Undone 5. kapitola

03.06.2014 21:35

Já vím!!!

Ale poslední dobou se toho nahromadilo opravdu moc.

A s šestou kapitolou to zatím vypadá docela... hm... nemám ani čárku. Safra! Já se fakt přiznala?

Ale je tu konečně pětka! 

Předem říkám. Tahle kapitola je už opravdu nad 18. Tedy... docela se mi to vymklo z rukou. Já normálně nepíšu kapitoly na 13 stran ve wordu. A tahle kapitola je fakt dlouhá! A přitom tam ještě není vše, co by nejspíš mělo být. 

Ale myslím, že po téhle kapitole možná mnoho z vás prozře... nebo možná ne :)

Ale pomalu se blížíme ke konci. Už jen tři kapitoly a je konec :)

Tak hurá na to!

Beta - Moje dokonalá Katy

 

5. kapitola – L jako Lži nebo láska?

 

„Nedívej se na mě tak,“ řekl Sherlock jako by nic. Ani se neobtěžoval vzhlédnout od poslední oběti.

„Jak můžeš vědět…“

„Slyším, jak dýcháš, Johne.  Srdce ti podle všeho bije na poplach. Svlíkáš mě pohledem a vůbec ti nevadí, že jsme na pitevně. Ve dvě ráno.“ Neznělo to jako výčitka. Ani jako výsměch. Byl to jen holý fakt.

Zvedl svůj zrak a zahleděl se na svého milence. John stál u jednoho z pitevních stolů. Byl lehce opřený. Bunda mu jen tak visela přes ramena a první tři knoflíky jeho košile byly rozepnuté. Jeho tvář pokrývala mírná červeň.

„Sečtěme si to,“ zašeptal Sherlock. Zasunul tělo zpět do mrazícího boxu a  opřel se o chladné dveře. „Chceš mě, Johne.“

Usmíval se. Ruce měl lehce překřížené. Ale nedával najevo nezájem; jen sladké pobavení.

„To nepopírám, Sherly,“ Johnův hlas byl tichý. Zasmál se. „Ale tady?“ Rukou ukázal na tenhle malý a chladný prostor.

Sherlock se odlepil od boxů a zamířil k Johnovi. V jeho očích byl jasný záměr. John nahnul hlavu na stranu a zamračil se. Mrknul směrem ke dveřím.

„Nikdo nepřijde.“

„To nikdy nevíš,“ odpověděl John.

Sherlock se ušklíbl. Odvázal si svou modrou šálu a hodil ji na zem. Kabát mu z ramen sklouznul sám.

„Chci ti dát to, co ty mě včera, Johne…“ Schválně si olízl ty své plné rty a přejel svého partnera pohledem od hlavy až k patě. A když se jeho zrak vracel, zastavil se na vyboulenině v Johnových kalhotách.

„Sherlocku… To…“Johnova slova se vytratila v tichém zasténání, když se Sherlockova ruka dotkla jeho kalhot.

„Nikdo nepřijde,“ zopakoval. Jeho hlas byl mírně zastřený. „Taky tě chci, Johne.“ Přiblížil se, ale nechal ruku na místě. Jen lehce přitlačil. „Chci se tě dotýkat. Chci tě líbat. Chci tě cítit!“ Hluboko. To už dodávat nemusel.

John propletl ruce za jeho krkem. Jejich rty se setkaly někde na půl cesty. John mu zavzdychal do úst, když se Sherlockova neposedná ruka dostala pod lem jeho kalhot.

Sherlock pod svou rukou ucítil chloupky. Tohle ještě nikdy nedělal. Pokud nepočítal ty své ubohé pokusy na univerzitě… Tentokrát to bylo jiné. Protože tohle byl John. Jeho John.

Vyndal ruku a stáhnul Johnovy kalhoty až ke kolenům. Omotal prsty kolem jeho mužství.

John zvrátil hlavu dozadu. Zavzdychal. V téhle místnosti to bylo slyšet až moc nahlas.

Sherlock si začal klekat, ale Johnova ruka sevřela jeho košili na rameni a zastavila ho. „Tohle nemusíš dělat, Sherlocku. Ne jen proto, aby ses mi nějak odvděčil,“ zašeptal naléhavě. Svíral ho pevně. Šedá vyhledala modrou. Oči se usmály.

„Chci tě, Johne…“ řekl jen. Poklekl a chytil ho za boky. „A vždy si vezmu, to co chci!“ Sklonil se a vzal ho do úst. Pohltil ho. Najednou. Hluboko do krku.

„Bože! Sherlocku!“ John se přichytil vratkého stolu, až se zakymácel. Ten pocit! Bylo to… Bože!

John by mu nikdy nevěřil, že to dělá poprvé. Zavzdychal. Ten způsob, jakým si Sherlockův jazyk hrál s jeho předkožkou. To, jak Sherlock držel v ruce jeho koule a hnětl je. Pomalu. Lehce. A přitom ho sál. Tohle se nedalo vydržet věčně. A John věděl, že jestli bude dál pokračovat tímhle tempem, brzy to skončí. A to nechtěl.

Zvedl jednu ruku a položil ji na Sherlockovu hlavu. V prstech sevřel jeho kudrnaté vlasy a odtáhl ho. Možná, že to trochu bolelo, soudě podle Sherlockova výrazu.

„Johne?“ zeptal se nejistě.

„Sherlocku, to je… moc…“

„Moc? Nelíbí se ti to?“ zamračil se.

„Ne to ne. Tedy… ano! Líbí.Proboha! Jen nechci ten konec uspíšit,“ usmál se na něj a rukou ho pohladil po těch nezbedných vlasech. Sherlock mu úsměv oplatil, i když se u toho tvářil mírně rozpačitě.

Postavil se. John se k němu naklonil a znovu ho políbil. Miloval jeho rty. Jeho chuť. Touhu. I tu jeho sladkou nevinnost. Nikdy by neřekl, že Sherlock bude tak jiný, co se týká jeho vztahu k Johnovi. S ním se choval úplně jinak – až to Johna někdy děsilo. Ta Sherlockova otevřenost. V dobrém slova smyslu.

John líbal jeho ústa. Užíval si Sherlockovy doteky. To, jak mu pomalu rozepínal košili. Ta chladná ruka na Johnově rozpáleném těle byla tak perfektní!

Steny se ozývaly celou místností. Ani jeden z nich si toho nevšímal. Bylo na tom něco tak neuvěřitelně vzrušujícího;ten mírný strach, že kdykoliv může někdo vejít. Johnovi to trochu nahánělo hrůzu. Ale na druhou stranu…

Rukou sjel k Sherlockovým bokům. Jeho vzrušení bylo víc než znát. Do kalhot se mu John dostal bez problémů a okamžitě chytil jeho penis. Doufal, že věděl jak na to. Koneckonců, Sherlock byl muž, tak jako on. Věděl, jak ho chytit. Kde zmáčknout. Palcem přejel přes jeho žalud.

Sherlock ho napodobil. Učil se velmi rychle. Jejich extáze se nevyhnutelně blížila.

Jejich dech se zrychloval. Obyčejné polibky už nestačily. A když John vybuchnul, ve vlně orgasmu v ústech ucítil kovovou pachuť krve. Sherlock ho s tichým výkřikem následoval.  

Hlavu si opřel o jeho rameno. John vytáhl ruku z jeho kalhot a otřel ji o svou košili. Usmíval se.

„Tohle je šílené! Chováme se jako puberťáci, kteří nemají nikdy dost. Na pitevně, Sherlocku?“ zasmál se tiše John. Zvedl zrak a podíval se na svého milence.

„Sherlocku? Děje se… něco?“

„Kousnul jsi mě…“ řekl nevěřícně Sherlock. Prsty si lehce přejel po malé značce na krku. John jeho ruku pohledem sledoval.

„Oh… Promiň…“ usmál se.

„To… nic. Bylo to…“ Sherlock si skousl ret. Jeho či žhnuly – plápolaly zvláštním a nepoznaným pohledem. U tohoto člověka to bylo vzácné. Takhle rozohnit se nedokázal ani u dobře zabité mrtvoly. Což bylo co říct.

John zvedl svou vlastní ruku a pohladil otisk zubů na Sherlockově krku. „Takže…“začal a jeho oči ďábelsky zajiskřily. „Tohle se ti líbí? Hm?“

„Měli bychom jít,“ vyhnul se odpovědi Sherlock a upravil si povolené kalhoty.Jeho obličej pokryla mírná červeň .

John si ty své taky oblékl a zrovna, když si chtěl zapnout košili, otevřely se dveře.

Na prahu stál Lestrade s Molly v závěsu.

John se prudce otočil. Narazil do stolu a málem ho převrátil. Sherlock stál za ním a na tváři měl mírně pobavený výraz.

„To si ze mě děláte legraci! Tady?!“ Lestrade se zatvářil zděšeně. Moly vypadala, jakoby se o ni pokoušel infarkt. Třásla se jí ramena a zdálo se, že má na krajíčku.

„Gregu…“ začal John a v obličeji byl mírně rudý. Ze všech sil se snažil vyhnout Lestradeově i Mollyinu pohledu.

„Mlč, Johne. Nechci nic slyšet. Dokážu si to domyslet sám. Jen při všech svatých, nechte si to své sexuální harašení na doma, ano?“

„Lestrade, neříkej mi, že ty sis to nikdy neužíval na pitevně,“ vložil se do toho Sherlock. „Na to tě znám až moc dobře.“

Ze země zvedl svůj kabát a šálu. Elegantně se oblékl a setřepal z rukávu neexistující prach. Olízl si rty a pohledem sklouznul po Johnovi s napůl rozepnutou košilí.

Potom se otočil na Molly a mrkl. To už na ni asi bylo moc. Zrudla, vrazila Lestradeovi do rukou desky a rozběhla se chodbou pryč.

„Jak můžeš…“ začal Lestrade.

„Opravdu to chceš vědět, inspektore?“ v tom úsměvu byla výzva. Kriminalista raději mlčel a jen oba probodával pohledy.

„Zjistil jsi něco, Sherlocku?“ začal a nevšímal si Johna, který se snažil co nejrychleji zapnout svou košili. Moc se mu to nedařilo. Sherlock k němu přistoupil a prstem přejel po jeho skoro nahém hrudníku. Zasloužil si tím tiché zavrčení. Jeden po druhém knoflíčky zapnul. Obdařil Johna zvláštním pohledem a pak se otočil k Lestradovi. Ten je sledoval intenzivním pohledem.

„Věděl jsem, že spolu jednou skončíte v posteli,“ zamumlal.

„Tak do postele jsme se ještě nedostali, Gregu,“ řekl Sherlock, poplácal inspektora po zádech a věnoval mu jeden ze svých křivých úsměvů.

„Bože! Nechci vědět, kolik míst činu jste kontaminovali,“ zděsil se Lestrade. Když si všiml pobaveného úšklebku Johna, jen protočil oči.

„Měli bychom jít domů, tady už nic nového neobjevíme,“ řekl Sherlock a vydal se ke dveřím.

„Moment,“ přerušil ho Lestrade. „Jen se chci ujistit, že budeš opatrný. Podle všeho jde ten vrah po tobě, ne? Neměl bys být tak v klidu. Pokud si tedy nemyslíš, že bude velmi zábavné najít příště tvou nebo Johnovu mrtvolu,“ zamračil se inspektor a položil desky na stůl vedle sebe.

„To, že vraždí pro mě, ještě neznamená, že budu jeho příští oběť. Je to psychopat. Jen ubožák, který si myslí, že ho za to budu obdivovat. A to se šeredně plete. Nechce mě ani Johnovi ublížit, jinak by to udělal už dávno. A navíc zabíjí jen zmetky a násilníky – ty, co se něčím provinili. Nezabil by mě, ani kdyby mohl. Něco po mě chce a já sakra nevím co! Je to frustrující, ale přijdu tomu na kloub. Nechci, aby zabil další lidi. Ale ty sám víš, že ho nechytíme, dokud neudělá chybu. A zatím šlo všechno podle jeho plánu. Nevím, co se mu honí hlavou a raději to ani vědět nechci. Ale najdeme ho. Věř, že jednou toho hajzla dostaneme. Je to jen ubohý člověk…“ usmál se na Lestradea a potom se otočil na Johna.

Ten stál skoro u dveří. Ruce měl založené a ve tváří zvláštní výraz. Najednou byl tak chladný, a přitom v jeho očích zuřila hotová bouře emocí.

„Tohle bych na veřejnosti moc neříkal, Sherlocku. Nechceš ho naštvat, že ne?“ řekl Greg a doprovodil oba ke dveřím.

„Nejsem idiot, inspektore,“ odsekl Sherlock. Lehce se dotkl Johnových zad, ale on mírně odstoupil. Na tváři měl plachý úsměv. Sherlock zatřepal hlavou a kývnul na Lestradea a bok po boku opustili pitevnu a nemocnici.

 

***

 

Cesta domů probíhala v tichosti.

„Johne?“ promluvil Sherlock do ticha jejich bytu.

Doktor se na něj otočil.

„Děje se něco?“

„Mělo by?“ usmál se John. Ale Sherlock poznal, že v tom úsměvu je něco… falešného.

„Jsi naštvaný.“

„Nejsem. Jen unavený. Jdu spát.“ Otočil se a chtěl vyjít schody do své ložnice. Zastavily ho prsty na jeho zápěstí. Sherlock si ho přitáhl k sobě. Lehce ho držel.

„Jsi naštvaný. Udělal jsem něco špatně? Řekl jsem něco?“

John chvíli mlčel. Díval se do jeho šedých očí. Povzdechl si a opřel si ruku o jeho hrudník. Rty přejel po těch jeho a potom polibky zasypával celou jeho tvář.

„O nic nejde, Sherly. Opravdu,“ šeptal mezi doteky rtů.

„Co bys řekl na masáž?“ zašeptal Sherlock.„Prý to dokáže uvolnit…“

John se mírně odtáhl. Znovu se podíval do partnerových očí a usmál se. „To zní dobře.“

 

***

 

Vešli do Sherlockovy ložnice. John tu byl už mnohokrát – zvlášť v době, kdy si mysleli, že tu schovává kokain. Přesto se cítil, jako by tu byl poprvé. Malé soukromé království, které teď mohl sdílet.

Sherlock ho celou dobu držel za ruku. John poznal, že je trochu nervózní. Znovu se na něj usmál a políbil ty dokonalé rty.

„Miluji tě, Sherlocku. Vždy to tak bylo a vždy bude.“

„Já vím, Johne. Dokazuješ mi to každý den.“

Prsty se dotkl Johnovy košile. Jen s nimi lehce přejel nahoru a dolů, a když se dotknuljeho bradavky, John tiše syknul. Na detektivově tváři to vyvolalo úsměv. Naklonil se dopředu a přes látku košile lehce skousl tvrdý hrbolek.

„Sherlocku…“ rukou zajel do jeho kudrlinek. Probíral se těmi dokonalými vlasy a jeho duše zpívala. Tolik let čekal. Tolik zatracených dní. A teď se sny staly skutečností. Ještě před pár týdny tohle vše byla jen marná naděje. Jen zbloudilá fantasie.

Objal ho. Držel a slíbil si, že ho už ze svého srdce nikdy nepustí. Ať už by se stalo cokoliv.

Sherlock se dotkl jeho boků. Manévroval ho k posteli až se mu na ni podařilo Johna posadit. Celou dobu se dotýkali, jako by se ta chvíle měla každou chvíli rozplynout. Opravdu by někdo mohl mávnout kouzelným proutkem a vše by bylo najednou pryč?

Sherlock pomalu sundával všechny Johnovy vrstvy. Jednu po druhé. Dotýkal se každého odhaleného místa. A John… Měl zakloněnou hlavu. Zavřel oči a jen cítil.

„Lehni si na břicho, Johne,“ slyšel u svého ucha ten úžasný baryton. A proč by neměl poslechnout, když vše bylo tak… dokonalé?

Posunul se do středu postele. Zcela nahý. Mírně vzrušený. Položil se na břicho, hlavu otočenou ke dveřím. Oči měl stále zavřené.

Pokojem se rozvinula vůně čokolády. Nadechl se. „Nevěděl jsem, že jsi až tak sentimentální, Sherlocku,“ něžně se usmál. Otevřel oči a podíval se na svého partnera.

Viděl, jak se detektiv zamračil. „Co je na čokoládovém masážním oleji sentimentální?“ zeptal se naoko naštvaně.

John jen zavrtěl hlavou a tiše se zasmál.

Sherlock se vedle něj posadil na postel a položil mu ruku na záda. Ve druhé držel lahvičku s olejíčkem. Lehce ji naklonil a několik kapek nalil na Johnova záda. Potom ji odložil na noční stolek.

Rukou rozmazával tekutinu po Johnově kůži. Zatím jen lehce. Ani jeden nemluvil. John jen spokojeně zamručel, když sem tam Sherlock zatlačil na namožené svaly.

Po chvíli se Sherlock přesunul nad něj. Posadil se obkročmo na jeho stehna. Pořád se ho dotýkal. Laskal. Hnětl.

John mohl cítit Sherlockovu rostoucí erekci, která byla uvězněná v černých boxerkách. Sám na tom nebyl jinak. Každý ten dotek byl jako rána elektřinou. Užíval si tuhle nadpozemskou chvíli. Bylo na ni něco tak zatraceně obyčejného a přitom neskutečného.

Pohyby se zpomalily. John cítil, jak se nad něj Sherlock naklonil. Prstem přejel po jizvě, kterou na jeho rameni zanechala kulka. Potom to místo políbil. Slíbával každou stopu únavy. Jeho ruce se  zastavily na Johnových  bocích.

„Sherlocku…“ zavzdychal John, když ucítil mírný stisk zubů na jeho kůži. Polibky pokračovaly níž a níž. Doktor se mírně rozechvěl. Ruce zatínal do prostěradla a jeho dech se rozléhal po celé místnosti.

„Johne… miluji, když se tě můžu takhle dotýkat… To jak se chvěješ. Ach Johne!“ Jazykem přejel po linii Johnovy páteře. Na malý okamžik se zastavil a prsty se dotkl jeho půlek. Znovu se sehnul a  potom políbil tu jemnou pokožku. „Chci tě, Johne…“ Jeden z jeho prstů pohladil milencův vstup. John zalapal po dechu. Mírně se nadzvedl.

„Ano. Sherlocku… Prosím…“

Detektiv se usmál a natáhl se pro olejíček. Znovu se dotkl Johnova vstupu, lehce zatlačil a pomalu dostal dovnitř první prst. John se zazmítal a zasténal.

„Uvolni se…“ zašeptal Sherlock. Nahnul se nad něj a celé jeho záda zasypával polibky.  Několikrát přejel zuby po citlivé pokožce. „To je ono…“ Druhou rukou zajel do jeho vlasů. Mírně zatahal. „Jsi tak dokonalý.“

„Sherly… další… Ach Bože!“ Snažil se, aby se prst dostal hlouběji do něj. Zavrčel, když ho Sherlock vytáhl. Ale pak se do něj dobývaly prsty dva. Na malý moment to bylo nepříjemné, ale potom Sherlock jeden z prstů ohnul a Johnem projel elektrický výboj.

„Jsi tak krásný…“ zapředl Sherlock. Přidal třetí prst. Mučivě pomalu je do něj zasouval. John hlasitě vzdychal. Přirážel do Sherlockových prstů. Jeho erekce se otírala o skrčené prostěradlo.

„Sherlocku! Potřebuji tě…“ zavrčel naléhavě. Znovu přirazil. No ták!

„Hm?“ Jeho přítel ho fascinovaně pozoroval. Jak sotva dokáže udržet kontrolu nad svým tělem. Pot stékající po jeho kůži. Hlavu měl John položenou na boku a modrá ještě nikdy nebyla tak intenzivní. Jako nejkrásnější období léta. Obloha. Tak jasná a prozářená sluncem.

Zvedl volnou ruku a přejel s ní po jeho těle. Prsty zarýval do kůže. Chtěl si zapamatovat každý její detail. Každé zachvění. Každý hlasitý vzdech. „Miluji tě! Bože… já tě tak Miluji!“ šeptal něžně. Nevšímal si vlastní touhy. Tak zatraceně moc ho chtěl, ale pro tuhle chvíli jen cítil. Na malý okamžik zavřel oči. Prsty se přestaly pohybovat. Pokojem se rozlehlo nesouhlasné zasténaní. Tak opojné. Ten zvuk rozechvíval každou buňku v jeho těle. Pomalu prsty vytáhnul. John začal hlasitě protestovat nad ztrátou. Byl doslova zbaven smyslů.

Sherlock se zvedl  a v rychlosti si sundal poslední kousek oblečení.

„Sherlocku!“ Zoufalé zvolání.

Detektiv se usmál. Prsty přejel po jeho tváři. „Jsem tady…“ Políbil jeho rty. John ho doslova pohltil. Zoufale toužil po dalším kontaktu.

„Klekni si,“ zašeptal Sherlock. Přesunul se za něj a čekal, až se John nadzvedne. Znovu ho pohladil po zádech. Doktor se prohnul a zavzdychal.

„Potřebuji tě! Hned!“ Touha v každém slově.

Sherlock ho políbil na krk. Skousnul pokožku. „Tak netrpělivý…“ zapředl.

Jeho penis se teď lehce dotýkal Johnových hýždí. John se na něj netrpělivě natlačil. Cítil špičku Sherlockovy chlouby u svého otvoru. Ještě kousek se naklonil dozadu.

„Johne!“ zavzdychal Sherlock, když si na něj málem sednul. Pevně ho chytil za boky. John zakňučel. Tak moc hopotřeboval!

„Sherlocku! Jestli něco neuděláš… přísahám, že… Ach!“

Sherlock do něj pomalu pronikl. Viděl, jak John sevřel bílé prostěradlo, až mu zbělely klouby na rukou. Začal ho znovu líbat na krku. Jazykem ochutnával pot svého milence. Čekal, až si John na ten pocit plnosti zvykne. Sám byl na pokraji extáze. Zachvěl se. A nevěděl, jak dlouho tenhle pocit vydrží. Pak se John pohnul a Sherlock se ztratil ve věčnosti tohohle okamžiku.

„Johne… proboha! To je… Bože!“ Znovu a znovu do něj přirážel. Ložnicí se nesly zvuky lásky, porozumění a dlouholeté touhy.

Sherlock rukama bloudil všude, kam dosáhl. Líbal ho. Bylo to tak zatraceně intenzivní! Obmotal jednu ruku okolo Johnova pasu. Mírně ho zvedl do vzduchu a posadil ho na sebe.  John zaklonil hlavu a opřel si ji o milencovo rameno. Sherlock mu začal tiše šeptat do ucha.

John položil jednu ruku na tu, která svírala jeho pas. Druhou se dotkl svého tvrdého penisu, ale jeho ruka byla okamžitě nahrazena tou Sherlockovou. Nastavil pomalé tempo, které se čím dál tím víc zrychlovalo.

„Sherlocku… já… už…“

„Ano… pojď semnou!“

Chytil ho pevněji okolo hrudníku. Ještě jednou… dvakrát přirazil. John vykřikl ve vlně orgasmu. Sherlock ho následoval vteřinu po té. Klesli na postel. Detektiv svého doktora nepouštěl. Teď líně líbal jeho šíji. Usmíval se, když se John zachvěl.

„Miluji tě, Sherlocku…“ zašeptal se zavřenýma očima. Najednou se cítil tak… rozpolceně. Víc se ke svému milenci přitiskl. Sherlock přes ně přehodil deku.

„Měli bychom se vysprchovat…“ zašeptal ještě John, než se jeho dech uklidnil. Pomalu se propadal do říše snů. Sherlock ho ještě chvíli držel, než mu klesla víčka a také usnul.

 

***

 

Bylo sotva poledne, ale už od šesté ráno do střech bubnoval slabý déšť. Touhle dobou venku nebylo moc lidí – až na pár jedinců, kteří přebíhali z ulice do ulice. Pauza na oběd v práci? Nebo jen rychlý nákup v Tescu za rohem?

Muž v černé mikině s kapucí přecházel ulici. Hlavu měl skloněnou tak, aby nikdo nezahlédl jeho tvář. Přešel do postranní uličky a zahnul za roh.

Vešel do staré budovy, oklepal ze sebe vodu a pak začal pomalu stoupat do nejvyššího poschodí. Je to tu už dávno opuštěné. Sám to věděl nejlépe.

Bylo tu ticho a chladno. Další důvod proč vybral na schůzku zrovna tohle místo. Doufal, že jeho přítel už na něj čeká nahoře.

Postavil se na poslední schod. Nezaváhal, to ne. Jen chvíli čekal. V místnosti viděl hubeného muže, jak stojí u okna a dívá se ven. Byl si jistý, že ho viděl přicházet.

„Budete tam stát dlouho?“ ozval se jeho tichý hlas. „Jdete pozdě… čekám tu už dvacet minut.“

Muž v černém se jen usmál a vešel do místnosti. „Omlouvám se… Něco mi do toho přišlo. Ale jsem tady.“

„To ano. Nechápu, proč jsme se museli sejít zrovna tady. A hlavně…“ Otočil se na něj. Byl to docela pohledný muž. Možná o pár let mladší než on. „Co ode mě chcete?“

„Nemusel jste přijít. Mohl jsem si klidně najít někoho jiného.“

„Mohl… Ale jsem tady já. Takže?“

„Sherlock Holmes,“ vyslovil. Muž se na něj najednou podíval se zájmem.

„Oh, ano. Chcete pro něj dávku? Už nemá odvahu si pro ni přijít sám?“ usmál se úlisně. Tmavé oči byly najednou zvláštně dychtivé.

„Byl jste tedy jeho dealer, že?“ Muž si lehce olízl rty. Ruce strčil do kapes mikiny a nenápadně uchopil injekční stříkačku. Jeho ruka se ani nezachvěla. 

„Proč vás to zajímá?“ zamračil se. Ležérně se opřel o ztrouchnivělý parapet a prohlížel si muže před sebou od hlavy k až patě. „Jste jeho přítel? Co vlastně chcete?“

„Možná nechci nic. A možná všechno. Jen pár… informací?“ usmál se nenápadně.

Muž se zamračil a otočil se zpět k oknu. Chvíli se díval na padající kapky. „Poznal jsem ho ve škole. Byl jiný. Na první pohled působil plaše, nedůvěřivě. Na svůj věk byl až moc chytrý a dokázal toho využívat. Ostatní ho brali jen jako psychopata. Nenáviděli ho. Možná na něj jen žárlili? Kdo ví. Já jsem mu jen pomohl zapadnout…“ uchechtl se.

„Kokainem?“ zavrčel starší muž.

„Dodával mu velkolepost. Jeho mysl byla po dávce ještě… krásnější!“ Zasmál se. Pořád otočený k oknu. „Bylo to velkolepé. Nemůžete to pochopit, pokud to sám nepoznáte.“ Pomalu se otáčel zpět. Koutkem oka zaznamenal pohyb, ale nestačil zareagovat. Jehla do krku jeho vklouzla sama.  Starší muž do jeho těla vpíchnul celý obsah injekční stříkačky.

„Zkusíme se přesvědčit? Jak moc velkolepý budete teď, když v sobě máte… kolik? Tři dávky najednou?“ V jeho hlase zněl výsměch. Přesto byl podivně chladný. Něco se za tím vším skrývalo.

„Ty jeden… zmetku…“Padl mu do náruče. Viděl, jak trhaně dýchal. Položil ho na zem. Otočil hlavou směrem k oknu. Na chvíli ho otočil na záda. V rychlosti rozepnul jeho drahý oblek. Vyhrnul košili. Z druhé kapsy vytáhl skalpel. Tohle písmeno vyryl s veškerou láskou, kterou v sobě v tuhle chvíli dokázal najít. Otočil ho zpět na břicho. Natáhl jeho ruku tak, aby ukazovala směrem k vyrytým písmenům, která tam zanechala jiná oběť jiného zločinu.

Ještě jednou se zadíval na tu kreaturu na zemi. Otočil se a se svěšenou hlavou odcházel. Někdy… je tohle těžké. Možná s tím opravdu nikdy neměl začínat.

Ale tihle lidé… nezaslouží si kráčet po téhle zemi. Žít jen pár bloků od něj. Ničit životy ostatním. Je to přece jenom služba společnosti, ne?

 

***

 

„Čaj?“ zeptal se John, když vcházel do kuchyně. Sherlock seděl u stolu a mžoural do svého mikroskopu.

„Kde jsi byl?“ zeptal se jen a ani se na něj nepodíval. „Nebyl jsi tu, když jsem se probudil.“

John přišel blíž k němu. Ruku položil na jeho zátylek. Pak vjel do jeho vlhkých vlasů.

„Byl jsem jen pro mléko,“ zašeptal.

Sherlock se na něj podíval. Jeho oči se usmívaly. Přitáhl si Johna blíž k sobě. Políbil ho. „Co tak nechat ten čaj na později?“

John ho znovu políbil. Hltal jeho rty a jazykem prozkoumával každou skulinku. Ruku měl pořád v jeho vlasech. Něžně si s nimi hrál.

Najednou se Sherlock odtáhl a zamračil se.

„Proč musí přijít vždy, když máme v plánu něco jiného?“ povzdechl si a vstal. Chvíli na to se s prásknutím rozletěly dveře a v nich stál uřícený Lestrade.

„Aspoň, že jste tentokrát oblečení! Našlo se další tělo! A máme i svědka! Nahlásil to jen chvíli po tom, co ten vrah odešel. Zatím nikdo na nic nesahal. Jdete?“

„Posední oběť ještě nevychladla a opět vraždil? Buď spěchá, nebo se něco zvrtlo. Každopádně začíná dělat chyby!“ Sherlock začal kolem Johna poskakovat jako dítě o Vánocích.

„Johne, jdeš?“ zasmál se a popadl přítele za rukáv. Táhle ho ke dveřím a  pak ven na ulici. Lestrade je následoval s mírnou vráskou na obličeji. Někdy tu radost ze zločinů vážně nechápal.

 

***

 

„Tady zemřela ta žena v růžovém,“ zamračil se Sherlock. John kráčel po jeho boku a ostražitě sledoval policisty, jak zajišťují místo činu.

„Ano. Je to vlastně skoro přesné. Dokonce leží ve stejné poloze, jako ta žena.“

Vystoupali do známého pokoje, ve kterém na zemi bylo další tělo. Muž ležel na břichu. Jedna ruka položená vedle těla a druhá těsně pod nápisem ‚Rache‘…

Sherlock, jen co zahlédl tvář, která ležela na boku, mírně couvnul.

„Sherlocku?“

„To je Victor Trevor.“

„Ty ho znáš? Tedy znal?“ zeptal se Lestrade.

„Jak vlastně můžeme vědět, že je to náš vrah, když jste s tělem nehýbali? Značku by měl přece na hrudníku, ne?“ Předchozí otázku Sherlock záměrně ignoroval. „Johne? Můžeš se prosím podívat, jak náš… přítel zemřel?“

Doktor na něj jen kývnul a přešel k tělu. Už nevnímal rozhovor, který Sherlock a Greg vedli. Poklekl u muže a začal si ho prohlížet. Rukou v gumové rukavici se lehce dotkl jeho ruky. Zamračil se. Pak zkusil tepnu na krku. „Proboha… on žije!“ zašeptal spíš pro sebe, než pro své okolí.

„Cože?“

John málem nadskočil. Sherlock se nad ním nakláněl.

„Já jen…  cítím pulz.“

„Lestrade!“ Sherlock se prudce otočil a vyběhl z místnosti na chodbu, kde se Greg opíral o zábradlí. „Příště mě laskavě zavolej, až bude oběť mrtvá! S živými v tomhle případě nepracuji! Díky!“ Otočil se směrem do místnosti. „Johne, pojď! Ať si s ním poradí sami.“ Znovu se otočil k inspektorovi.

„Ale…“

„Co je? Vaše oběť, inspektore! Žije!“

„Ale…“

„Co na tom nechápete? To mluvím jiným jazykem? Pokud ano, asi si to neuvědomuji.“ Zamračil se.

John pořád klečel u těla oběti. Otočil ho na záda. Znovu zkontroloval pulz.

„Co tu pořád stojíte? Zavolejte sanitku!“ štěkl ještě Sherlock a pak se vrátil zpět do pokoje. Nejspíš pro Johna, který se nehnul z místa.

„Tak? Jdeš?“

„Nemůžu odejít! Musím mu…“

„Sice jsi doktor, Johne. Ale jak mu chceš pomoct? Teď pro něj stejně nemůžeš nic dělat. Svou lékařskou tašku máš na Baker Street. Sanitka je na cestě.“

John se ještě naposledy podíval na mužovu tvář, jako by se z ní snažil něco vyčíst. Vstal a následoval Sherlocka ven.  Už když scházeli schody, spěchali nahoru záchranáři. Sherlock ho chytil za ruku a přitáhl k sobě, aby mohli projít i s nosítky.

„Tvá ruka.“

„Hm?“ Podíval se do Sherlockovy tváře. Pořád ho držel za levou ruku. Tiskl ji k svému hrudníku.

„Chvěješ se, Johne.“ Prstem lehce pohladil Johnovu ruku. „Zase se to vrátilo?“

„Cože?“ udivil se. Ani si nevšiml, že se třes do jeho levé ruky vrátil. Odtáhl ji od Sherlocka. Snažil se na něj usmát, ale spíš z toho vyšel nějaký divný úšklebek.

„Victor bude v pohodě. Vrah udělal chybu, Johne! Na to jsme celou dobu čekali!“ usmál se. Chytil Johna za ramena a chtěl ho políbit. Jenže John ustoupil.

„Sherlocku! Tady ne…“

„Lidi jsou mi ukradení! Máme ho! Chápeš? Stačí pár dní počkat a až se Victor probudí, budeme vědět, jak ten vrah vypadá!“

Znovu ho chytil za ruku a táhl ven. John se nechal. Byl příliš ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Miloval to Sherlockovo nadšení pro případy. To, jak se dokázal rozzářit jako slunce uprostřed parného léta. Jenže někdy je to nadšení na škodu.

 

***

 

Byl na chodbě oddělení JIP. Nervózně přecházel sem a tam.

Čekal na Sherlocka. Šel sem rovnou po své směně v prvním patře a jeho přítel tu už měl dávno být.

„Johne?“ Ruka dopadla na jeho rameno, až sebou cuknul. Zvedl hlavu a podíval se na inspektora.

„Gregu, jdeš se na něj taky podívat? Upadl do kómatu, sestra říkala, že se ho budou pokoušet vzbudit.“

„Proto tu jsem. A kde je náš oblíbený sociopat?“

John se usmál. „Měl by tu být… ach, už jde,“ řekl a ukázal na svého přítele, který sem kráčel s veškerou grácií světa. Jako by mu to tu patřilo. Měl až moc dobrou náladu. Asi se mu podařilo urazit všechny, které po cestě sem potkal. John zatřepal hlavou.

„Johne. Lestrade.“ Kývnul hlavou na pozdrav. Položil ruku na Johnův kříž a lehce ho políbil na spánek. „Chyběl jsi mi,“ zašeptal a přitáhl si ho trochu blíž.

„Hej vy dva, můžete toho na chvíli nechat? Jsme v nemocnici! Nepotřebuji být svědkem vašeho cukrování!“

„Ale no tak, inspektore,“ protočil oči detektivní konzultant a otočil se i s Johnem ke dveřím. „Tak… jdeme dál?“

„Čekalo se jen na tebe. Sestra už tam je.“

Zrovna když vcházeli, měla zdravotní sestřička připravenou injekční stříkačku. Zkusmo nechala vytéct několik kapek a potom se nahnula nad Victora.Byla to jen minuta. Vpravila lék do jeho těla.

Najednou se k ní Sherlock se rozběhl. Vyrazil jí jehlu z ruky. „Ne!“

„Sherlocku! Co se děje?“

„Mandle!“ zařval přes celý pokoj. John oběhl postel. Victorova víčka se na chvíli otevřela. Muž na něj pohlédl. Chtěl něco říct. Hrůza a panika se objevila v posledním záchvěvu jeho těla. U úst se mu objevila pěna. Bylo pozdě. Kyanid se prohnal jeho tělem a zničil jedinou naději na pravdu.

Ticho přerušovalo jen zběsilé pípání přístrojů. Sherlock se díval na tentokrát opravdu mrtvého muže.

„Jak…“

„Musel vědět, že přežil… Vyměnil ampulky!“

„Ale jak!“

„Kamery? Dá se na nich něco zjistit?“

„Víš, že v téhle nemocnici je mají jen v přízemí.“

Sherlock kopl do zdi. Frustrovaně si zajel prsty do vlasů. „To není možné! Tohle… To prostě…“ Znovu se podíval na tělo poslední oběti.

Byl jejich jediná šance jak zjistit, kdo se ho pokusil zabít. Jediná pitomá šance konečně odhalit tu zatracenou pravdu!

„Sherlocku, zjistíme kdo to je! Udělal jednu chybu… udělá další!“

John k němu přistoupil. Chytil jeho ruku. Pevně ji stiskl. „Jsi nejlepší detektiv na světě. Zjistíš to jinak.“ Usmál se na něj. Sherlock mírně pokrčil rameny. Jeho tvář neprozrazovala žádné emoce.

„Jo… Zjistím,“ zašeptal spíš sám pro sebe.

John ho vyvedl ven. Posadili se na nemocniční lavičku před pokojem. Watson ho pořád držel. Tiskl k sobě Sherlockovu ruku a díval se na policisty, doktory a sestřičky pobíhající kolem. Opřel hlavu o studenou zeď za sebou. Zavřel oči.

Kdo vyhrál tentokrát?