila jsem a usmála se na něj. „Máme společnou hodinu… a tak jsem přemýšlela... vždy sedíš sám a taky vím, že tvé lektvary nikdy nedopadly nějak dobře. Co kdybych si k tobě přisedla?“ Znovu jsem se usmála. Dokonce se mi na tváři objevil ruměnec. Jo! Hrát se musí umět!

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekl jen. Bez emocí… Co s tím klukem je? Už skoro týden se s ním snažím nějak strávit čas a pořád nic. Copak jsem tak moc… zmijozel?

„Zkus o tom tak někdy nepřemýšlet, Harry. Jsem zmijozel a vím, co si o nás všichni myslí. Ale nejsme špatní,“ snažila jsem se znít smutně. Jako takové to nakopnuté štěně, kterému jste navíc sebrali hračku.

„Tohle neříkám!“ ohradil se hned. Viděla jsem v těch zelených očích podivnou jiskru. Že by konečně?

„A co si pak mám myslet? Vždyť spolu do školy chodíme už sedm let… a ty jsi neznal ani mé jméno. Kdybych za tebou nepřišla... Vím, že nám třeba nevěříš… ale všichni nebyli přisluhovači Temného pána. Vždyť Draca kvůli tomu vydědili! Jen proto, že bojoval za tebe, Pottere!“ Sakra! Asi jsem to s tou svou upřímností přepískla! Ale chci, aby to věděl! Že ne všichni jsou špatní a temní čarodějové.

Sklonil hlavu. Takže jsem nemohla vidět tu bouři emocí, kterou teď cítil, ale věděla jsem, že jsem zasáhla velmi hluboko do jeho nitra. Asi bych si měla v nejbližší době nafackovat! Proč jsem taková? Tak strašně ho miluji a během jednoho rozhovoru vše zkazím!

„Já to vím, Davisová. Jsem asi jediný nebelvír, který tohle všechno ví. Já vás neházím všechny do jednoho pytle. A až si to uvědomíš i ty… pak můžeš přijít!“ zavrčel na mě. Metal kolem sebe blesky! Do prkenný ohrady! Všechno jsem zkazila!

„Harry, počkej…“ zašeptala jsem a chytila ho za rukáv hábitu. Otočil se. V očích… bolest? Proč zrovna tohle? Čím jsem ho donutila trpět?

„Prosím… neodháněj mě! Já se ti za to omlouvám. Vím, co jsi musel za války zkusit. A vím, že jsi spolupracoval i s naší kolejí. Sice ne se všema… ale byli jsme při tobě. A vždy budeme. A ne kvůli tomu, že jsi porazil Ty-víš-koho. Pochop to, prosím.“

„O co ti vlastně jde, Tracey?“

„Copak vždy musí o něco jít? Jen… chci se spřátelit. Chci, aby se koleje daly dohromady…“ Dohromady? Copak tě nenapadlo lepší slovo, Davisová? Asi fakt zalezu do nejbližší koupelny a praštím hlavou o zeď!

„Máš skvělý plán, ale proč já?“

Proč ty, Harry? Protože tě bezmezně miluji? Protože tě nemám ráda jako hrdinu, ale jen jako Harryho? Kluka, který to v životě neměl lehké? Sama vím, jak se musíš cítit. To ty roky prázdnin u našich!

„Někde se začít musí, ne?“ usmála jsem se.

„Ale… tak dobře. Můžeš sedět se mnou.“ Tahle věta… konečně! Malý krůček ke skvělé budoucnosti! Pokud můžu říct tak společné…

Já se na něj jen usmála, ale než jsem stačila pokračovat v hovoru, něčí ruce mě popadly a táhly mě pryč.

„Co to… Malfoyi! Kam mě to vedeš?!“ zavrčela jsem na něj. Ale neodpověděl. Jen mě vtlačil do prázdné třídy a prudce za námi zabouchl dveře.

„Co…?“

„Na co si to hraješ, Davisová!“ V jeho hlase zaznělo něco divného. Až jsem málem dostala strach. Ale jsem hrdý zmijozel! A nenechám se zastrašovat touhle fretkou.

„Nevím, o čem mluvíš, Dráčku,“ řekla jsem, jak nejmileji to šlo. A navíc jsem se usmála. Takovým tím svůdným a nebezpečným úsměvem.

„Ty moc dobře víš, o čem mluvím! Nehraj si na blbou! Vím, o co ti jde!“

„Draco, zatím jsi mi nevysvětlil, proč se chováš jako naprostý pitomec. Takže ne. Nevím, o co mi jde… tedy… o čem to vlastně mluvíme?“ Opravdu jsem hrála hloupou. Má to co dočinění s Potterem? A jestli ano… proč tohle chování? „Oh! Dráčku ty snad žárlíš? Že mám zájem o Pottera a o tebe ne?“

„Pottera prostě necháš být!“

„Nechápu proč…“ zapředla jsem jemně. Opřela jsem se o jednu lavici a koukala na něj tak… laškovně. Tahle hra mě baví. On snad vážně žárlí!

„Je to nebelvír!“ vyprskl na mě jak naježená kočka. Takže ano. Žárlí a hodně. Ale toho bych mohla využít, nebo ne?

„A to vadí? Nevěděla jsem, že je zakázané stýkat se s někým jiným než se svou kolejí. Je to snad někde napsané? Nebo je to nepsané pravidlo? Pokud vím, ostatní se tím neřídí. Tak proč musím já?“

„Nebudeme se tu teď bavit o pravidlech, ale Pottera prostě necháš být!“

„Ty fakt žárlíš, miláčku,“ zasmála jsem se. Tohle je tak krásně vtipné! Nikdy o mě neprojevil zájem a teď najednou tenhle výstup?

„Já nežárlím, Davisová!“ v jeho hlase byla stopa po zlobě, ale taky po úplně jiné emoci. Proto jsem se znovu usmála.

„Ale no tak, Dráčku. Vidím to na tobě… to ti na mně tak moc záleží, že nechceš, abych randila s jinými?“ zašeptala jsem a lehce se k němu přiblížila. Skoro na dotek. „Ale to se nestane, Draco. Mé srdce patří jinému…“

„Davisová!“

„Nech mě být, Draco. Chci Pottera a taky ho dostanu. Ale nestojím o hádku s tebou… měl jsi svou šanci a nevyužil ji. Teď mě nech jít,“ prohlásila jsem jen a opustila totálně zmateného Malfoye.

Já byla na sebe hrdá. Takže Malfoy žárlí. Ale co s tím? Mám to nějak řešit, nebo to raději nechat tak, jak to je? Jednou ho to přebolí. Mohl mě mít… před dvěma lety… kdy bych se zoufalství sáhla i po něm. A on toho prostě nevyužil. A teď má smůlu. Do mého zorného pole se dostal Potter a tam taky zůstane!

***

Stál u mě a díval se mi do očí. Ten pohled moc dobře znám. Je plný touhy a lásky. Tolik porozumění… nikdy jsem nic podobného nezažil. Až s ním. Co může být dokonalejšího než dvě studánky usmívající se na vás? Tenhle pohled si schovává jen pro mě! Na nikoho se takhle nikdy nedíval. Až já rozdmýchal plamen. Já jsem hořící les v horkém letním odpoledni.

„Chci tě… Teď a tady!“ zapřede roztouženě. Copak se dá odolat?

***

Už je to měsíc, co trávím skoro všechen čas sledováním jednoho nejmenovaného nebelvíra. Ale nejde to podle plánu! Ano. Sedíme spolu při Obraně i Lektvarech… ne že by se nějak zlepšil… tedy myslím v lektvarech. V obraně je bezkonkurenční. Ale pořád je tak roztěkaný. Skoro se mnou nemluví… Copak trápí naši hvězdičku? Jak se mu dostat do hlavy… nebo v mém případě úplně někam jinam? Ale podle jeho chování si o tom můžu nechat jen zdát! Zdát? Páni! Ty sny s ním… kdybych měla noční můry, bylo by to lepší než tyhle nesplnitelné představy!

Toulám se v dnešních nočních hodinách po Bradavicích a přemýšlím o tom, jak se k němu dostat blíž. Ale nic kloudného mě nenapadá. Víte, jak chutná zoufalství? Přesně tak, jak říkám! A já zoufalá vážně jsem! Copak na toho kluka nic neplatí? Mé něžné doteky. Vše samozřejmě ‚omylem‘. Mé dlouhé řasy mrkající na něj. Má slova… ale prostě nic! Ten kluk je suchý jako Sahara za slunečného dne!

Naštvaně jsem praštila do zdi. Pekelně to zabolelo. Ale to jsem teď tak nějak nevnímala, protože jsem zaslechla velmi povědomý hlas. Cože to říkal? ‚Chci tě?!‘

Tak tohle bude ještě hodně zajímavé. Copak tu dělá Malfoy? A hlavně s kým! Je to přece pár týdnu co na mě tak strašně žárlil a najednou je tu s nějakou jinou? Ale kdopak z naší koleje je ten vhodný? Milicent? Ta určitě! Nemůže ji vystát! A ostatní holky by si o něj neopřely ani koště! Natož něco jiného.

Zamračila jsem se a vydala se k jedné prázdné třídě tady v šestém patře. Skoro nikdo tudy nechodí… až na mě, a vypadá to tak, že i na Malfoye. Jsou tu hlavně prázdné a nepoužívané třídy. Dobrá zašívárna. Ale teď nechci přemýšlet o tomhle místě. Ale o jistém zmijozelovi v negližé. A podle zvuků, které se ozývaly, to tak určitě bude!

Došla jsem k jedněm dveřím a nakoukla dovnitř, ale to, co jsem viděla… mě naprosto šokovalo. Zůstala jsem stát ve dveřích a nevěřila vlastním očím! Pro jistotu jsem si je protřela a podívala se na scénu znovu. Ale pořad tam stáli. Líbali se a podle všeho hodně vášnivě. Tak tohle je jeho… ehm… milenec?

Zmateně jsem zamrkala a všechny skládačky se najednou spojily dohromady. Došlo mi opravdu hodně věcí. Tak tohle je konec celoprázdninových příprav? K čertu se vším!

Ale… znovu jsem se podívala na dvojici před sebou. S tímhle se dá pracovat! Laškovně jsem se usmála a řekla si jedno: Pokud nemůžu mít jednoho! Budu mít oba!