Via Destiny 3. část

31.10.2016 18:03

Tak Vám přináším třetí část povídky :-)

Snad se bude líbit.

Sal.

 

3. část – První školní den

 

Tom s hlavou sklopenou mířil do Velké síně na snídani. Byl trochu nervózní, ale snažil se to nedat na sobě znát. Přece jenom, otec by ho moc nepochválil kdyby se hned první den zhroutil. Byl unavený. V noci se mu špatně spalo. Neměl rád kolem sebe cizí lidi a ti v Nebelvíru jsou cizí.

 

To jak se na něj dívají. Pomluvy, které se šíří celou školou. Moc dobře pochopil proč se jeho táta nechtěl vracet. Už jen chlapcovo jméno vyvolalo rozruch.

 

Ale jen jedna osoba ho zná. Tom se usmál. Ano, ano všemi známý a tajemný Severus Snape. Nejlepší lektvarista snad na celé zemi. Chladný netopýr, který si nikoho jen tak k sobě nepustí. A přesto to udělal. Thomas měl Severuse vždy rád. Byl pro něj rodina. Ale pak najednou vše přestalo. On už se neukázal. A za to se mu chce pomstít. Za to, že opustil malé dítě, které ho mělo rádo.

 

Ale ono se říká, že si člověk má prvně zjistit fakta, než se do čehokoliv pustí. Ale Tom to neudělal. Jen s nenávistí v malém srdci sledoval Snapea jak pokojně snídá.

 

Posadil se na kraj Nehelvítského stolu a naložil si slaninu a smažená vajíčka. Není to jako by to připravoval táta, ale co nadělá. Musí tu být a tak musí trpět i místní stravu.

 

„Hej, ty!“ ozvalo se za ním. Ale neotočil se. Neměl na nikoho náladu. Pak ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno a prudce ho otočil k sobě, až mále spadl ze židle.

 

„Nebudeš mě ignorovat, skrčku! Jsem tu prefekt a ty hezky budeš poslouchat!“ zavrčel na chlapce vysoký tmavovlasý kluk. Thomas se zamračil.

 

„A to jsi jako něco víc? Jdi se bodnout, Parkersi,“ řekl lhostejně chlapec a otočil se zpět ke své snídani.

 

„Tak to ne, hošánku!“ šeptl nebezpečně Parkers a chytil kluka za zátylek. Thomas syknul bolestí. Snažil se najít hůlku a pořádně to tomu blbečkovi osolit, ale zjistil, že ji nemá tam, kde by měla být. Ale zachoval klid. Přece mu tenhle budižkničemu něco neudělá před diváky.

 

Thomas mohl použít bezhůlkovou magii, ale nechtěl si přidělávat ještě další problémy. A navíc přitahovat pozornost. Musí si hrát na malého chlapce, který vlastně o kouzelnickém světě ví jen málo. Ale i tak byl naštvaný! Tohle mu nedaruje!

 

Ale přes všechnu svou naštvanost na sobě nenechal nic znát. Udělal ze sebe oběť. Nechal si nadávat do obličeje. Ale jednou přijde jeho čas. Čas kdy se všechno změní. Ano. Už brzy.

 

***

Seděl mezi prvňáky a čekal na příchod profesorky přeměňování. Slyšel o ní hodně a doufal, že bude přesně taková, jakou mu ji otec líčil.

V lavici byl sám. Nikdo z jeho nebelvírských studentů s ním nechtěl mít nic společného. Tušil proč to tak je. Moc dobře věděl o svém jméně. Proč je tak důležité, ale i temné zároveň. Temnota byla v tomhle chlapci už od narození. Už samotný důkaz, že žije je temný. Nikdy v minulosti tohle těhotenství otec nebo dítě nepřežilo. Jeho narození bylo zázrak. Ale přesto, kdyby se o tom někdo dozvěděl… kdokoliv. Začala by štvanice na malého chlapce. Je sice mocný a velmi učenlivý. Ale to by proti přesile nestačilo. Přece jenom mu je teprve jedenáct let.

„Dobrý den, studenti. Jsem vaše profesorka přeměňování. Dnes pro začátek začneme s jednoduchými přeměnami. Ale do budoucna budete schopni přeměnit pohár vody na hejno ptáčků. Nebo vašeho mazlíčka na pohodlné křeslo. V přeměňování není nic nemožné. Ale taky to má svá pravidla. Ví někdo jaké?“

Tom zvedl hlavu a zadíval se na profesorku. Moc dobře věděl, o jaké pravidla jde. Ale nepřihlásil se. Jen se díval na některé zvednuté ruce a tiše přemýšlel.

„Ano, pane Davidsi?“

Tom se odvrátil od třídy a raději pozoroval tichý déšť za okny. Kapky bubnovali o parapet. A vzadu za ním byli lehce vidět husté černé mraky. Byly stejně temné jako chlapcova duše? Kdo ví…

 Přemýšlel o tom, proč je vlastně tady. Co všechno bude muset udělat, aby nebyl vyvrhelem školy. Ale bude to těžké. Víc než si možná myslí…

***

Hodiny se vlekly. Byli pro něj tak nezáživné. A přitom byl rád, že tu je. A brzy tu bude i jeho otec. Jako nový profesor obrany proti černé magii. Bude mu nablízku, ale přesto tak vzdálený? Jako poslední roky? Tak moc by chtěl svému otci dokázat, jak je výjimečný. Jak dokáže dostát svého slova. Jak zvládne situace v Bradavicích. Ano. To je plán pro další chmurné dny.

„Tome?“ ozvalo se vedle něj. Nevšiml si, že ho někdo sleduje. Otočil se na ředitele a lehce se na něj usmál.

„Ano, pane?“

„Jak se ti líbí tady na škole? Asi jsi z daleka, že?“

„Líbí se mi tu a moc,“ vyhnul se nenápadně otázce odkud je.

„To jsem rád, chlapče,“ řekl jemně ředitel. Modré oči za půlměsíčkovými brýlemi se zaleskly. Poznal vyhýbavou odpověď svého žáka?

„Víš, že už jsem učil chlapce tvého jména?“ pokračoval dál ředitel. Tom se na chvíli zastavil. Podíval se na ředitele. Takovým tím pohledem. Ano vím.

„Ne, pane. To jsem nevěděl,“ usmál se Tom a dál pokračoval v chůzi. Ale přesto věděl. Tohle mu jeho otec řekl už velice dávno. Že existoval kouzelník se stejným jménem. Ale s úplně jiným osudem. Nebo ne?

„Dobře, Tome. Ať se ti tu nadále daří a líbí,“ řekl jen ředitel a odpojil se od chlapce. Ten zůstal stát osamoceně v chodbě a sledoval mizející fialový hábit. Ach, řediteli, kdyby jste jen věděl…

***

 Stál na prahu honosného panství Malfoy Manor a přemýšlel. O tom, co teď hodlá udělat. Po bezmála šestnácti letech se vrátil sem, do Anglie. Domů. Tam kde patří. Nebo už dávno ne? Co se stane, až vyjde na veřejnost? Budou mu vyčítat, že tu ve válce nebyl? Že to nebyl on, kdo nezabil Lorda Voldemorta? Jak moc jeho návrat bude zlý?

Vykročil do deště tohoto dne. Tiché kouzlo sklouzlo po jeho těle. Kapky se mu vyhýbaly. Proto kouzla miloval. Dokaží spoustu věcí. Zbavit vás života, ale i život dát. Přesně tak mu dali jeho syna. Pamatuje si okamžik, kdy mu ho poprvé podali do náručí. V té chvíli ho miloval. Miloval i jeho druhého otce. O to víc kouzla dokáže i nenávidět. Dali mu falešný cit, který ho nakonec dostal na kolena. Jen díky svému synovi se dokázal zase postavit a jít dál. Dál do budoucnosti chladného jednání. Bezmilostných lží a nejčernější temnoty.

Jakmile překročil hranici pozemků, přemístil se do Prasinek. Odtud se pak do Bradavic dostane za chvíli. Ale nespěchal. Rozhlížel se kolem a vzpomínal na ty bezstarostné chvíle, které tu jako dítě prožil. Vzpomínal na Hermionu a Rona, jeho nejlepší kamarády. Kde jim je vlastně konec? A co Ginny? Dívka, která byla do něj vždy zakoukaná. Vše vzal čas. Ale mu vzali to nejhorší. Domov, který tolik miloval. Proto se tu teď vrací? I tohle je možné.

Sledoval krámky, které pomalu zavíraly. Rád by se podíval dovnitř. Trochu zavzpomínal na minulost. Ale tohle si zakázal. Na co se brodit v minulosti, když vás čeká tak zdárná budoucnost? Žít tady a teď. To je jeho heslo. Proto se svým synem tolik cestoval. Objevoval tajemství stará tisíce let. A jen proto, aby zapomněl. Na minulost a hříchy mládí. I na ten svůj nejhorší, kdy opustil brány Bradavic a nechal se zajmout Luciusem Malfoyem. Jeho vlastní nerozvážnost vše změnila. Zničila to, co bylo. Nejhorší na tom je, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Došel k bradavicím pozemkům. Viděl je, jako by to bylo včera, kdy je opustil. Stejně krásné i v dešti. Stál u velké brány a čekal. Chvíli se chtěl jen dívat na tu krásu jeho domova.

Dotkl se brány. Neotevřela se, jako tomu bylo, když byl tady studentem. Zapomněli i Bradavice?

Chvíli tam jen tak stál a čekal. Věděl, že někdo přijde. Vždy přijde, když je někdo u brány. Skolil hlavu a chvíli se jen tak díval na špičky svých bot. V hlavě prázdno v duši neklid.

„Přejete si, pane?“ ozval se velmi známý hlas ředitele Bradavic.

 

Zelené smaragdy se zvedly a zadívaly se na Brumbála. Ticho, které následovalo, bolelo v uších. Ani jeden si nevšímal ustávajícího deště. Ani zapadajícího slunce. Teď tu byli jen oni dva. Mocný ředitel Bradavické školy a Chlapec, který přežil. A očích ředitele byl jen jeden výraz. To se odvažuješ vrátit? Po tolika letech?

 

Ano. Má odvaha nezná mezí…