Undone 4. kapitola

11.03.2014 10:54

 

Já vím!

Je to měsíc, co vyšla minulá kapitola. Velmi se omlouvám. Ale snad tahle kapitola bude dostatečnou omluvou. Skoro devět stran? 

A navíc pro vás mám připravené tři jednorázovky. A další jedna se píše. Dvě mám v hlavě. A už pracuji na dalších dvou Johnlock kapitolovkách. Vlastě tří, ale ta třetí je pořád v mé mozkovně. :D

Takže... Všem děkuji za komentáře! Ani nevíte jakou mi tím děláte radost!

Beta - Má druha půlka duše - Katy

S láskou Sal.

 

4. kapitola – R jako Radši odejdi

 

Welcome to my life
You see it is not easy
But I’m doing all right
Welcome to my dream
It’s the only one who needs me
And stays right by my side

 

Tenhle den byl klidný. Už uběhly tři dny od chvíle, co se ve světě zločinu něco stalo.

Tedy až na drobné přestupky, kterých si Sherlock nevšímal. Poslední dva dny byl zavřený doma. Ležel na gauči a nudil se. John musel dohnat některé věci v práci. Už několik dní přemýšlel o tom, že s tím praští. Ta odloučenost… Byť jen na chvíli, je děsná. Není to závislost. Jen prostě chce být s ním. Tak dlouho, jak je to možné.

Na to přece nic špatného není, ne?

Byl skoro večer. Doktor propustil posledního pacienta a teď jen dopisoval papíry. Ještě dvacet minut a může jít za svým frustrovaným přítelem. A moc dobře ví, jak mu poslední dny vynahradí. Při té vzpomínce se musel usmát.

Opravdu Sherlocka miloval. Se všemi jeho nedostatky. I s tím jeho deduktivním mozkem.

Někdy byl až moc chytrý. Vše musel rozebírat až do posledního detailu. Taky to jeho věčné vysedávání u notebooku do tří do rána. To, jak se věčně nudil.

Ale John už ví co v takových situacích dělat.

Jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Neruším? Vidím, že máte dobrou náladu, doktore Watsone,“ ozvalo se ode dveří. 

John prudce zvedl zrak a zadíval se na Holmese staršího.

Na čele mu automaticky vyrazila netrpělivá vráska a ve spáncích začalo tepat.

„Co tu chceš, Mycrofte?“ zavrčel John. Bylo mu jedno, jak s tímhle člověkem jedná. Nemá ho rád. Nevěděl proč, ale něco na Mycroftovi ho strašně rozčilovalo. Byl od Sherlocka tolik odlišný. Možná, že je děsivý, ale John z něj strach nikdy neměl.

Právě naopak.

„Promluvit si, Johne. Nic víc,“ zněla odpověď

John v těch odporných očích zahlédl tu jiskru. Tu vyhrůžku, i když ještě žádná nebyla vyslovena. Jak on toho muže nesnášel!

„Promluvit? Se mnou? O čem?“ Jeho tón nebyl o nic klidnější než před chvílí. Vyzařovala z něj nevraživost.

Tušil proč tu Holmes starší je.

Ne. Nebylo to jen tušení. Věděl to.

O to, to bylo horší!

„Ty víš o čem s tebou chci mluvit, drahý Watsone.“ Zase přešel k oslovování přímením. John překřížil ruce na prsou a doslova zaujal negativní postoj. Vlastně už od chvíle kdy tenhle muž navštívil jeho ordinaci.

„Možná vím, ale i tak… Co je ti po tom, Holmesi? Proč se pořád sereš do věcí, do kterých ti nic není?“  Jeho hlas byl ostrý. Úsečný. Nekompromisní.

On – John Watson – nehodlá ustoupit. I kdyby ho to mělo stát všechno, co je v jeho životě drahé. Nevzdá se Sherlocka!

„Je mi do toho až moc. Sherlock… Na tohle není, Johne. On tě nikdy milovat nebude. Jednou ti ublíží, a potom ty jemu. To nemůžu dovolit. Doporučoval bych ti, abys to ukončil, Dokud je čas.“

John se na něj nevěřícně podíval a zaplavila ho vlna vzteku.

„Cože?“ zavrčel. „Už jsem ti to říkal jednou, Mycrofte. Nech nás na pokoji. Ignoruj nás. A věnuj se těm vašim válkám mezi světy. Protože tuhle bitvu nevyhraješ!“ Přesto jak byl naštvaný. Jeho hlas zněl až moc klidně. Možná trochu výhružně. Tiše. Autoritativně.

Přesto se nezdálo, že by to Mycrofta nějak zvlášť rozrušilo. Jeho tváří se sice na chvíli mihl podmračený výraz, který ale okamžitě zaměnil za jeden ze svých slizkých úsměvů.

Zvedl ruce, jakoby v sebeobraně.

„Jen bych ti doporučoval, abys to dobře zvážil, Johne. Jak už jsem řekl. Sherlock není schopen tě milovat a tohle mezi vámi… Ať už je to cokoliv, rozhodně není v zájmu ani jednoho z vás. Dovol mi nabídnout ti jistou částku, která –“

Nestihl to dokončit. Někde v půlce jeho věty totiž John vstal a vyrazil směrem k němu.

Teď nebyl ten hodný a tichý doktor. Byl voják. A bránil si, co je jeho.

Ruka, kterou až do téhle chvíle zatínal v pěst, se vymrštila od jeho pasu a než stačil Mycroft zareagovat, setkala se s jeho bradou.

Něco zapraskalo a Mycrofta síla Johnova úderu poslala o několik kroků zpět, až zády narazil do skleněných dveří.

Mycroft zvednul hlavu a po bradě mu stékala krev. S největší pravděpodobností si prokousnul jazyk. Jeho oči byly překvapením rozšířené, jako by stále ještě nemohl uvěřit, že toho byl ten „dobrý doktor“ schopný.

Johnovým tělem proudil adrenalin a ve spáncích mu prudce tepala krev. Okraje jeho vidění byly rudé.

Přiblížil se ke zvedajícímu se Holmesovi. Sklonil se a zasyčel mu do obličeje jedinou větu:

„Nezajímá mě, pro koho pracuješ, nebo kdo jsi a co dokážeš, ale nepleť se mezi mě a Sherlocka.“

Chtěl ho obejít, ale Mycroft ho chytil za nohavici. „Jestli mu ublížíš…“

„Ne, Mycrofte. Jestli mu ublížíš ty…“ Znovu se k němu sklonil . „Možná máš kontakty všude. Ale to já taky. Byl jsem dva roky sám. Myslíš… že jsem se tím nezměnil? Prostě nás nech být, a nic se ti nestane.“

„Vyhrožuješ mi? Opravdu, Johne? Mě?“

„Ne. Tohle je jen varování,“ řekl jen a pak ho obešel. Neohlédl se a nevšímal si lidí, kteří je sledovali. Jak pacienti tak pár sestřiček. Bylo mu to jedno. Vztek a zášť se mu usídlily v hlavě. A moc dobře věděl, co musí udělat, aby se toho napětí zbavil.

 

SHJW

 

Vešel do koupelny. Ve spěchu ze sebe doslova strhal všechno oblečení. Věděl, že ho teď Sherlock nemůže slyšet. A bylo mu to jedno. Potřeboval jen… Potřeboval…

Pohodil hlavou a zadupal do země vtíravé myšlenky. Zakázal si myslet na rozhovor, který se před malou chvíli uskutečnil. Hodil ho za hlavu.

 Teď nutně potřeboval něco jiného: Sherlocka!

Cítit ho. Milovat ho. Slyšet ho sténat. Mít ho pro jednou ve své moci.

Otevřel dvířka do sprchového koutu. Sherlock k němu stál zády, ale když ucítil závan studeného vzduchu, otočil se. Překvapeně si ho prohlížel. John se k němu přiblížil a v očích měl něco nebezpečného.

„Johne, co to děláš?“ vydechl Sherlock. Zadrhl se mu dech. John si před ním začal klekat na kolena. Proud horké vody mu dopadal na ramena a kapičky se rozstřikovaly všemi směry.

John na něj upřel své modré oči. Vypadaly jako by žhnuly.

„Co myslíš?“ zavrčel. Zvedl ruce a položil je Sherlockovi na boky.

Přitlačil ho zády ke stěně.

Sherlock polkl. Položil Johnovi ruce na ramena, ale nebyl si jistý, jestli ve snaze ho odstrčit nebo přitáhnout blíž k sobě. John si to vyložil jako to druhé.

Ale Sherlock… Ještě nikdy přece… Najednou dostal strach.

„Johne, počkej,“ hlas ho trochu zradil.

Sherlock stál, opíral se zády o stěnu a hleděl na Johna klečícího před ním. Upíral na něj žhnoucí pohled a jeho horký dech se otřel o špičku Sherlockova teď už ztopořeného penisu. Proti jeho vůli mu uniklo zasténání.

„Věříš mi?“ zeptal se John.

Sherlock na něj zíral a nedokázal se pohnout. Věřil mu? Ano. Ale věřil  „tomuhle“?

„Johne,“ vydechl. Znělo to spíš jako sten.

„Pak mi věř,“ odpověděl. Znělo to spíš jako rozkaz.

Než se Sherlock zmohl na odpor, naklonil se John dopředu a s rukama stále na Sherlockovýh bocích se rty dotkl jeho penisu. Sherlockovým tělem projel neznámý pocit podobný elektrickému proudu.

Sherlock vykřikl. John mu stále hleděl do očí a potom se znovu naklonil.

„Věř mi,“ zopakoval.

Sherlock se třásl, ale Johnovy ruce na jeho bocích byly jako opora.

Horká pára ze sprchy stoupala všude kolem nich a kotníky měl Sherlock ponořené ve vodě, která nestačila odtékat. Potom John natáhl hlavu dopředu a konečně ho celého pohltil. Nadoraz.

Sherlock se ani nesnažil zadržovat výkřik.

Bylo to… Bylo to… Myšlenky mu prokluzovaly mezi prsty a nebyl schopný je zadržet.

Ruce se mu samy od sebe přesunuly na Johnovu hlavu a prsty mu zatínal do jeho příliš krátkých vlasů. John jeho penis obkroužil jazykem a potom pomalu olíznul žalud. V ruce sevřel Sherlockovy koule a potom začal tvrdě sát.

Sherlock zařval. Byl to spíš zvířecí výkřik. Jeho sevření se v Johnových vlasech utáhlo. Prsty zatnul tak, že mu nejspíš musel vytrhnout několik pramenů, ale nedokázal… bože…. Napětí se v jeho těle stupňovalo a Sherlock ho nedokázal uvolnit. Svíjel se v křeči a boky přirážel do Johnových úst.

Chtěl si vrazit pěst do úst, aby přestal křičet, ale to by znamenalo, že Johna bude muset pustit. A jakýkoliv další pohyb by ho mohl poslat přes okraj. Sherlock zvrátil hlavu dozadu a znovu vykřikl, než si dokázal skousnout ret. Na jazyku ucítil chuť krve. Nehty zaryl do kůže na Johnově temeni.

„Johne! Bože… ach!“

Jakoby ho Sherlockovo zasténání povzbudilo k většímu výkonu, začal John střídat techniky. Kroužil okolo něj jazykem a olizoval ho. V prstech třel Sherlockovy varlata.

Sherlock se teď už nekontrolovatelně třásl a jediné, co si přál, bylo uvolnění toho nejintenzivnějšího pocitu jaký kdy zažil.

Johnova ústa na zlomek vteřiny zmizela a Sherlock nad tou ztrátou zakňučel. V tu chvíli ho John celého pohltil a v Sherlockovi něco vybuchlo. Vlna orgasmu se přes něj přehnala jako tsunami a matně stačil zaznamenat, že nejspíš padá na kolena.

Když se konečně přestal třást, zjistil, že klečí vedle Johna, který ho svírá v náručí.

Odtáhli se od sebe. Viděl jak je John mírně zčervenalý. Jeho dech byl pořád zrychlený. Asi na tom byl podobně. Nevnímal to. 

„To bylo…“

„Jo.“

„Čaj?“

John se rozesmál.

SHJW

 

Seděli naproti sobě. John na pohovce a Sherlock ve svém křesle. Oba měli v rukou hrnek s čajem. Bylo pozdní odpoledne. Kdyby se řídili Anglickými zvyklostmi, dávali by si čaj o páté.

 Jsou sice rodilí Angličané, ale tohle rozhodně nebylo o čaji. Ani o odpolední siestě. Tenhle čaj… Tohle mlčení. Plaché úsměvy. To znamenalo jediné. Dělali jsme to.

„Johne…“ znělo to rozpačitě. Sherlock položil hrnek na stůl. Díval se do jeho očí. Pořád v nich byly ty ohníčky. Stejně jako před půl hodinou. John se na něj díval se stejnou intenzitou, jako když si před ním klekal na kolena. Sherlock se automaticky zachvěl. „Bylo to… Já…“

John taky položil svůj hrneček. Odsunul ho stranou. I on věděl, že tohle nemá s čajem nic společného Bylo to o tom, co se mezi nimi před chvíli odehrálo. Sherlock…   v těchto věcech tak strašně nevinný.

„Sherlocku, nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš,“ usmál se John. Ty rty najednou byly tak velkým lákadlem. Mohl by teď prostě vstát. A  jít ho políbit.

Ale… Skousl si ret. Potom odvrátil pohled.

„Vadí ti, co jsem udělal?“ John zněl najednou vyděšeně. Sherlock zabodl své šedé oči do jeho. Ale nebylo v nich nic zlého – ani pohrdání, ani zloba. Ani vztek. Právě naopak. Byli plné vroucnosti. Ohně.

„Ne! Bylo to… dobré. Pokud můžu říct… Jen… Proč? Nechápu to.“

„Záleží na tom?“ John se snažil znít klidně. Ale v jeho hlase byly stopy nejistoty. Dostávali se k tématu, o které nehodlal mluvit. Ne se Sherlockem. Tohle si prostě musí vyřešit on sám.

„Johne…“

Jmenovaný vstal. Přešel ke křeslu. Poklekl před ním a vzal jeho ruce do svých. Nepřestával se dívat do kouřově šedých očí. Byly tak fascinované. Viděl v nich tu rozpačitost. Mírnou červeň v obličeji Holmese. Moc dobře si uvědomoval, co se dělo, když před ním klečel naposledy. Možná to byl jeho záměr. Aby se už Sherlock neptal.

Sklonil se a políbil ty dlouhé prsty. Slíbával z nich všechny otázky. Pak vzal jeho ukazováček do úst a začal mírně sát.

Sherlockovi došel dech. Jen se díval na Johna jak mu znovu klečí u nohou. A dělá… Tohle!

„Johne…“

Pustil jeho ruce. Dotkl se jeho nohou. Odhrnul přebytečnou látku županu. A pokračoval výš. Laškovný úsměv na jeho tváři. Dychtivý pohled. Neukojitelná touha.

Najednou se Sherlock naklonil a vzal si Johnovi rty. Jednou rukou mu zajel do ještě vlhkých vlasů a přitáhl si ho blíž. Oba zasténali. To je přesně to, co jim před chvílí chybělo.

John se chytil županu před sebou. Jen aby se přidržel. Ztrácel kontrolu a stabilitu nad touhle situací. A tohle v něm vždycky dokázal vyvolat jen on!

Jako by se svět zastavil jen při tomhle polibku. Už nebojovali o nadvládu jako ze začátku. Jazyky se proplétaly. John se pomalu zvedal. Sténal. Rukama zajel pod tenkou látku županu. Chtěl ho shodit dolů. Vzít Sherlocka do ložnice…

Přes tlukot srdce a hučení v hlavě málem neslyšel tiché zaklepání na dveře a následné otevření. Ale kvůli tomu všemu okolo od sebe nestihli odstoupit dostatečně rychle. Jen se otočili.

„Oh, hoši! Omlouvám se,“ řekla paní Hudsonová. Mírně zčervenala, ale nepřestala pobaveně?  sledovat jejich vyděšené tváře. První se vzpamatoval John. Jen se narovnal a upravil si župan.

„Děje se něco, paní Hudsovoná?“ zeptal se klidně Sherlock a taky vstal. Na tváři mírný rozpačitý úsměv.

„Ah, Ano. Dole na vás čeká detektiv Lestrade říkal, že pro vás má případ,“ usmála se na ně všeříkajícím úsměvem a John polkl. Tak teď je jisté, že se to dozví všichni.

Sherlock se jen na ni usmál a kývnul, že rozumí.  Potom se podíval na Johna. Přešel k němu, lehce ho políbil a pak zmizel za dveřmi své ložnice.

„Já věděla, že jednou bude stačit jen jedna ložnice. Vlastně mě docela překvapilo, že se to nestalo dřív,“ usmála se tak sladce, že to Johna docela vyděsilo.

Dokázal se na ni jen usmát a raději zmizel ve své ložnici. A když už oblečený a scházel zpět, byl byt prázdný. Usmál se.

 

SHJW

 

Už dva dny nepršelo, ale ve vzduchu byl pořád ještě cítit déšť. Pravé jarní počasí uprostřed Londýna. Bylo pozdní odpoledne. Slunce, které sem tam vykouklo zpod mraků, hřálo. Což bylo na tuhle oblast zvláštní.  Krásný den na procházku...

Tenhle muž už byl venku víc než hodinu. Tohle místo obcházel pořád dokola. Možná, že byl bílý den. Ale on ví, že jindy mít příležitost nebude. Uhladil si neexistující hrbolek na svém šedém kabátu. Poupravil si černý rolák. Otočil se a zůstal na chvíli stát.

Musí to být dnes. Musí to být tady. Je z toho nervózní. V jeho tváři je patrná známka napětí.

Zbraň má nenápadně schovanou pod bundou. I s tlumičem, aby nepřilákal nechtěnou pozornost.

Díval se na ženu, která postávala na rohu potemnělé ulice uličky. Jen se opírala o zeď a dívala se před sebe. Nezajímala se o lidi okolo sebe. Na někoho čekala. A on věděl na koho.

Měl to být její další zákazník. Dokázala udělat lidem ze života peklo. A bylo jedno jak. Pár lidí už poslala na smrt. Několikrát svou vlastní rukou. A jen protože mohla. Nudila se?

O to, to bylo děsivější. Další Moriarty v ženském těle. Příliš krásná, ale taky hloupá. Naivní ve svém smýšlení o světě. Že si jí nikdo nevšimne? Po tom, co udělala?

Přilákala na sebe pozornost. Velmi nežádoucí. Ale její budoucí vrah věděl, že proto to bude lehčí. Stačí zahrát divadlo. Nalákat ji do uličky. Jednoduché. K tomuhle ani nijaké umění nepotřebuje. Jen šarm. A jen ji okouzlit. V posledních letech se mu to víc než hodilo. Tak dlouho sám…

Lehce se usměje. Ale radost se v jeho očích neodrazila. Byly chladné jako bouřková mračna nad oceánem. Nezkrotné jako moře. A krásné jako blížící se příboj.

„Dobrý den,“ jeho hlas byl tichý. Vážný. Podal ženě ruku v černé rukavici. Usála se na něj a ukázala tak řadu bílých zubů. Možná kdyby ji nemusel zabít. Mohl by ji pozvat na večeři. Její informace o podsvětí by se jednou mohly hodit. Dokázal by ji k  prozrazení některých věcí donutit. Měl dost času se to naučit. Ale kvůli tomu tu není.

„Uriel?“ zamračila se. Asi si ho představovala jinak. Jak se ale říká. Pokud takovému člověku zachrastíte před nosem balíkem peněz, je jedno, jak vypadáte. Nezáleží na tom, kdo jste. Jen na tom, co chcete a co za to hodláte dát. „Víte, že Uriel znamená 'Světlo boží'?“ Zasmála se a lehce se dotkla jeho ramene. Znovu se blýskla zoubky. Myslela si, že je neodolatelná. On si to nemyslel. Průměrná. A navíc žena… jak… fádní.

Podíval se na ni a v  očích měl zvláštní pobavení. „Ano. Vím to. Ale věřte mi, já světlo nejsem ani omylem.“

Stačila chvíle. Dívala se mu do očí. Vtáhl ji do uličky. A než stihla cokoliv udělat, hlavou jí proletěla kulka. Její tělo se svezlo po špinavé zdi a dopadlo na zem. Krev se promíchávala s prachem  z chodníku. Ušpinila muži jeho černé lesklé boty. Zamračil se.

Poklekl k jejímu tělu. Rukou v kožené rukavici zdvihl její tvář. Zastrčil jí ryšavé vlasy za ucho. Už se neusmíval. Na končícím životě není nic veselého. Nedělá to z radosti. Ale z jiného citu. Pro někoho, koho obdivuje. Vzhlíží k němu. Je pro něj patronem. Mentorem. Rádcem. A přesto se nikdy nedozví, proč to pro něj dělá. Nemůže riskovat, že ho chytí.

Položil ji na záda. Není čas. Kdykoliv může někdo přijít. Tohle nesmí riskovat. Ne teď. A rozhodně ne tady. V zapadlé uličce Londýna.

Rozepne červenou koženou bundu. Vyhrne tričko. A skalpelem vyryje další písmeno. Z rány vyteče pár kapek krve, ale ihned se vpíjí do bílé látky.

Muž se otočí. Už se nepodívá. Odejde a za sebou nechává jen otazníky.

 

SHJW

 

Stál nad tělem. Díval se na ni. Do její tváře. Ještě teď v ní bylo vidět překvapení. Ihned poznal, že ten kdo ji zabil… Musela ho znát. Nebo na něj alespoň čekat.

Po téhle ženě šel Lestrade už dva roky. Objevila se chvíli po tom, co zmizel Moriarty. On byl totiž překážka k jejímu nekalému podnikání. Byla úlisná jako had. Ze všeho se dokázala vykroutit. Ale přesto nikdy nikdo nezahlédl její tvář.

Až teď.

Tahle hra... Nebo cokoliv jiného, co to bylo, se začínala vymykat kontrole. A Sherlock to věděl. Vrah si začal vybírat lidi, které by neměl. A jednou na to doplatí. Pokud ho nechytí policie,najdou ho plavat v Temži obličejem dolů. A s kulkou v hlavě. Jako tahle jeho čtvrtá oběť.

„Už víš, o co mu jde?“

Sherlock se podíval na inspektora. Pobaveně. „To je snad zjevné, ne?“ zasmál se a ležérně mávl rukou k mrtvé ženě.

Lestrade se taky podíval na ženu. V temné a zatuchlé uličce. Tak blízko kašně. Hlavní cestě. A nikdo nic neviděl.

„Na kolik procent tvůj mozek pracuje? Protože toho by si všimnul každý idiot,“ zamumlal a pak poklekl, aby si tělo víc prohlédl. Zkoumal každý detail. Ale byla to čistá práce. Vrah se jí skoro nemusel dotknout

Prstem přejel po záhybu její bundy. Zamračil se. Posunul se dál. Zvedl její zakrvácené tričko. Písmeno „R“ jako by se mu vysmívalo. Bílá látka mu vypadla z rukou. Tohle nechápal. Proč?

„Tak?“

„Jak jste si podle písmena všimli, jedná se o stejného sériového vraha. Musel ji sledovat déle. Buď ho znala, nebo tu na něj čekala. Zabil ji ve chvíli, kdy na ně nešlo vidět. Bylo to rychlé a čisté. Zemřela ihned. Ale podle toho, jak ji zatáhl do uličky… Můžeme zjistit velikost jeho ruky. Modřina se ukáže posmrtně, ale je ještě moc brzy. Podle  otisku bych pak mohl určit velikost jeho postavy.“

Sherlock se postavil. A pak se zarazil. Znovu se zamračil.  U chodníku zrovna zastavovalo černé auto s tónovanými skly. Nebylo nové, ale mělo tak působit. Věděl, kdo sem dorazil. Kývnul na Johna, který ho celou dobu pozorně sledoval. Připojil se k němu.

„Mycrofte…“ začal Sherlock. Zahleděl se do bratrovy tváře. Zlomený nos. Není to dlouho. Možná ráno?

„Vypadá to, že ti někdo konečně dal, to co ti patří,“ zasmál se mladší Holmes. Mycroftovi to moc vtipné nepřipadalo.

Šlehl vražedným pohledem po Johnovi. Ten ale neuhnul,  jak by to možná udělal dřív.

Sherlock doslova fascinovaně sledoval jejich oční přestřelku.

„Oh! Johne!“ Lehce chytil svého partnera okolo ramen. „Nevěděl jsem, že umíš být tak…“

„Opovážlivý?“ zavrčel Mycroft.

„Ne. Romantický. O tohle se totiž ještě nikdo nepokusil.“ Pak se podíval na Johna. Zarazil se. „Tak proto…“ zašeptal náhle. John se na něj usmál. V modrých očích třpyt.

„Nechcete mě zatahovat do vašich milostných hrátek, že ne?“ ozval se po chvíli Mycroft vztekle. Přestali mu totiž věnovat pozornost. Sherlock spustil ruku a lehce se dotkl partnerových prstů. Na chvíli je propletli a potom se pustili.

„Co tu vlastně chceš, drahý bratře?“ zeptal se s úsměvem. Nedíval se na něj. Celá jeho pozornost patřila Johnovi.

„Už vlastně nic. Mám vše, co jsem potřeboval.“

„Hm…“

Modrá a šedá. Zaseknutá ve věčnosti. Zmrzlá v ledu. Dým ohně. Ani si nevšimli, že auto odjelo. Sherlock se zahleděl na ostatní kriminalisty. Nevšímali si jich. Potutelný úsměv se usadil na jeho tváři.

Zatáhl Johna do druhé uličky. Přirazil jeho tělo k chladné zdi. Ruce okolo jeho tváře. Dychtivý výraz. Oči ďábla. Políbil ho. Spustil ruce a položil je na jeho boky. Nohu lehce vklínil mezi Johnovy. Prsty se dostaly pod lem kalhot. Tiché zasténání se ztratilo v mumraji okolo.

„Sherlocku!“ ozvalo se z druhé strany ulice. Opustil ty nateklé rty. Ještě naposledy po nich přejel jazykem.

„Víš, jak moc tě teď nenávidím?“ zašeptal John. Prsty se dotkl červených rtů.

„Neboj. Brzy v tom budeme pokračovat,“ zašeptal Sherlock a věděl, že to bude hodně brzy. Když vycházel z uličky, v očích mu plápolaly nebezpečné ohníčky.

 

Welcome to my wonderland
It’ll take time to find out where we stand
In all this mess
There was the first day for me too
And I had no guide and I was lost like you
I still am

But it makes me feel alive*

 

*Sunrise Avenue, Welcome To My Life