Via Destiny 2. část

12.10.2016 20:17

Jsem neodolala a přináším další kapitolu... sice jsem tuhle povídku chtěla vydávat po měsíci, ale Vaše komentáře jsou prostě super a tak Vám přináším tenhle díl.

S láskou Sal.

 

2. část – Před léty

 

Bylo chvíli před půlnocí. Harry stál u velkého okna a díval se na překrásnou zahradu, kterou osvěcoval nádherný měsíc v úplňku. Úplněk, část měsíce, kterou měl tak rád. Vždy mu připomínala věrného přítele, kterého ztratil. Co teď asi dělá? Remus Lupin, vlkodlak, ale hlavně dobrý muž.

 

Je to už mnoho let, kdy ho viděl naposledy. Jen na chvíli. Bylo to o letních prázdninách na Grimmauldově náměstí. Mluvili spolu jen krátce, ale přesto si Harry pamatoval každé slovo. Od smrti Siriuse se Lupin od Harryho distancoval. Chlapec věděl, že mu zazlívá smrt svého druha a věrného přítele.

 

Harry si povzdechl a opřel se o rám okna. Sledoval odlesky měsíčních paprsků na vodní hladině malého jezírka. Jen natáhnout ruku a dotknout se té boží krásy.

 

Zahrada mu připomínala sídlo, které měl v Evropě. Dům, který pro ně nechal postavit Pán zla. Tehdy měl plánů hodně, ale ani jeden z nich nebyla jeho vlastní smrt.

 

Ironický úšklebek se objevil na Harryho tváři. Tak moc se toho změnilo. Jednou smrtí. Jedním kouzlem. A má být rád? Tehdy bylo vše jiné. Měl své lektvary. Na nich byl závislý. Bylo mu jedno, kdo s ním co dělá. Chtěl to. Ale teď?

 

 

„Ale, ale… Koho pak to tady máme?“ ozval se mu u ucha přesládlý hlas. Harry ho poznal hned, i když ho slyšel jen párkrát. Automaticky sebou cuknul. Ale pevné sevření, ve kterém se ocitl, mu to nedovolilo. Přirazil si mladíkovo tělo k sobě. Ruku pevně okolo jeho břicha. Druhou mu tiskl hůlku ke krku.

 

„Ne, ne, pane Pottere. Nedovolím vám utéct. Teď jste jen a pouze náš. Pán vás už nějaký ten pátek očekává. Bude mi velkým potěšením mu tuhle dobrou zprávu říct. Konečně dostane svého Zlatého chlapce. Těšíš se, Harry?“

 

 

Ach, ano. Lucius a jeho veleslavný únos, o kterém stejně nikdo nevěděl. Jen Temný pán a pár jeho nohsledů.

 

Muž u okna odvrátil tvář od překrásné přírody a podíval se na velmi lákavě vypadající postel. Byl unavený, o tom nebylo sporu, ale spát nechtěl. Spánek je něco, co člověka jen zdržuje. Věc tak nedůležitá a přesto nutná. Další povzdech a odvrácení tváře.

 

„Vypij to!“ byl to rozkaz. A přesto držel Harry rty pevně semknuté. Nehodlal vypít nic, co držel ten odporný bastard v ruce. Mohl změnit svůj vzhled, kolik chtěl, ale přesto zůstával Voldemort stejným hajzlem jako vždy. Bezcitné monstrum, které chce ovládat vše kolem sebe. Včetně mladíka před sebou.

 

„Ne?“

Harry zakroutil hlavou. Neudělá to!

 

„Jak myslíš. Crucio…“ Mladé tělo dopadlo na zem a kroutilo se v bolestech. Křičel. Nahlas. Tak strašně to bolelo. Ale přesto se snažil uchovat si zdravý rozum. Nepodlehnout. Ale nešlo to. Kletba, jako je Cruciatus, byla pro tento účel víc než dobrá. Proto byla vynalezena. Na zlomení duše, těla…

 

„Tak co? Už budeš poslouchat? Bylo by škoda něco tak krásného, jako jsi ty, zabít. Nemyslíš?“ Voldemort stál nad ním. V rudých očích pobavení.

 

„Já… ano…“ tichý hlásek. Tehdy se smířil se svým osudem. Věděl, že tu není nikdo, kdo by mu pomohl. Možná, že zatím ani nikdo netuší, že chlapec zmizel. Je to jen pár hodin.

 

„To je hodný kluk,“ zašeptal Voldemort a podal Harrymu lahvičku se světle růžovým obsahem. Chlapec zůstal sedět na zemi. Držel svou budoucnost v ruce. Prohlížel si její tmavé odlesky. Tak moc nechtěl. Ale měl snad na výběr?

 

Vzlykl a pak jedním douškem obsah vyprázdnil. Zpečetil svůj osud…

 

 

Byla tehdy nějaká reálná šance na záchranu? Ne, nebyla. Ale taky mu tenhle čin zachránil život. Ale za jakou cenu? Duši, která byla tak nádherně čistá, zničili tak odporným způsobem. Zneužili jeho slabost a donutili ho milovat. Toužil. Chtít. A ten chtíč byl nekonečný. Tak žádoucí! Tak mocný!

 

„Pojď blíž, mazlíčku…“ Ten šeptavý tón byl vzrušující. Mladík poslechl téměř okamžitě. Posadil se na svého pána a láskyplně zapletl své ruce do jeho temně-černých vlasů.

 

Harry se usmál. Tak krásně. Laškovně.

 

„Copak bys chtěl dělat, hm? Chceš mě políbit, mazlíčku?“ Chlapec horlivě přitakal a okamžitě ho políbil. Vroucně. Vášnivě. Hltal jeho ústa, jako by byla poslední na světě. Zasténal, když se do hry zapojil i jazyk jeho partnera. Okamžitě ho pohltil a polibek prohloubil. Přitiskl se na tělo před sebou. Tak moc chtěl uvolnění. Toužil brát. Toužil dávat. Prosím! Potřebuji!

Tom chytil mladíka a přesunul se s ním na velkou postel. Lehce ho položil do zelených přikrývek. Jen ho sledoval. Jak tam leží. Tak nevinný…

 

„Pane… prosím…“ zavzdychal chlapec a sám se začal dotýkat svého těla. Nápoj, který pozřel, to vyvolával. Tu nekonečnou potřebu. Potěšit. Sám sebe, ale i svého partnera.

 

„Jsi tak krásný, víš to, Harry? Můj Harry?“ Naklonil se nad mladíka a pevně sevřel jeho ruce. Tak aby na sebe nedosáhnul. Mladík zakňučel. Rychle obtočil nohy okolo Tomova pasu a strhl ho na sebe. Znovu políbil ty chladné rty.

 

„Prosím… vem si mě… prosím!“ skuhral mladík. Proč ne? Proč si nevzít, co mu náleží? Co mu patří?

 

 

Harry se při této vzpomínce oklepal. Nenáviděl ty situace, kdy se choval jako naprostý a zoufalý blbec. Ale za všechno mohl jen lektvar lásky. Šílená posedlost, která ho tehdy ovládla. Tomu se nedá vzepřít. Tam neměl člověk jak bojovat. Ta touha tam byla. Pořád. Neustále.

 

Harry se přemístil k posteli a sedl si na její okraj. Pomalu přejel po zelených přikrývkách. Tak stejných jako tam… v minulosti.

 

Složil hlavu do dlaní. Z očí mu skanula slza. Tak osamocená, jak se tento muž cítil. Měl kdysi přátele. Mohl říct, že i rodinu. Bral je tak. Všechny. Ale věci se od té doby změnily. Vše je jinak. Kdo ví, jestli by o něj někdy stáli. O Harryho. Jen o Harryho. Věděl, že se s nimi jednou střetne. To je nevyhnutelné. Tak jako to, že ráno vyjde slunce. A bude to brzy. Moc brzy.

 

 

„Pottere?“ sametový hlas lektvaristy se rozlehl ložnicí. Ale nikdo se neozval. Chlapec nechtěl. Chtěl být sám!

 

„Pottere!“ Snape vykročil směrem k dětské postýlce. Ale i ta byla prázdná. Zamračil se. Kde ten kluk může být?!

 

A pak uslyšel nějaký zvuk. Okamžitě posvítil hůlkou do rohu pokoje. A tam seděli. V koutku a tiší jako myšky. Mladík s malým dítětem v náručí.

 

„Běžte pryč,“ vzlykl a ještě víc k sobě ten malý uzlíček přivinul.

 

„Pottere… Vím, že se cítíte mizerně…“

 

„Víte!“ vykřikl mladík, ale pak se zarazil. Nechtěl dítě probudit. Teprve před chvíli usnulo.

 

„Chci vám jen pomoct…“

 

„Ne… Každý, kdo se o to pokusil, je mrtvý!“

 

„Vím, že to, co se stalo včera… bylo hrozné. Ale já vám opravdu dokážu pomoct. Nehrajte si na ubožátko a vylezte. Už kvůli dítěti,“ hlas se zlomil. To, co se tu stalo, bylo víc než odporné. Hnusná poprava. A proč? Jen pomsta.

 

„Nechte nás tady… Běžte pryč…“

 

„Ne! Teď mě, Pottere, poslouchejte! Hezky se zvednete a spolu odtud vypadneme! A nechci slyšet žádné námitky!“

 

Zelené oči se zvedly a zadívaly se na lektvaristu. Pak kývnul.

 

 

Proto ho Draco tak nenávidí. Jeho matka. Tak krásná a ušlechtilá. Padla, aby ho chránila. Neměl by v tomhle domě vůbec být. Ale kam jinam měl jít? Do Doupěte? To sotva.

 

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil pán domu.

 

„Nemůžeš spát?“

 

„Jak bych taky mohl, že?“ ironie z jeho hlasu byla víc než znát.

Lucius se posadil vedle něj. Tolik let. Opravdu doufal, že tohohle muže už nikdy neuvidí. Zapomněl na minulost a začal zase žít přítomností. Ale osud s námi má jiné plány.

 

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se ho blonďák.

 

„Tak nějak o všem.“ Zelené oči se střetly s těmi modrými, ve kterých byla stopa zájmu. Ale Lucius moc dobře věděl, že tohle by nedopadlo dobře.

 

„Ještě jsem se ti nikdy pořádně neomluvil…“

 

„Nestojím o tvé omluvy, Lucie! Vím, že je stejně nemyslíš vážně. Jsi stejný jako všichni, tak s tím na mě nechoď!“

 

Lucius se usmál. „Máš mě opravdu prokouknutého, že?“

 

„Víc než to, Luciusi!“ zapředl jeho mužský hlas. Naklonil se ke svému společníkovi a svými rty se dotkl jeho ušního lalůčku. Provokativní gesto.

 

Lucius zadržel dech. Nedovolil si pohnout se a každý moc dobře ví, jak moc by chtěl.

 

„Měl bys jít, nebo přijdeš k úhoně a to by nikdo z nás nechtěl, že?“ Harry vstal a obdařil Luciuse jedním ze svých zvláštních úsměvů. Ten poslechl. Rychle opustil pokoj a nechal Pottera samotného.

 

***

 

„Co tady děláte?“

 

Chlapec, který stál u okna a pozoroval měsíc, se otočil a podíval se do tváře černovlasého muže.

 

„Jen jsem byl v sovinci, poslat dopis otci,“ řekl mladík a pokrčil rameny.

 

„Víte, že je po večerce? To bude deset bodů dolů!“ hlas Severuse Snapea byl nebezpečný. Díval se na chlapce před sebou se zjevnou nechutí.

 

„A já myslím, že ne, profesore,“ řekl tiše chlapec. Jeho černé oči se nebezpečně zaleskly.

 

„Co si to dovolujete, vy jeden malý…“ chytil hocha za hábit a mírně s ním zatřásl.

 

„Dokončete to, Severusi. Přece se nebojíte jednoho malého kluka? Udělejte to, co jste měl v plánu! Já se vás nebojím. Znám vás a vy mě. Pamatujete? Byl jsem dítě. Malý chlapec. Vím, co nosíte za touhle maskou. Neublížíte mi. Víte, proč tu jsem? Víte, kdo mě stvořil?“

 

Snape ho najednou pustil.

 

„Ne! Tohle není možné! Řekni mi, že tuhle hloupost Potter neudělal!“ zavrčel na chlapce. Ale ten se jen usmál a otočil se k odchodu. Ale než zmizel z dohledu, řekl ještě jednu větu.

 

„Uvidíme se zítra, strýčku Severusi…“