Undone 6. kapitola

14.12.2015 11:37

Já vím, že už je to víc, jak rok, co jsem vydala minulou kapitolu. A velmi se za to omlouvám! Snad Vám to nahradí dnešní kapitola. A snad se někomu po tak dlouhé době bude líbit!

A do konce povídky zbývají dvě poslední kapitoly. Těšíte se?

Sal.

Beta - Mia Mam

 

6. kapitola – O jako Odpovědnost

 

Bylo pozdní odpoledne. Chvílemi do oken bubnoval déšť, hustý a temný, a zamlžoval okna. Hrál svou vlastní melodii do srdcí lidí, kteří ho byli ochotni poslouchat.

Muž ve svém černém oblečení stál pod stříškou menšího domu, skryt ve stínech sychravého počasí. Sledoval dění protější ulice. Sem tam se zamračil. Nervózně přešlápl z nohy na nohu. Prohrábl si vlhké vlasy.

Vytáhl si kapuci na hlavu a vyšel do té sloty. Byl nejvyšší čas znovu zaseknout drápy. Znovu zničit další ne-lidskou existenci. Pomstít ty, kteří se bránit nemůžou.

Sledoval ho už dva týdny. Čtrnáct promarněných dní, kdy se toho zmetka snažil zastihnout o samotě. Ale ve všech případech byl obklopen lidmi. Ať už to byli přátelé, nebo holky, které si kupoval na ulici.

Každému by se tenhle člověk zdál obyčejný. Prostě jen alkoholik, který se po nocích nudí. Který je nudný a fádní. Jen další ztracená lidská duše.

Ale pravda byla naprosto jinde.

Tenhle muž měl před rokem rodinu. Krásnou tmavovlasou manželku a sedmnáctiletou dceru. Byly to dvě překrásná poupata v temné zahradě světa.

Jeho žena byla vždy usměvavá. Vstřícná a laskavá. Svého manžela milovala a byla pro něj ochotna udělat cokoliv. A právě na to ona i její dítě dojelo.

Nevěděla, co její manžel dělá po nocích. Jednou jeho alkoholové opojení přerostlo v něco víc. Byl agresivní. Zuřivý. A zběsilý.

Ten osudný večer vpadl domů. Opilý a zhnusený jejich finanční tísní. Ten večer prodal svou dceru svému nejlepšímu příteli. Vzal si její nevinnost tím nejbrutálnějším způsobem.

Jeho žena se mu v tom snažila zabránit. Ale někdy se nedokáže nic postavit mezi muže a jeho chtíč. Ten večer pochopila, co za stvůru milovala. Jakého zmetka si vzala. Ten večer si sáhla na život. A její dcera? Dodnes se léčí v ústavech, kde se snaží slepit její rozbitou duši.

Vrah skloní hlavu před vichrem, který je každým okamžikem silnější. Mírný chlad se dostává na jeho kůži.

Druhý muž do něj vrávoravě vrazí. Ani se neomluví a chce pokračovat ve své opilecké cestě. Prudce ho zastaví sevření cizí ruky.

„Co chceš, debile?“ řekne naštvaně ožrala.

Druhý muž ho zatáhne do temné uličky. Snažil se ho přirazit ke zdi a udělat to rychle a efektivně. Ale někdy se plány změní bez toho, abychom chtěli.

I když je jeho potenciální oběť opilá, síly má za dva. Menšího muže přirazil ke zdi a přiložil mu ke krku malý vojenský nůž. Takže taky voják? Nebo ho jen někomu ukradl?

„Co si myslíš, blonďáčku? Že mě můžeš jen tak někam zatáhnout a propíchnout? Znám takové, jako jsi ty! Bude mi ctí tě zabít a tvou mrtvolu pohodit u odpadků!“ zavrčel druhému muži do ucha.

Blesk prorazil skrz houstnoucí mraky. Na malý okamžik prosvítil uličku. Vrah využil úleku staršího muže: jednou ranou ho udeřil do břicha. Ale muž jen zavrávoral a o to víc začal být agresivní. Popadl blonďáka pod krkem a znovu přirazil ke zdi.

„Ty jedna odporná nicko! Teď chcípneš, ty špíno!“

Mladší muž cítil, že mu dochází kyslík, ale musel rychle přemýšlet, jak z téhle situace ven. Vystřelil ruku, čímž muže překvapil. Pak to šlo ráz na ráz. Muž se na něj znovu vrhnul. Vrah věděl, že pokud něco neudělá teď, další šance se mu nemusí naskytnout. Chyba byla už jen to, že si vybral jeho! Ale ví ještě jednu věc. Dnes jeden z nich zemře. A on nehodlá dopustit, aby zítra kriminalisté našli jeho tělo. Najdou jen tuhle bezcharakterní zrůdu.

Pustili se do sebe jako dva zuřiví psi. Ale opilci se nepodařilo ho trefit, i když se moc snažil. Největší chybou muže v černém bylo to, že zapomněl na nůž v opilcově ruce. Až když ucítil bolest na levé paži, uvědomil si svou hloupost. Tiše sykl a tomu parchantovi vypáčil zbraň z ruky. Stačila vteřina a starý vojenský nůž trčel z protivníkovy hrudi.

„Já vždy vyhraji. Byl jsi jen póvl společnosti a posloužíš víc jako zdechlina. Pro vyšší účely, víš,“ z hlasu byla cítit zvláštní emoce. Nebyl to chtíč, ani touha. Možná zadostiučinění.

Muž padl na záda. Jako poslední voják ve válce. Jenže tohle nebyl zdaleka poslední padlý za cestou osudu. Byl jen figurkou na šachovnici.

Menší muž se sklonil. Díval se, jak vyhasíná život. Vytáhl nůž z těla. Chvíli si ho prohlížel. Možná se i usmál? Nebo to byla jen iluze?

Další písmeno vyryto do živého masa. Další ztráta škodné. A jaký je to pocit? Pro muže v rukou… nijaký. Jako by to tak prostě mělo být. V téhle společnosti přežijí jen nejsilnější. Nebo ti, co mají zákon na své straně.

Déšť ustával. A všude bylo takové ticho… Byl to dokonalý okamžik. Jako scéna z hororu. Až na to, že tohle bylo skutečné!

SHJW

Hodiny právě odbíjely půlnoc. John se vkradl tiše do bytu, tak, aby nevzbudil spícího detektiva. Odložil bundu na věšák a chtěl se ukrýt v koupelně.

„Johne?“

Zamrzl uprostřed kroku. „Sherlocku?“ Hlas zněl divně. Skoro až bojácně.

„Co se ti stalo? Ty ses porval?“

„Jo tohle,“ mávl rukou blonďák a poukázal na zakrvácenou košili. „Tak nějak. Jen normální den v hospodě. Znáš to, jak to chodí.“

Sherlock vstal. Na obličeji se mu udělala nová vráska. Dotkl se začínající modřiny na Johnově krku. „Čí čest jsi bránil?“ Tahle věta by normálně vykouzlila Johnovi úsměv, ale ne když byla vyslovena tak pochybovačně.

„Opravdu o nic nešlo, Sherly. Jen malá potyčka, která nestojí za řeč.“

„Malá? A co ta krev na rukávu?“ Sherlock mu začal ihned rozepínat košili.

„Sherlocku… počkej… to lechtá!“ zasmál se John. Snažil se to zahrát do outu. Snažil se vykroutit z přítelových nenechavých prstů.

„Tak malá, hm?“ ušklíbl se Sherlock.

„No musím se nějak zabavit, když ty tu trucuješ!“ jeho smích se rozlehl pokojem.

„To ano, ale prosím, pokud nejsem poblíž, můžeš mi udělat tu laskavost a dávat na sebe pozor? Nezapomeň, že svého bloggera potřebuji!“ řekl naoko naštvaně.

„Miluji tě…“ šeptl tiše blonďák. Na jeho tváři byl zvláštní výraz. Oči zářily v přítmí pokoje jako dvě obrovské supernovy.

„Já vím…“

SHJW

„Sherlocku!“ John byl naštvaný. Byl hodně naštvaný! Sherlock už skoro čtyři hodiny v kuse hraje tu připitomělou písničku! Má chuť mu ty blbé housle vyhodit z okna!

John vyšel z jejich ložnice. Ve tváři frustrovaný výraz. Na chvíli se zastavil a pozoroval svého milence, jak stojí u okna. Záda narovnaná. Ve svých dlouhých prstech držel smyčec a hrál. Pořád dokola. Ani jeden tón nevynechal.

Proč musí vypadat tak sexy? I když mu leze na nervy! Usmál se. V hlavě nápad, jak tomu uličníkovi vyhnat nudu z hlavy!

Přešel k němu. Prudce mu vyškubl housle z rukou a doslova je mrštil na křeslo vedle.

„Johne!“ zavrčel Sherlock. Ale pak si všiml výrazu na blonďákově tváři. Ten nepromluvil. Jen detektivního konzultanta přirazil k oknu. Před úderem do hlavy ho zastavily jeho ruce.

„Nudíš se, že?“ Jedním prudkým pohybem mu sundal pyžamové kalhoty až ke kotníkům. „Ukážu ti trest za tvé prohřešky, Sherlocku.“

Sherlock se mu snažil vykroutit, ale John ho znovu přirazil k oknu. Přitiskl své tělo na něj. Jednou rukou ho držel za bok a tou druhou ho přidržoval na místě.

„Ne, Sherlocku!“ šeptl nebezpečně. „Dívej se ven. Chci, aby ses celou dobu díval ven. Chci, abys mi řekl o každém, kdo projde, co je zač. Proč se toulá po téhle ulici v takovém nečase. Dívej se ven a mluv!“

Sherlockovi se na chvíli zadrhla slova v hrdle. Srdce zběsile bilo v hrudním koši. Oči měl vytřeštěné. Díval se ven a vůbec nechápal, co se vlastně děje. Dech byl přerývavý. V hlavě zmatek, ale i úžas.

John spustil ruku. Chvíli ji měl jen podél těla. Nastalo napjaté ticho. John moc dobře věděl, co dělá. Naschvál oddaloval okamžik, kdy se začne dotýkat Sherlockova těla. Měl na sobě jen ten svůj modrý župan. Kalhoty spuštěné u nohou. Vypadal nejednou tak… bezbranně. I když John věděl, že má síly za dva, ale bránit se nechtěl. Taky čekal na to, co se bude dít dál.

John lehce zvedl levou ruku. Dotkl se stehna a postupoval výš. Sherlock se pod ním zachvěl.

„Co jsem ti říkal?“ zeptal se mrazivě. Sherlock vytřeštil oči. Díval se ven na jdoucí lidi, ale vůbec ho nenapadlo, že to John vše myslí vážně. Nadechl se, že něco řekne. Ale nádech se změnil na zalapání po dechu, když John rozevřel jeho půlky. Jako by se chystal na vniknutí. Jako by si ho chtěl vzít hned. Tady a teď.

„Mluv!“ vyzval ho doktorův hlas. Hnětl jeho půlky. Ruce se posunuly výše. Odstranil ze zad župan a nechal ho viset na boku. Hladil jeho nahou kůži. Užíval si ten pocit nadřazenosti.

„Žena, asi dvacet šest let. Míří do práce…“ mluvil rychle. Jako by to chtěl mít rychle za sebou. Znovu zalapal po dechu, když se na něj John nalepil. Teď líbal jeho holá záda. Slíbával veškerou nudu. Každou jeho špatnou myšlenku.

„… ale jde pozdě. Už po několikáté v tomhle týdnu. Hrozí ji… vyhazov.“ Prudce vydechne. Přes zaťaté zuby.

John si klekl na zem. Prsty dál mačkal Sherlockův zadek. Naklonil se dopředu a lehce kousl do měkkého masa.

„Johne…,“ zašeptal Sherlock.

Doktor jako by nevnímal. Jen si užíval každou část Sherlockova těla, ale jedna ho lákala ze všech nejvíc. Usmál se. Sám byl vzrušený až moc. Cítil nepohodlí přes těsné džíny. Ale zatím s tím nehodlal nic dělat. Chtěl si užít tenhle okamžik plnými doušky.

Znovu rozevřel Sherlockovi půlky. Lehne se usmál, když se Sherlock znovu zachvěl. Přiblížil se skoro na centimetry. Vyplázl jazyk a lehce s ním přejel po jeho otvoru.

„Johne… proboha!“

John vstal. Otočil se ke stolku a očima hledal malou tubu lubrikantu. Když ji zahlédl schovanou pod papíry, usmál se. Opustil své místo a vzal ji do ruky. Postavil se zpět k Sherlockovi. Ale předtím si rozepnul své kalhoty a i se spodkama je sundal a hodil stranou. Zůstala na něm jen jeho košile. Oba byli napůl oblečeni, ale to nebránilo ničemu. Aspoň ne tomu, co měl doktor v plánu.

„Někdy se chováš jako malé umíněné dítě, Sherlocku…“ řekl John. Otevřel tubu a nanesl na prsty velkou dávku lubrikantu. „Nudíš se a tím doháníš lidi kolem sebe k šílenství.“ Dvěma prsty vnikl do jeho těla. Sherlock zavzdychal. Napnul se, ale po chvíli se uvolnil. John ho připravoval pomalu. Tak pomalu, že to Sherlockovi připadalo jako věčnost.

„Johne… prosím…,“ zažadonil detektiv. Hlas zabarvený emocemi. Tak moc toužil, aby si ho John vzal. Teď hned. Bez pořádné přípravy. „Udělej to teď!“

„Ach ne, Sherlocku,“ zapředl tiše John. Prsty pomalu vytáhnul a pak je znovu prudce do něj vrazil. Možná se to zdálo agresivní, ale nebylo tomu tak. Opakoval to pořád dokola.

Sherlockovi se z toho motala hlava. Pořád se díval ven. Na proudící davy, ale nebyl schopný o nich přemýšlet. Spustil jednu ruku z okna a chtěl se dotknout svého tepajícího klínu.

„Ne! Sherlocku, tohle ne… Ber to jako trest za tvé chování.“

„Ale…“ Zavzdychal, když do něj John zastrčil tři prsty.

Protahoval to. Připravoval ho s takovou precizností. Detektiv pod ním doslova roztával. Sám John ztrácel kontrolu. Chtěl do něj vstoupit hned, ale nechtěl tuhle radost Sherlockovi udělat. Ne po tom, co se poslední dny choval tak, jak se choval.

„Dívej se ven… vyprávěj mi příběhy. Ukaž mi své nejlepší schopnosti, Sherlocku.“

„Co… Cože? To chceš, abych…“

„Ach, ano, Sherly,“ zašeptal. Políbil ho doprostřed zad. Jazykem slíbával pot, který se na těle pod ním objevil.

„Ale Johne…“

„Oslň mě. Tak, jak to umíš jen ty!“

Sherlock začal mluvit. Jen jak mu to dech dovolil. Se zavzdycháním vyprávěl o muži a jeho psu. A veteránech z války. O dětech, které spěchaly domů. O zaměstnáních různých lidí. O dešti, který zakrýval obzor. O lásce. O nenávisti… A John poslouchal. Každé slovo. Každou intonaci hlasu. Po chvíli se natiskl na něj a lehce do něj vniknul. Sherlock vydechl přebytečný vzduch, ale nepřestával mluvit. John si ho bral nemilosrdně. Zarýval nehty do jeho kůže na bocích. A pořád poslouchal.

Jednu ruku spustil dolů a chytil Sherlockův penis. Každým přírazem udával rytmus. V jeho duši byl najednou takový klid. Sherlocku… Sherlocku! Můj! Můj teď. Můj tady. Můj navždy…

Vše explodovalo v záři vášně. Lásky. Souznění. Touhy. Oběma se v hlavě točila ta samá slova.

Zabil bych pro tebe. Tak moc tě miluji.

Já vím.

Budeš navždy můj?

Jako ty jsi můj, já budu tvůj.

„Navždy, lásko…“

SHJW

 

Byla snad půlnoc. Za okny bubnoval déšť. John ležel na lůžku. Sherlock na něm. Lehce ho lechtaly jeho kudrnaté vlasy pod nosem. Doktor se usmál a jemně ho po těch kudrlinách pohladil.

„Nespíš?“ řekl rozespale Sherlock a víc se k Johnovi přitulil. Byl jako kotě, které jde za teplem. Je zvláštní tohohle člověka vidět tak zranitelného. Jako by byl někdo jiný. Jako by na chvíli odhodil masku génia, za níž se schovával. A byl jen obyčejný člověk. Na opravdu malý okamžik to tak Johnovi připadalo. Usmál se.

„Sleduji tebe, jak spokojeně odpočíváš.“

„Já rozhodně neodpočívám!“ ohradil se detektiv, ale o to víc se zavrtal pod teplou přikrývku.

„Jo… jasně. Kdybys byl jen na chvíli člověk, asi by padl svět…“ zasmál se John. Políbil ho do vlasů. A nepřestával se usmívat.

SHJW

Mobil nestihl zazvonit dvakrát, a už ho měl Sherlock u ucha. Nadšeně mumlal do sluchátka. Málem nadskakoval radostí. Případ! Vrah znovu udeřil!

„Johne! Johne, vstávej! Máme další tělo!“ řekl spěšně a začal se rychle oblékat.

John jeho nadšení nesdílel. Byl unavený a věděl, že ho odpoledne čeká další směna v nemocnici. Nejraději by zůstal ještě pár hodin v posteli. Ale pochyboval, že Sherlock jeho němou prosbu vyslyší. Neochotně vstal a přešel ke skříni. Hodil na sebe první oblečení, které našel.

Když vyšel z ložnice, Sherlock už na něj čekal. Jako vždy vypadal perfektně. To se o Johnovi a jeho nepadnoucí košili nedalo říct. Ale momentálně to neřešil. Zraněná ruka ho bolela, ale nedal na sobě nic znát. I když v hloubi duše si nadával do blbců. Školácká chyba, která ho mohla stát mnohé…

Nejsem psychopat! připomněl si. Jenže milovat příliš je hřích. Udělat pro toho druhého všechno, jen, aby byl šťastný. A on to dělá pro Sherlocka. Jen a pouze pro něj. Nejde v tom o nějaký pocit euforie, když drží ty hajzly pod krkem. Nelíbí se mu to. Ale jen tak… může být Sherlock šťastný. A co bychom neudělali pro někoho, koho máme tak hluboko v srdci?

Kdo má právo ho za tohle soudit?

Pouze Sherlock. Ale ten se to nikdy nedoví…

SHJW

John sledoval Sherlockovu práci. Jak si prohlížel tělo. Jak Lestradeovi líčil všechny podrobnosti, které viděl. Cítil. Věděl.

Doktor stál celou dobu opodál. Jako by se nechtěl přiblížit k místu, kde mužské tělo leželo. Ale i tak ho viděl dobře. Oči dokořán. Ruce a nohy roztažené. Hrudník holý, jak mu roztrhl tričko. Jak mu nožem do těla vytesal jeho osud. Písmeno, které znamenalo všechno. A přesto… nikdo nevěděl. Nikdo neměl tušení, že tu stojí vrah. Že on byl soudce i kat.

Sherlock se zamračil, když si prohlížel jeho prsty.

„Vyčistil mu ruce… poprali se. Aspoň podle podlitin. Nechtěl, aby na něm zanechal DNA. Tenhle vrah je víc než chytrý.“

„Něco jako Moriarty?“ zeptal se jen tak Lestrade. John i Sherlock se na něj prudce otočili. Oba věděli, že tohle téma je ještě čerstvé. I po dvou letech zanechává ve všech hořké vzpomínky.

„Ne. Tenhle je jiný… Ničí jen spodinu. Jen lidi, u kterých si myslí, že si to zaslouží. Jen zmetky a násilníky. Ví moc dobře, co dělá… Taky víme, komu jsou tyhle případy určené. Něco po mě chce… Ale co!?“

John se na Sherlocka díval. V očích něco zvláštního. Nebyla to jen pýcha, láska. Ale něco mnohem hlubšího. Usmíval se na svého milence, a o to víc po něm toužil. O to víc jeho láska k němu rostla.

Je tak dokonalý!

„Dělá chyby, ale ne takové, abychom ho mohli dopadnout,“ znovu se zamračil. Sherlock stál nad tělem a díval se do jeho mrtvých očí. Jako by mu viděl i do prázdné duše. Jako by z něj chtěl vyčíst, kým býval a proč si ho vrah vytipoval jako další oběť. Proč ty? Proč… já!

Studené kapky bubnovaly o střechu domu. Každý byl zahloubaný do svých myšlenek. Do srdcí kriminalistů se vkrádal stín. Stín pochybností o tom, že někdy zjistí, co se tu vlastně děje.

Kde je ukrytá pravda?

Co přinese… budoucnost?