Muselo Ti být hodně mizerně, když jsi to psala. Jako bys mě přenesla o ty roky nazpět, kdy mi tu moji jedinou možnou lásku vzala smrt. Definitivně, nevratně, neodvolatelně. Taky jsem to chtěla skončit, i když jsem nevěřila, že se s ním znovu setkám; stačilo by mi jen nebýt, nevnímat, necítit. Lékařská věda je bohužel pokročilejší, než mi bylo milé, vrátili mě z toho druhého břehu, který jsem už měla na dosah. Nepřestalo to bolet, ale naučila jsem se s tím žít. Pokud jsem to správně pochopila, Tvoje ztráta není takhle definitivní. Máš naději, protože můžeš něco udělat, osud nerozhodl za Tebe. Nemusíš se vzdávat, protože máš jiné možnosti. Využij je. Dokud můžeš jednat, nic není ztraceno úplně.
V temném koutě
16.02.2014 17:55
V životě mi záleželo na mnoha věcech.
Hodně jsem toho pokazila.
Ale přesto všechno. Pořád a stále tě miluji. Byla jsi můj John. Už tě nikdy neuvidím, že?
Život v realitě je stejně bezradný jako život v téhle povídce.
Snad... pochopíš... odpustíš mi někdy?
Navždy Tvá Sal.
Ever since I was born
I've been trained to serve you
Hug me till you drug me honey
Kiss me till I'm in a coma
Am I not all you dreamed I would be?*
V temném koutě
Na první pohled se tenhle byt zdál být opuštěný. Mohlo by to tak být.
Podle usazeného prachu. Podle lezavé zimy, která se vám dostávala pod kůži. Přes špinavé okno sem dopadalo mdlé světlo.
Poslední světlo letošního roku.
Za pár hodin přijde nový. Někdo tvrdí, že má být zlomový. Že se ve světě něco stane. Že má být výjimečný.
Člověka v zašlém koutě tohle vážně nezajímá. Seděl tu už nespočet hodin. Hlavu měl zvrácenou dozadu a díval se na strop. Počítal každé zrnko prachu, které jeho roztěkané oči dokázaly zahlédnout. Na malou chvíli je zavřel a naslouchal zvukům domu.
Slyšel svou domácí, jak chodí dole v kuchyni. Nejspíš si vařila večerní čaj. Za chvíli usedne k malé televizi a nakonec začátek nového roku zaspí.
Záviděl jí…
Přiložil si unavené ruce k uším a zatlačil. Všechny ty zvuky! Dráždily ho! Pevně stiskl zuby a prudce vydechl. Chtělo se mu řvát. Ale nechtěl přivolat paní Hudsonovou. Chytil se za vlasy a možná jich pár vytrhl.
Chtěl být sám…
A přesto. Tak moc toužil po jeho společnosti.
Hmátl rukou před sebe. Bezděčně se usmál. Viděl ho. Mdlou a smutnou vzpomínku někoho, koho miloval. Kdo odešel. Za svým životem. S někým jiným. A jeho tu nechal… opustil ho tak, jako Sherlock kdysi opustil jeho.
„Je to snad odplata, Johne?“ tichounce šeptaná slova. Bolest. Zoufalství. Vztek.
Sklonil hlavu. Přitáhl si kolena k hrudi. Opřel se o ně a vzpomínal. Na den, kdy John odešel. Kdy ho Sherlock pevně držel za ruku. Nepustím!
Poprvé v životě prosil. „Neodcházej…“ Prosím! Nedopusť… nesmíš… „Miluji tě!“
Přesto skončil na téhle špínou zanesené podlaze. Jsou to už týdny, kdy nikoho neviděl. Kdy se nikdo nezajímal. Dny, kdy naposledy pozřel jídlo. Jeho tělo k životu potřebovalo jen jednu věc.
Vyhrnul si rukávy své kdysi bílé košile. V šeru nahmatal malou stříkačku. Chvíli si ji jen tak prohlížel.
Tak jsme tu zase spolu? Ty zrádná krásko. Ty iluze šťastného života!
Znovu ten malý nástroj smrti položil na zem. Věděl, že potřeboval svou dávku. Chvěl se. Bylo mu špatně od žaludku. Ale taky věděl, že mu zásoby brzy dojdou. A neměl sílu si sehnat další. Proč taky? Proč by se měl namáhat?
Ty musíš, Sherlocku. Jen takhle můžeš být s ním!
Dotýkat se jeho dokonalé tváře.
Líbat jeho ústa.
Milovat.
Toužit.
„Už nemůžu, Johne. Odpusť…“
Vezme do ruky malou lahvičku. Do injekční stříkačky nasaje celý její obsah.
Moje zlatá cesta, Johne. Nevesele se zasměje.
Zkušenými prsty utahuje gumu. Chvíli čeká, až naběhne žíla. Takhle to bude rychlé. Možná i bezbolestné. Co by Sherlock dál za malou možnost cokoliv cítit. Klidně i bolest! Cokoliv fyzického…
Možná neměl rád lidi okolo sebe. Možná byl až příliš výstřední. Sobec. Ale nikdy… nikdy nechtěl umírat sám.
Podíval se k zavřeným dveřím. Dnes nepřijde. Tak jako nepřišel včera. Tak jako nepřišel před měsícem.
„Sbohem, doktore Watsone,“ zašeptá. V hlase není žádná emoce. Všechna láska se vytratila. Mohl jsem tě milovat. Umřel jsem pro tebe. Vrátil jsem se pro tebe. I to ti bylo málo… A když umřu teď. Budeš konečně šťastný?
Špička jehly zajíždí do kůže až moc snadno. Zavře oči. A poslední co vidí je on. Jak sedí naproti. Drží ho za ruku. Poslední úsměv. Poslední zatřepotání víček.
Sbohem…
*Pendulum, Coma
Berte to vážně. Protože jednou se probudíte a zjistíte, že jste ztratili všechno. Své srdce. Svou duši i svou svobodu. Jako já. Žili jste někdy ve vězení? U mě doma to tak vypadá. Ještě mi zakážou dýchat a bude to vše... Víte... závidím Sherlockovi. Že mohl uniknout... já jsem na to příliš srab. I když... mám možnost.
Diskusní téma: V temném koutě
Jsi silná!
Kate | 25.05.2014
Povídka je úžasná. Miluju ji. :*
Stojí za to žít. Nesmíš se vzdát. Život je dar a.ať už je cesta ke.štěstí, k lásce, k čemukoliv, jakkoliv těžká a dlouhá, věř, že ji zvládneš, měj tu naději. Člověk je silný, zvládne cokoliv, co chce a.proto věřím, že vše zvládneš a pak už bude jenom lépe. Bůh na nás nikdy nenaloží víc, než jsme schopni unést.
Myslím, že psaní povídek používáš jako terapii, na chvíli zapomenout... Stejně jako já.
Máš úžasný talent, nevzdávej se, jsi silná... Jsi silná! Zvládneš všechno! :) Držím palce!
...
KalamityJane | 22.03.2014
Nevím, co říct. Povídka smutná, to, co je za ní, je ještě smutnější. Naše poslední debata mi otevřela oči, otočila můj názor o sto osmdesát stupňů a já ti za to děkuju. Hodně jsem přemýšlela...
A ty vždycky mysli na to, že nikdy nejsi sama. Jednou se to zlomit musí a bude líp. Uvidíš.
krasné
TruTru | 18.02.2014
Nádherné! Smutné! Dojemné! Půvabné! Ach, proč je jednostranná, nebo platonická láska tak překrásně nesnesitelná?
Ale podle mě není odvaha utéct před životem, ale vůle zůstat a bojovat, nebo alespoň čekat... Najít někde uvnitř naději, že se dočkáme chvíl tak překrásných, které za bolavou minulost stojí :) moc ti přeju, abys i ty věřila, že na tebe taky krásné chvíle někde čekají. A jsem si jistá, že čím bude to čekání těžší, tím víc to později bude stat za to :)
..
efox | 17.02.2014
Krásné.
Chtěla bych se ale více vyjádřit ke tvé poznámce na konci.
Víš, když jsem byla malinkatá, tak jsem žila v násilném prostředí, v hektickém, ukřičeném, zakrváceném a uplakaném. Když jsem vyrůstala, postupně se tyto stavy střídali. Ve třinácti jsem si podřezala žíly. Díky Bohu špatně. Pak se u mě začala projevovat maniodepresivita. S matkou jsem zůstala sama. Bylo mi šestnáct, když jsem bojovala sama se sebou, a nevěděla co se děje, kdy jsem bojovala s matkou a kdy jsem objížděla soudy, které se vedli s otcem a bránila se exekutorům, které přicházeli nikdy z mé chyby. A neměla jsem žádné dospívání. A nenáviděla jsem celý svůj svět. Uteklo skoro deset let. Jsem stále maniodepresivní. Odpustila jsem své rodině. Pochopila svou matku. A ona snad pochopila mě. Každý rok, od cca lříjna do února vysloveně bojuji o svůj život v depresích. Do kterých přicházejí povinnosti a problémy. Které nejsem schopna adekvátně řešit. A pak přijde zase klid a štěstí.
Co jsem tím chtěla říct. Přijde chvíle, kdy se to zlepší. Ne v okolí, protože problémy budou pořád nějaké. Lidé budou odcházet a zklamání přicházet. Ale ty, má drahá, ty se zlepšíš. V tobě se něco pohne, posune, zapadne. Nevím, jak to popsat. Ale budeš to zvládat lépe. A budeš si umět najít své štěstí a radost lépe. Nevím kdy. A nebude to do té době snadné. Ale ten zlom přijde. Musíš vydržet. Jsi jedinečná, máš skvělý talent. Nemůžeš nechat svůj život nazmar, protože ty to vydržíš, ty víš že můžeš. Tvůj život není bezcenný. Ani zbytečný. Nikdy nebude. Opakuj si to. Každý den. Jakkoliv se to zdá, tvůj život je hoden toho žít. Budeš šťastná i spokojená. Cokoliv tě trápí, cokoliv se ti děje. Nakonec najdeš cestu ven. Musíš najít způsob, jakým se z té cesty z tvého vězení nezbláznit. Svůj vnitřní způsob, kterým si budeš hojit rány. S kterým dojdeš ke smíření a povede ven z toho všeho. Prosím veř mi, že nakonec to bude dobré. Jen se nesmíš vzdávat víš? Nikdy. Nikdy...
Never give up
Aliya Midnight | 17.02.2014
Nádherná emocionální povídka, ze které se mi chce teď brečet. Nikdy to nevzdávej a věř, že jednoho dne se vše obrátí k lepšímu. Já přemýšlím o sebevraždě skoro pořád, ale nedokážu to udělat. Pořád naivně doufám, že se vše zlepší.