Undone 7. kapitola

10.02.2016 06:03

Tak předposlední kapitola je na světě. Snad se Vám bude líbit. Za každý komentář budu moc moc ráda!

Beta - Mia mam

 

7. kapitola C jako Cokoliv pro tebe

 

Temnota dnešního večera zahaluje úplně všechno. Začala zima a Londýn podlehl moci dešťů a sychravého počasí.

Jen málokdo vyjde ven bez toho, aby byl zahalen v teplé kožešině. V čepicích různých barev.

Sherlock stál uprostřed ulice a jen tak znuděně počítal procházející lidi. Jako by mu zrovna oni měli pomoct. Nesnáší  tyhle chvíle, kdy se cítí bezradný. Minulé tělo bylo až moc čisté. Vrah si dal záležet na tom, aby nebyl dopaden. A co to znamená pro Sherlocka? Chce ho snad zkoušet? Kdo se opovážil vraždit v jeho jménu?

Ale vše je tak… zvláštní. To, jak těla naaranžuje. To, jak si vybírá jen pobudy a lidi s peprnou minulostí. Vrahy a násilníky. Odpad společnosti. Vrah má vysoké morální zásady. A přesto za sebou zanechává spoušť.

Dešťové kapky se vrhly dolů. Londýn potemněl. A Sherlock dál stál a přemýšlel o tom, co všechno pro něj tohle znamená.

SHJW

Déšť neustával. Bubnoval o střechy domů. A on se díval do očí své další oběti: do očí ženy, která zavinila smrt svého manžela. Která mu v jeho nejsmutnějších chvílích nepomohla. Nechala ho umírat v neskutečných bolestech. Čekala, až umře, jen aby shrábla jeho velké jmění.

Další člověk, který si nezaslouží kráčet dál po téhle planetě. Další stopy člověka, které zadupe do prachu téhle cesty.

Bylo to rychlé. Bezbolestné. Zlomil jí vaz. A znovu se díval, jak vyprchává život.

Ještě chvíli ji držel v náručí. Prstem přejel po její nedokonalé tváři. Podíval se do mrtvých očí. Položil ji na zem a vyryl další písmeno. Dal si záležet, aby bylo dokonalé. Aby Sherlock pochopil, že to dělá pro něj. Pro svou neskutečnou a nádhernou lásku k tomuhle géniovi.

Milovat znamená vše. Odevzdat duši. Tělo. Srdce. A to Johnovo bije jen pro Sherlocka. Přesně si pamatuje okamžik, kdy se rozhodl pro první oběť. Bylo to v den, kdy viděl Sherlocka, jak leží na kanapi a zoufale přemýšlí o tom, co bude dělat. Kdy se nudil a tím všechny okolo přiváděl k šílenství.

Chtěl přestat po druhé vraždě. Ale zjistil, že nemůže. Musí dokončit tenhle úkol. Jméno vyryté do těl. Jméno někoho, kdo pro něj znamená svět.

Temnota se přikradla a zahalila vraha i jeho oběť. Neboj. Nejsi poslední…

SHJW

„Sherlocku?“ Hlas se rozezněl prázdnou chodbou. John odložil bundu na věšák a šel svého partnera hledat.

Ale nikde po něm nebylo ani stopy.

Najednou uslyšel bouchnutí domovních dveří a spěšné kroky. Sherlock se vracel domů a ne zrovna v dobré náladě. Otevřel dveře do jejich bytu a bez pozdravu zamířil do ložnice. Práskl dveřmi.

John tam chvíli stál. Zamračil se a v hlavě mu bleskla myšlenka, že… už toho bylo moc. Že udělal zásadní chybu. Zapochyboval o svých úmyslech. Dělal to přece pro Sherlocka. Pro lásku k němu. Tak… proč se chová k Johnovi takhle? Poslední dny skoro nemluví. Ani neví, kdy naposledy vůbec něco snědl.

Znovu se zamračil. Podíval se na zavřené dveře ložnice. Pomalým krokem k nim došel. Dotkl se tmavého dřeva a chvíli tam jen stál. V hlavě milión myšlenek a všechny patřily Sherlockovi.

„Miluji tě. Jsem pro tebe ochotný zabít. A ty?“ řekl tiše, než vstoupil.

„Sherlocku?“ promluvil John. Jeho partner ležel na posteli a díval se do stropu. „Neodháněj mě,“ zašeptal. Posadil se na kraj postele. Dotkl se jeho ruky. Chytil ji pevně.

Sherlock k němu stočil zrak. Oči podivně chladné. Jako bez života. „Johne…“ řekl jen.

Doktor se na něj usmál. Pln lásky. „Co se stalo?“

„Další tělo. Našli ho před hodinou. Pořád je to stejné. A já… prostě…“ frustrovaně vydechl a rozhodil rukama.

„Najdeš ho. Jednou určitě,“ řekl John. Nahnul se nad něj a políbil ty nádherné rty. Sherlock se okamžitě chytil. Zaryl své dlouhé prsty Johnovi do vlasů. Přitáhl si ho blíž. Miloval tyhle okamžiky, kdy se jen líbali. Kdy leželi vedle sebe a v tichosti rozjímali.

„Johne… Jak ho můžu najít? Nejsou žádné stopy! Prostě nic! Nevíme, proč s tím začal… proč vyrývá do těl mé jméno? Zná mě dokonale. Musí to být někdo…“

„Kdo tě zná?“ zeptal se John. „Jsi slavný, Sherlocku. Může to být kdokoliv, kdo si o tobě přečetl na mém blogu. Byl jsi ve všech zprávách tehdy, když…“ neurčitě mávl rukou. Smutně se usmál. A Sherlock věděl, o čem přesně mluví. O tom dni, kdy skočil ze střechy a nechal tu Johna samotného.

„Nějaký šílený fanoušek,“ zavrčel detektiv. Pak si povzdechl.

„Myslíš si, že je šílený?“ zeptal se John. Propletl se Sherlockem prsty a lehl si vedle něj. „Těla, které jsi našel, přece nejsou oběti šílence. Až moc o tom přemýšlí. Vybírá si pečlivě a skoro až s láskou.“

„Ano… Vraždí, protože mě miluje,“ odfrkl Sherlock a podíval se na Johna. A on se díval na něj. Pravda byla na krajíčku myšlenek. Ale skryl ji hluboko v sobě. Ještě nepřišla chvíle k odhalení vraha. Sherlock se pravdu nikdy nesmí dozvědět. Nechá to dál plynout a za několik let to zmizí z myšlenek. Jen bláznovství, které upadne v zapomnění.

John se k svému milenci přivinul. Lehl si na jeho hruď a poslouchal tep jeho srdce. A pravidelné bušení ho pomalu uspávalo. A on se usmíval. Je tam, kde má být. S někým, koho bezmezně miluje. A kdo by chtěl do tohohle zasahovat?

SHJW

Déšť neustával ani po týdnu. Sychravé počasí se podepsalo na mnohých lidech. John chodil z ordinace vyčerpaný. Unavený tak, že jediné myšlenky byly na teplou sprchu a koupel. Byl rád, že si může aspoň večer vychutnat čaj po boku svého génia, který celé dny proležel na gauči. Přemýšlením o vrahovi, kterého neměl jak vypátrat.

John vstal a šel uvařit další štědrou dávku čaje. Než vlezl do kuchyně, na chvíli se zadíval na Sherlocka. Jak bezradně kouká do stropu. Vypadal uvolněně, ale zdání klamalo.

Po chvíli se doktor vracel zpět. Znovu se zadíval na svého milence. Dva kouřící šálky v ruce.

Musím to skončit! Prolétlo mu hlavou.

Nejlépe dnes.

SHJW

Skoro dvě hodiny ráno dnešního sychravého dne. Doba, kdy se lidé vracejí z barů, kde utratili peníze za drahý alkohol a cigarety.

John stojí opodál. Dívá se na muže, který se vymotal z chumle lidí. Obešel je a odcházel temnou uličkou.

Copak mu nikdy nikdo neříkal, že v takovém stavu nemá chodit potemnělými místy? Copak neví, že v Londýně je muž, který tyhle lidi sleduje? Copak neví, že udělal tak odpornou věc vlastní dceři, že ho teď za to stihne trest?

Díval se na tuhle chodící nestvůru. A viděl tu malou ustrašenou holčičku, která mu seděla v ordinaci. Pořád slyšel její pláč. Pořád měl v sobě ty hrůzy, které zažila. Vůbec nechápe, jak ho mohl soud poslat s podmínkou ven. Nikdo mu to nemohl dokázat. Neexistovaly přímé důkazy a tak malé dítě svědčit nemohlo. Ale přesto se to stalo! A John věděl, že tenhle chlap znásilnil svou nezletiletou dceru. Věděl to s tak pevnou jistotou, že ho teď nic zastavit nemohlo.

Postava v tmavém špinavém obleku se blížila k místu, kde doktor stál. Prošla okolo něj a ani si svého vraha nevšimla.

John se vydal za ním. Pomalými kroky ho následoval. Až oba zahnuli za roh. Mladší muž přidal do kroku. A stačilo opravdu málo a druhý muž ležel na zemi. Zlomený vaz. Zasloužil by si trpět za to, co udělal. Ale Watson není psychopat. Nevyžívá se v zabíjení.

Déšť se znovu spustil. Voda okamžitě naplnila celý prostor. John vzhlédl. A tam… Ve stínu popelnic zahlédl člověka. Díval se mu do očí. Déšť dál bubnoval o střechy domů.

A osud budoucnosti byl náhle zpečetěn. Pravda vyšla až moc brzo najevo.

Kdo skutečně jsi, Johne Watsone?

A kdo jsem potom já?