V ráji najdeš klid

31.12.2010 12:30

V ráji najdeš klid

 

Na začátku tu byla láska. Láska, kterou zná mnoho z nás! Ale pak je tu tvor, který by pro lásku svého nekonečného života udělal vše. A proto svou milovanou opustil a zanechal ji na pospas životu. Ale neuvědomil si, že tak křehká dívka, tohle pochopí. Nedokázala se s jeho odchodem nikdy smířit. A právě tady začíná náš příběh... Příběh o bolesti... O nenávisti... Ale hlavně o lásce...

„Bolí to...“ šeptala křehká dívenka a pak netrpělivě poposedla. Krčila se v rohu malé místnosti. Ale už neplakala. Už dávno ne! Neměla na to sílu. Tak moc si přála zemřít, ale nemůže. On jí slíbil, že ještě jednou přijde. Že ji na cestu za anděly doprovodí, že ji nenechá odejít samotnou. A k této myšlence se dívka upínala jak tonoucí lana.

Tiše šeptala jedno jméno za druhým. Ale nikdo jiný si jí nevšímal. Neměli čas na luštění nesmyslů dalšího blázna. Doktoři měli lepší věci na práci, jako například hrát karty. Jen tak brouzdat po chodbách a balit mladé sestřičky. Kdo by se zajímal o chorou mysl jedné ubohé dívenky?

Ale byla opravdu nemocná? Nebo byla jen vyčerpaná z dlouhého čekání na svého milovaného, který ji tu zanechal.

Dveře nemocničního pokoje se pomalu otevřely a dovnitř vešla bledá žena. Byla pohublá a šlo vidět, že už dlouhou dobu o sebe nedbá. Přistoupila k sedící dívence a lehce ji pohladila po lenivě visících vlasech.

„Ach, holčičko,“ vydechla tiše, ale i tak sebou dívka cukla. Jako by se spálila. Ještě víc se přitiskla k chladné zdi a pevně zavřela oči. Bála se. Bála se toho, že ji odtud odvedou a ona svého anděla už nespatří. Přehrávala si v hlavě jeho dokonalou tvář, jeho překrásné zlaté oči. Jeho božský hlas, který ji pokaždé konejšil. Zpíval ji ukolébavky a ona usínala v jeho chladné náruči. Tak moc si přála být jako on. Být dokonalá a milovaná, ale tohle jí její anděl nedopřál. Odešel... Odešel a jí nechal samotnou v propasti. V propasti, kde se tolikrát setkala s temnotou.

„Bells, prosím! Vzpamatuj se! Copak nechceš jít domů?“ Dívka v rohu se rozechvěla a při tom zatřepala hlavou. Její mastné vlasy se mírně zatřepotaly. Ale i tak neotevřela oči. Bála se toho, co uvidí.

„Bello! Prosím… Máš tam brášku, pamatuješ? Pamatuješ si na Dereka? Na toho malého prcka, který by tě určitě rád poznal. Už chodí, víš o tom?“ Dívenka si skousla ret, ale nevydala ani hlásku. Nechtěla brečet, věděla, že by tím projevila snad slabost? Ale ona se necítila slabá, jen chtěla už mít svůj klid. Chtěla být v náručí... V chladné náručí...

Po tváří jí ukápla zbloudilou slza, ale ona si jí nevšímala. Znovu viděla jeho tvář, i když víčka měla zavřené. Usmála se.

„Edwarde,“ šeptla. Její matka se na ni podívala s bolestí v její bledé tváři. Políbila dceru na čelo a s brekem opustila místnost. Bella se mírně pohnula, ale pořad držela víčka pevně u sebe. Proč je jen nechtěla otevřít? Co ji nutilo si pořád přehrávat poslední okamžiky, kdy viděla Edwarda naposled... Ale byl to opravdu on? Nebo jen výplod její mysli?

Vzpomínala si na ten poslední okamžik. Stála na útesu a dívala se dolů na rozbouřené moře. Celé tělo se jí třáslo a zrovna v té chvíli se objevil, jako blesk z čistého nebe. Usmála se na něj a pak jedním ladným krokem skočila dolů. Cítila se najednou tak volná... Tak svobodná…

Ani když je moře polapilo ve svých ledových pařátech, nepřestávala se smát. Bylo to, jako by ji laskal její milí. Jako by ji znovu držel v náručí a šeptal jí něžná slůvka.

Znovu se usmála a pak usnula. Ale sny se jí nezdály, jako už mnoho nocí. Probudila ji až zima. Chvěla se, ale přesto zůstávala na zemi.

Otevřela unavené oči a zamžourala do tmy. Z okna na ní dopadalo měsíční světlo. Někde v dálce zavyl vlk. Přemýšlela, co dělá její čtyřnohý přítel. Vzpomíná na ní? Nebo už si našel jinou svému srdci bližší? Znovu se zachvěla.

Jednou rukou si odhrnula pramínek vlasů a znovu se podívala na ten podivný paprsek světla. Najednou ji ovládla nezkrotná touha se paprsku dotknout. Natáhla svou křehkou ruku, ale nedosáhla na něj. Byla příliš daleko, ale zvládne vstát? Zamrkala. Opřela se o zeď a pokusila se postavit, ale moc jí to nešlo. Ale na třetí pokus, se jí to povedlo a ona úlevně vydechla. Nohy se jí klepaly, ale přesto je donutila se pohnout. Udělal jeden váhavý krok, po něm druhý a pak následoval třetí. Až nakonec došla k toužebnému cíly. Znovu se opřela o zeď a sjela po ní na zem. Ale měsíční paprsky ozařovaly její usměvavou tvář.

„Prosím, Edwarde, já už nemám sílu bojovat. Prosím já už chci jít,“ šeptala do ticha nemocničního pokoje.

Ale co se děje ve stejném městě, ale na jiném místě?

„Tak se tedy mějte,“ řekl blonďatý upír svým dětem a pak se vydal, jako jindy, do nového zaměstnání. Jeho manželka se na něj smutně podívala a ještě na rozloučenou ho lehce políbila. Ale v tom jediném krátkém polibku bylo vyjádřeno tolik pocitů. Tolik bolesti, ale i neskrývavé touhy a lásky.

Už na pohled, mladý muž sedl do svého auta a pomalu se rozjel do nemocnice, kde měl nastoupit jako lékař. I když vypadal sotva na šestadvacet, v jeho tváři šlo poznat tolik poznání. Každý upír, co ho zná, musel poznat, že je přes několik století starý a hlavně moudrý. Ale ani jemu, ani jeho rodině se nevyhnulo neštěstí.

Jeden z jeho synů je na tom opravdu mizerně. Už dva roky je pořád zavřený ve svém pokoji. S nikým nemluví, skoro vůbec neloví. Do školy odmítl nastoupit. Pořád se utápěl ve svém žalu. Ale dneska to bylo jiné. Jeho sestra měla totiž vizi. Byla to podivná vize, ale donutila upíra vylézt ze svého kutlochu. Nyní seděl v obývacím pokoji a čekal. Ale na co? Co mělo přijít?

„Edwarde, co když jsem se spletla? Víš, že už dávno ve Forks nebydlí, ale proč byla zrovna tady? Nedává to smysl!“ promluvila jeho střapatá sestra. Upír Edward ji zpražil zlým pohledem a ona raději už nepromluvila. Místo toho se ještě víc přitiskla ke svému druhovi. Čekali hodinu... Dvě... Tři... Pořád tu seděli... Tiše... Mlčky...

Najednou se rozezněl telefon. Tak strašně moc na tohle zavolání čekali a najednou nemá nikdo odvahu to sluchátko zvednout. Ale mladá upírka už to nevydržela a telefon zvedla. Chvíli mlčela a čekala, až domluví onen volající.

„Ano. Přijedeme!“ řekla jen. Všichni pochopili. Věděli, co je v sázce. Věděli, že smrt číhá okolo a hlavně, že je tady přítomna kvůli nim. Během několika minut zbytek rodiny nasedl do rychlých aut a vydali se do nemocnice. Za tou zbloudilou duší, která marně čekala na svého spasitele.

 

Znovu seděla v rohu místnosti a tiše šeptala jméno svého anděla. Oči měla přivřené, aby viděla to jemné sluneční světlo, které pronikalo skrz zamřížované okno. Zvedla hlavu a pomalu se podívala ke dveřím, které byly už nepatrnou chvíli otevřené. V nich stál podivný muž. Už ho někde viděla. Znala ho, ale nedokázala ho nikam zařadit. Poplašeně sebou cukla a tím přilákala jeho pohled. Jeho karamelový pohled, ztrácela se v něm. Ten muž se k ní rozešel. Nepohnula se. Jen na něj zírala s posvátnou úctou.

„To už jsem v nebi?“ Po tváři jí stekla slza a za ní druhá. „Ale on mi slíbil, že se přijde rozloučit! Slíbil to!“ vzlykala.

„Bello!“ Mluvil na ni klidně, ale to jen, aby ji ještě víc nevyplašil. Podívala se na něj uslzenýma očima. Kde je její anděl? Proč místo něj přišel tenhle? Pak najednou se vždy tichou chodbou ozývaly spěšné kroky. Nemocná dívka se jich polekala a celá se rozklepala

„Bells!“ uslyšela hlas svého anděla. Otočila hlavu mírně do leva a tam ho spatřila. Stál tam! Přišel se rozloučit. Pomalu zvedla ruce a během vteřinky ji drtil ve svém náručí.

„Ty jsi přišel!“ řekla chraplavým hlasem. Šlo na něm poznat, že ho dlouho nepoužívala. Pokaždé jen šeptala. Do očí se ji znovu nahrnuly slzy, ale tentokrát slzy radosti. Už konečně mohla odejít.

„Už jsem tady, Bells. Už tě nikdy neopustím!“ šeptal jí ty dokonalá slova. Ona se na něj usmála. Strašně ji to vyčerpávalo.

„Už můžu odejít?“ zeptala se tiše. Její slabé srdce poskočilo. Ze začátku to bledý chlapec nechápal, ale až když její srdce pomalu vynechávalo, vyděsil se. Mírně s ní zatřásl. Ale ona se jen na něj lehce usmála a naposled ho pohladila po kamenné tváři a její srdce se zastavilo.

„Ne!“ zařval bledý hoch a v rychlosti ji kousl do krku. Ale každý z jeho nesmrtelné rodiny věděl, že už je pozdě, že znovu její srdce nezačne tlouct. Že vše co chtěla, bylo jen krátké rozloučení, kterého se dočkala.

„Prosím! Bello! Miluji tě...“ Zatřepal s ní. „Prosím... Vrať se!“

Co je vlastně život, když v něj nevěříte? Když uděláte špatné rozhodnutí, vymstí se vám to! Takhle to už funguje roky, ba i století. Takhle to bude vždy a všude. Proto, když milujete, dávejte to té osobě vědět. Každý je rád, že má lásku. Neopouštějte ji z pouhého rytířství! Protože jediné, co vám po ní zůstane, jsou prázdné slova a výčitky. A co pak s tím? Taky máte chuť se vším praštit a chcete taky umřít! Ale co vaše rodina? To ji tu jen tak necháte? Byl jste hrdina, když jste svou lásku opustil, proto je správné, že se budete ve své nekonečnosti trápit! A tak to má být a tak to bude... Nekonečné...