Undone 2. kapitola

10.01.2014 11:10

Uf. 

Tak jsem tady s novou kapitolkou k téhle povídce. A musím říct! Miluji Vás, lidi!

Děkuji za komentáře. A doufám, že se tahle část bude líbit stejně jako ta předešlá!

Možná si říkáte, že děj je moc rychlý... ale není věřte mi. Tahle povídka má jen 8 kapitol. Kdo ví proč?

Já nevím proč, ale asi jsem se do svého Johna zamilovala. A přitom...

A k další kapitole, opravdu nevím kdy ta třetí bude. Do konce února musím sepsat tři soutěžní povídky do jedne úžasné soutěže! Takže budu pracovat hlavně na tom! 

Ale mezi chvílemi budu tu i pro Vás!

Děkuji za vše!

S láskou Sal.

Beta - Katy

 

2. kapitola – H jako Hrát nebezpečně

 

Nevertookthechance, could‘vejumpthe fence
I wasscaredofmyowntwofeet
Couldn‘tcrossthe line, itwasblack and white
No contrast to beseen
Whatwouldyou do?
Whatwouldyou do?
Do youknow?
Wasitall a joke, never had control
I‘m not better on my own

 

Spěchal za svou obětí. Ale tentokrát to bylo jiné. Poháněla ho touha. Touha ublížit! Raději někomu jinému než sám sobě.

Přesně věděl, kam jde? Co udělat. Jak zničit. Mohlo by to být rychlé a bezbolestné. Ale další písmeno chce vyříznout zaživa. Vidět krev stékající z rány. Tak uklidňující pocit.

Díval se na postavu drobného muže, který se poflakoval nedaleko uličky, ve které byl skrytý. Vrávoravě se snažil dostat na druhou stranu. Ale přes alkoholové opojení mu to šlo špatně.

Tenhle muž… tohle individuum. Zabil svou ženu. Je to pár let. Autonehoda. Příliš mnoho alkoholu. Ale neodsoudili ho. Klička v zákonech téhle země. Další člověk, který si nezaslouží žít.

Opřel o zeď. A jen se na muže díval. V duši měl zmatek. Vztek. Touhu. Nenávist. Lásku. Dělá to jen z jednoho důvodu. Ať se svět jde zahrabat. Tohle musí udělat.

Zakloní hlavu a nechá jarní déšť bubnovat do obličeje. Zavře oči. Jen na kratičký okamžik. Jsem přece jen člověk, ne?

Když oči znovu otevřel, byly zase chladné. Jako noční obloha. Bez hvězd a pochopení. Nemilosrdné jako horko v poušti. Ničí. Ubližuje. A dokážou milovat?

Vystoupí ze stínu. Tohle je až moc jednoduché! Ale nad tím nepřemýšlí. Jen jde k tomu muži s jasnou myšlenkou na budoucnost. Ví, co přesně udělat. Každou další vteřinu si přehrává pořád dokola. Jen neudělat žádnou chybu!

Dotkne se jeho ramene. Opilec ho nevnímá. Je příliš mimo tuhle realitu. Necítí ani vpich jehly do krku. Vše trvá jen chvíli. A on se dívá. Na další vyhasínající život. Oči se zavřou. Dech se zastavuje. Srdce vypovídá službu. Ach temnoto. Přijmi tenhle dar. Smrti vezmi si tenhle život. Přivítej ho. Z mých dlaní.

Déšť dál bubnuje do jejich těl. On položí tělo na zem. Sleduje poslední záchvěvy. Ruka v kožené rukavici pohladí tvář. To je to jediné, co ti dokážu dát. Ať mi Bůh odpustí!

Nečeká, až jeho oběť naposledy vydechne. Prudce roztrhne košili. Ruce se mírně chvějí. A skalpelem vyryje to jediné další písmeno. Které po něj znamená svět! Chvíli se dívá na tu životodárnou tekutinu, jak stéká a mísí se s kapkami deště. Neusměje se. Není na tom nic veselého. Přesto… tohle vše v duši hřeje.

Otočí se a odchází. Už se ani jednou neohlédne. Ví, že ho tu brzy najdou. Ale žádná stopa nepovede k vrahovi. Je až příliš opatrný. Musí být! Je to přece jen hra? Hm?

 

SHJW

 

Na Baker Street přijel až po půlnoci. Toulal se po Londýnských uličkách a přemýšlel… Poprvé po těch letech se domů vážně vracet nechtěl. Věděl, co ho bude čekat. Nechtěl s ním už mluvit. Ale podle toho jak ho znal, věděl, že Sherlock to vše bude chtít vysvětlit. Jak mu má do očí přiznat, že ho miluje?

Tohle nejde… nedokáže to říct! Proč by měl? Aby se mu detektiv vysmál? Pohrdal jím? A nakonec ho nenáviděl? Zatřepal hlavou a snažil se vymazat vtíravou myšlenku, jak se z tohohle domu stěhuje zpět do toho odporného bytu. Ne. Nesmí vše zkazit. Prostě bude muset víc předstírat. Víc úsměvů. Víc všeho. Jen, aby Sherlock nepřišel na to, co se ve skutečnosti děje.

Vešel do obýváku a už v prvním momentu věděl, že je něco špatně. Sledovaly ho dvě šedé oči. A bylo v nich něco… divného. Sherlock tam jen seděl a díval se na něj. Tvář bez emocí. Nemračil se. A ty oči… prozrazovaly tak strašně moc! Ta bouře emocí. Tak netypická k detektivovi.

„Johne, čekám tu na tebe.“ Hlas zněl…cize. Žádná stopa po nějaké účasti na tomhle všem. Ale u něj to stejně moc neznamenalo. Přesto… Johnovi se málem zastavilo srdce. Pochopil, o co tu jde. Protože Sherlock ví! On ví!

„Sherlocku…“ zašeptal naléhavě. Zoufalost má jméno. To mé je Sherlock!

„Mlč, Johne!“ tiché zavrčení.

Vstal a přešel k němu. V očích ten podivný lesk! Žár, který by proměnil celé město na prach. Jen jedním pohledem.Mrknutím oka.

„Jsou to tři měsíce, co jsem se vrátil. Čtvrt roku. Devadesát dva dní. Dva tisíce dvě stě osm hodin. A celou tu dobu jsem si myslel, že je vše v pořádku. Že to, co se s tebou děje je jen stres. Jen, že si musíš zvyknout na to, že jsem živý…“

„Sherl…“             

Položil mu prst na rty. Donutil mlčet. Takového ho nepoznával. Kdo jsi a co jsi udělal ze sociopatem? Kde vzal tahle slova? Zase celé odpoledne prohledával Google?

„Johne! Tohle… je pro mě těžký! Tak prosím tě mlč a jen poslouchej, ano?“ ten naléhavý tón donutil Johna nad tím přemýšlet ještě víc. Co se to tu přesně děje?Chce, abych odešel? Tohle nechci poslouchat!

Chtěl se otočit. Odejít. Pryč! Daleko. Opravdu moc, další slova slyšet nechtěl.Nemohl! Ale osud mu stál v cestě. Už podruhé během dne ucítil dotek na zápěstí. Dlouhé prsty obmotané okolo. Tak hřejivé. Tak blízko… A přesto tak strašně daleko.

„Johne, kam jdeš?“ Znělo to… ublíženě. U něj tak… zvláštně!

„Nechci slyšet, jak jsi ze mě znechucený. Miluji tě, Sherlocku. A vím… že je ti ze mě zle. Tak proč to protahovat? Prostě odejdu a…“

Nestihl doříct myšlenku. Protože byl přitáhnut blíž. A jeho rty byly lapeny v polibku. Ne. Nebyl nijak vášnivý. Jen se dotýkaly rty. Ani jeden se dlouhé minuty nepohnul. Nebo to byly vteřiny?

Pak John ucítil, jak se jedna jeho ruka přesunula na bedra. Přitlačila ho víc k sobě. Tohle nemohl ignorovat. Byl tak blízko! Jeho tělo. Jeho vůně. Jeho rty! Všude byl jen on. Sherlock Holmes. V jeho hlavě… v myšlenkách. V každé buňce jeho těla. V jeho náručí!

Srdce vynechalo úder.

Teď to byl on, kdo se pohnul. Kdo převzal iniciativu. Přirazil Sherlocka k nejbližší zdi. Hladově se přisál na jeho rty. Dožadoval se vstupu. Když Sherlock nereagoval, lehce ho kousnul.

Podvolil se a mírně rty pootevřel. Pak už nevnímal ani jeden z nich. Mozek jako by vypověděl službu. Jazyky se dotýkaly, jako by to bylo to jediné možné na téhle planetě. Jediná možnost jak přežít! Každý byl lapen ve svém okamžiku nicoty…

Docházející vzduch v plicích jako by najednou nebyl podstatný. Najednou nic a přitom vše dávalo smysl. Zapadli do sebe jako ztracené dílky velmi složité skládanky. Puzzle nekonečných rozměrů!

John držel Sherlocka za pas. Jako by se bál pohnout jen o píď. Jako by se tenhle okamžik měl rozplynout. Ale za to ho držel pevně. A bylo mu jedno, jestli to jeho partnera bolí nebo ne. Co je bolest v porovnání s narůstající touhou? S láskou. S něhou. Se supernovou, která hodlá vybuchnout?

Odtáhli se od sebe jen na malý okamžik. Nadechnout se a pokračovat dál ve zběsilém tempu. Jako by tohle měl být poslední okamžik jejich života. Jako by tu každou chvíli měl vtrhnout vrah a oba zastřelit.

„Johne…“

„Mlč…“ zašeptal menší muž a přisál se na holý krk. Líbal každé místečko, na které narazil. Ruce pořád na jeho boku. Zarýval prsty do županu, který měl partner na sobě. Co má vlastně pod ním? Proběhlo zmatenou myslí. Ale neodvažoval se to teď zjišťovat. Znovu se přiblížil k těm hříšně vypadajícím rtům. Zarazil ho pohled šedých očí.

„Děje… se něco?“ Chtěl od něj odstoupit. Ale nedokázal se hnout. Jako by zarostl do podlahy. Myšlenky vířily zmatenou myslí.

„Chci tě.“

Tahle dvě obyčejná slova mu vyrazila dech. Srdce se rozbušilo na poplach. V ústech vyschlo jako uprostřed sahary.

„Sherly…“ John se naklonil a detektiva jen objal. Hlavu položenou na rameni. A pak se usmál. „Ty jsi takový pitomec…“

„Už nemluv…“ zašeptal mu do ucha.

Ani on teď nechtěl o ničem přemýšlet. Jako by už nic nikdy nemělo být stejné. Jako by se vše zaměřilo jen na tady a teď. Teď tě budu milovat. Tady pro tebe budu. Protože kdo ví, co přinese blízká budoucnost. Někdy i ten nejbystřejší a nejchytřejší musí vypnout. A prostě jen… žít!

Znovu se políbili. Hráli nebezpečně. A přesto v tom bylo víc. Něco důležitého pro oba. Jedna Johnova ruka se mírně pohnula. Dotkla se lemu županu. Jen být blíž… cítit víc!

Ruka zajela pod látku. Poprvé se dotkla holé kůže. Tenhle pohled do očí by spálil planetu. Dýchání se zrychlilo. Věta „potřebuji tě“najednou dostala jiný význam.

Pak tu nepotřebnou látku nechal sklouznout po ramenou. Zůstala viset na pásku, který měl zavázaný okolo pasu. A přesto… pohled pro bohy!

Sherlock chytil Johnův svetr a chtěl mu ho co nejrychleji sundat. Ale rázné zabušení na dveře je zmrazilo v pohybu. Odskočili od sebe jako by se popálili. Jako by jim teprve teď došlo, co se to tu vlastně děje.

Celou jednu minutu se na sebe dívali. Přesných šedesát vteřin než se ozval ten odporný zvuk znovu. Někdo asi opravdu potřeboval dovnitř. Další případ?

John se zamračil. Teď? Skoro v jednu v noci? Ale při pohledu na svého spolubydlícího šly všechny myšlenky stranou. Ty plápolající ohně v jeho šedých očích. Nebylo to jen z nadšení posledních minut. Ale z dalšího těla, které se nejspíš našlo.

A Sherlock to ví. Věděl to už tehdy. Že se vrah znovu ukáže. Nebyla to vražda v afektu. Bylo v tom něco víc. Je to tak vzrušující!

„Měl by ses…“ obléknout. Chtěl dodat John.

Sherlockovi oči se na něj podívaly. Chvíli zkoumaly nastalou situaci. A pak… se usmál. Jen lehce. Ale naprosto nenuceně. Obešel Johna a nezapomněl mu lehce přejet rukou po té jeho. Zavřel se ve svém pokoji. Aby se dal do pořádku. A co John? To má v takovém stavu otevřít?

Upravil si svetr. Párkrát se nadechl. Jeho tvář zkameněla. Žádná emoce. Nic, co by prozrazovalo, co se tu před chvíli událo. Přece… nechtějí, aby se o nich šuškalo po celém Londýně. I když… tomu do budoucna nezabrání. Pokud Sherlock bude chtít. A něco mu říkalo… že to hodně lidí stejně očekává!

Otevřel dveře.

„Co vám tak trvalo?“ zabručel nespokojeně Lestrade. Nečekal na odpověď a vtrhl dovnitř jako velká voda. Rozhlédl se kolem.

„Kde je Sherlock?“

John zase nestihl odpovědět. Jen ukázal na dveře ložnice. „Další vražda?“

„Ano. A potřebuji Sherlocka, než déšť smyje všechny stopy! Sice jsme tam postavili zábranu, ale… potřebuji mu něco ukázat.“ A já jsem vzduch?

V tu chvíli vyšel Sherlock ze své ložnice. Zase jako vždy. Připravený. Natěšený. A dnes to bylo… jiné. V jeho pohledu se skrývalo něco zvláštního. Ta touha nepatřila případu. Ale jistému muži, kterému neušel ten potutelný úsměv. A John věděl, že patří jen a pouze jemu.

 

SHJW

 

Na místo činu dorazili během deseti minut. Kdy Lestrade mezitím vysvětloval, co a jak. Muž. Čtyřicet let. Kdysi ho propustili na podmínku za řízení v opilosti po tom, co se v autě vyboural se svou ženou. Ona nepřežila. Sherlock se neptal, proč ho neodsoudili. Tohle se tu prostě tu a tam stává. Tahle země zkrátka všechny zločince neodsoudí. Akolik jich tu chodí!

Když přijeli do uličky, kde se stala vražda, bylo tu víc než rušno. Jindy klidná a osamělá ulice se hemžila auty. Kriminalisty. A lidmi, co se chtěli dozvědět víc.

Nechyběli tu ani novináři. Vypadá to, že ani oni nemají nic lepšího na práci než v jednu ráno otravovat a dožadovat se informací. Proč. Jak. Kdo!?

Sherlock stál nad tělem a vibrovala v něm podivná energie. Něco… nepopsatelného. Ale i zlého. Tušil, že tohle není jen obyčejný sériový vrah. A není za tím ani nikdo z Moriartyho lidí! To věděl s jistotou - celou jeho síť přece zlikvidoval!

Tohle tělo ale bylo trochu jiné, než to předešlé. Vrah ho zabil ve spěchu. To šlo poznat už podle toho písmena vyrytého na hrudi. Velké „H“. Nebylo tak precizní jako to předešlé. Ale vzkaz to byl. Pro koho? To Sherlock nechtěl hádat. Opravdu nechtěl.

Ale ten otravný hlas v hlavě spustil alarm. Červené světýlko se rozblikalo. Na poplach. Něco podobného už zažil. Ale v čem je tohle jiné?

Není to Moriarty. Je to někdo… Jiný!

Otočil se a podíval se na lidi, kteří se začali shlukovat kolem pásu. Bylo jich asi dva tucty. Ale vrah mezi nimi nebyl. Tenhle se nepřijde podívat. Ale proč tedy? Proč tohle všechno?

Sherlock poprvé za svou kariéru nevěděl. Znovu se podíval na tělo. To písmeno provokovalo. A on věděl, jaké další bude následovat.

„Víš, jak ho tentokrát zabil?“ Lestrade zněl… naléhavě. A naštvaně. Asi je tu něco, co mu neřekl. Nebo došel ke stejnému názoru jako on?

Že tyhle vraždy jsou ve jménu Sherlocka Holmese.

„Sériový vrazi vždy vraždí stejně. Mají své rituály. Vybírají si své nástroje. Své oběti. Ale tohle… Dvě oběti, které mají společnou jen kriminální minulost. A každý zemřel jinak. Tohle nebude klasický vrah… Nebo naopak je. A chce být jen originální.“ Poslední větu řekl s úsměvem. Chceš si hrát? Tak dobře! Tak pojď!

„Johne, co si myslíš ty? Jak zemřel?“ zeptal se Sherlock. Jeho šedé oči byly uvězněné v těch modrých. Vyzívaly. Ale i předávaly vzkaz. Pomůžeš mi?

John se naklonil nad mrtvého muže. Chvíli ho jen tak zkoumal. Dotýkal se každého centimetru kůže. Byl do toho tak zabraný, že si nevšiml těla, které se k němu až moc tisklo. Naklánělo se k němu. Cítil jeho zpomalený dech.

„Tak co? Už víš, jak náš nebožtík skonal?“ tiché zašeptání. Ten zastřený hlas pohladil jeho ušní bubínky. Srdce se málem zastavilo. To nemyslíš vážně! Tady?!

Johnovo tělo si o tomhle myslelo své. Ale on se nenechal rozhodit. Postavil se. Čelem k Sherlockovi. Nikdo s přítomných si tohohle nevšiml. Toho jiskření! Brali to jen jako velká nadšení pro případ. Sherlock byl vždy sociopat. Alespoň v jejich očích. Ten by přece… neflirtoval na veřejnosti, ne?

John měl na obličeji zase svou nepřístupnu masku. Ale v očích byl hurikán. Pokud to tak Sherlock chce. Proč mu nevyhovět? Oči nebezpečně zajiskřily.

Dotkl se jeho rukávu. Jen lehce položil ruku. „Můžeš na moment?“ řekl jako by nic.Chci si jen promluvit o případu. V soukromí!

Otočil se a směřoval k zaparkované dodávce. Dost soukromí, ale přitom víc než málo.

Ve chvíli kdy byli jen na okamžik od vševidoucích očí, John přirazil Sherlocka na dveře auta. Natiskl se na něj. Ruce mu držel nad hlavou.To je to, co chceš? Opravdu?

„Hraješ nebezpečně…“ šeptl.

Odhodlání proudilo jejich těly. Podlehnout? Nebo si zachovat své racionální já? Kdokoliv se může objevit. Detektivové. Nebo ti šťouralové z tisku. Johnovi to pro tuhle situaci náramně vyhovovalo. Chtěl vidět ten strach z prozrazení. Ale nedostavil se, tak jak očekával.

Svými rty se přiblížil jen na pár milimetrů od těch jeho. Ale nepolíbil je. Jen vydechl proud vzduchu. Celou dobu se díval do té nekonečné dálky stříbrné tekutiny.

„Ale v téhle hře tentokrát vyhraju já, Sherly…“ Políbil ho. Bylo mu jedno, jestli někdo přijde. Ať se svět klidně dozví pravdu. Vychutnával si tu Sherlockovu bezmoc. Lapen v okamžiku pokušení. V touze vzít si vše. I když ví, že teď a tady nemůže. Ano. I Holmesova zoufalost má pojmenování. John! John tady. John teď. John navždy?

Bral si jeho ústa. Ale nedovolil mu pohnout se. Pořád ho držel. V tak… nesmyslné pozici! Tohle už nebyla jen zoufalost. Byl to boj o nadvládu nad tím druhým.

To já jsem ten, co má mít navrch! Myslel si Sherlock.

Ne. To já jsem ten, kdo vyhraje. Copak to nechápeš? Dal jsi mi moc. Teď už se jí nevzdám! Myslel si John.

Pak byl najednou konec. John odcházel. A zanechal za sebou jen spoušť a nevyřčené otázky. Sakra. Co jsem to stvořil?

 

I‘m not over
I‘m not overyou just yet
Cannothideit
You‘re not thateasy to forget
I‘m not over
I‘m not overyou just yet
Cannothideit
You‘re not thateasy to forget
I‘m not over
I‘m not over*

 

*Carolina Liar, I‘m not over