Za hlasem lišky

20.04.2015 09:18

Vše, co jsme k tomuhle příběhu chtěla říct najdete v popisku povídky. Příběh, který je inspirován životem...

Pro Vás!

 

Vaše Sal.

 

Za hlasem lišky

 

„Suzie?“

Dlouhovlasá dívka se otočila na svou kamarádku. V očích jí zazářily pověstné jiskřičky. Usmívaly se svým šibalstvím a štěstím. Zasmála se.

„Nech toho, Anne. Víš, že se tohle nemůžeme!“ usmála se Suzie a svou kamarádku objala.

„Ty a ty tvoje pravidla. Copak si tu legraci neužíváš?“

„To ano. Ale nevím, jak se na tohle budou tvářit ostatní…“

Smích se nesl prázdnou školní chodbou.

***

Stála před svou zrcadlovou skříní. Mírná vráska na jejím mladičkém obličeji. Prohlížela se. A zamračení se prohlubovalo. Kdy přišla? Jak se dostala domů? Vždyť před chvílí se bavila s kamarádkou a najednou stojí tady. Zmatená.

Šíleně ji bolela hlava. Už na sobě neměla školní uniformu, ale své oblečení na doma. Obyčejnou teplákovou soupravu v její oblíbené světle modré barvě. Ale… kde ji vzala? Nepamatuje se, že by ji s mámou kupovala.

Rozevřela dřevěná dvířka skříně a nakoukla dovnitř. Její zelené oči bloudily po oblečení. Natáhla ruku a dotkla se sukní zavěšených na ramínku. Polovinu z nich nepoznávala.

Prudce zabouchla skříň a opřela se o ni. Co se to děje?

 

***

Nepatříš sem.

Proč tu chceš zůstat?

Pojď semnou…

Tichý šepot se nese sny. A zanechává stopy na dětské duši.

Procitne a zamrká. A tam… tam v temnotě noci vidí oči. Září prostorem. A nejednou jsou pryč. Zmizí tak nenápadně, jako se objevily.

***

„Suzie? Co se děje?“ ozve se jí u ucha hlas kamarádky. Blízké přítelkyně, kterou měla nadevše ráda. Byla pro ni každodenní radost. Dokázala ji pokaždé rozesmát. Proč to teď najednou nejde?

„Jsem jen unavená, Annie. V noci jsem moc nespala.“

„Špatné sny?“

„Něco na ten způsob. Nevím, co to znamená.“

„Můžeš mi o tom říct. Víš, že můžeš, že ano?“

„To víš, že to vím. Jen toho moc není. Asi to je ze  všech těch povinností ve škole. Není to nic důležitého.“ Usměje se. Ale její oči říkají něco jiného.

Anne se na ni taky usměje. Ale tak nějak smutně. Ztrácí snad svou jedinou přítelkyni?

To uvědomění bolí. Pálí to v hrudi, ale ona přesto mlčí.

***

Oči jsou okna do duše. Oči ukážou, kdo skutečně jste. Můžete být silná osobnost. Můžete světu ukazovat jen svou masku. Ale ty oči… oči vás prozradí. Jenže jen málokdo v nich dokáže číst.

Skryté touhy. Bolest. Lásku. Nenávist. Pochopení. Naději…

***

Chápeš to?

Tenhle svět pro tebe není.

Je tu jen temnota, která vše postupně zničí.

Pojď semnou.

***

„Mami? Můžu s tebou mluvit?“

„Ovšem drahoušku, copak se děje? Nějaké problémy ve škole? Nebo první láska?“ usměje se starší žena. Úsměv, který hřeje u srdce.

A… najednou nejsou slova, která by jí dcera mohla říct. Váznou v krku. Jak se zeptat na složitost světa? Jak pochopit dětskou duši tápajících v otázkách, na které nejsou odpovědi?

***

„Nad čím přemýšlíš, dítě?“ ozve se hlas s pootevřeného balkónu.

Suzie se zamračí a vstane od rozečtené knížky. Ani neví, kde se jí v pokoji vzala. A nějak si nemůže vzpomenout, kdy ji vlastně začala číst.

Otevře dveře na malý balkónek a tam… tam na jejím zábradlí stojí rezavá liška. Poulí na ni své tmavé oči. Dívají se moudře, ale je v nich i něco zvláštního. Nepopsatelného.

„To ty jsi mluvila?“ zeptá se tiše Suzie a rozhlédne se kolem, jako by tu měl být někdo jiný.

„Kdo jiný? Samozřejmě, že já. Od toho tu jsem.“

„Ale lišky nemluví!“ zarazí se. Zamračení se prohloubí. Dá ruce v bok a ostražitě sleduje zvíře, které se ladně pohybuje po zábradlí.

„Proč si myslíš, že jsem liška? Jen mě tak vidíš… můžu být cokoliv.“

„Tak kdo jsi?“

„Já jsem cesta na světlo, má drahá. Tenhle svět není tvůj. Nepatříš sem.“

„Jak… jak nepatřím? Co tím myslíš?“

Poslední paprsky dnešního dne ozářili dům a schovaly se na místo, kde už je nevidíme. A každý na téhle straně na ně bude několik hodin čekat. Nové slunce. Nový den. A přesto bude vše stejné. Zmatené. Únavné. Bolavé…

„Liško! Liško… kam jsi zmizela?“

Ticho. Splašený tep jejího srdce. To byl jediný zvuk, který mohla teď zaslechnout. Nefoukal vítr, i přestože se už blížil podzim. Nezpívali ani noční ptáci. To ticho bylo zničující a schovávalo v sobě mnohá tajemství.

***

Uběhl další týden.

Liška se často vracela. Upozorňovala na sebe. V hodinách chemie. Nebo jen tak na cestě z kroužku. Suzie ji mnohokrát zahlédla oknem kuchyně, jak stojí venku. Jak se na ni dívá. Ale nikdo jiný ji neviděl. Jen ona. Proč tomu tak je?

Utíkáš, dítě?

Nepatříš sem!

***

„Proč pláčeš, drahá?“ Tichoulince pronesená slova. Jako by připlula ve větru. Ale ten už týdny nezafoukal.

Suzie zvedne uslzené oči. Dívá se na lišku, která klidně sedí opodál. Hlavu má mírně na stranu. Její ocas kmitá sem a tam a po chvíli se tiše položí k jejím nohám.

„Co se děje?“

„Tenhle svět se hroutí, Suzannach. Musíš jít semnou, nebo tu zůstaneš…“

„Co by se stalo, kdybych tady zůstala?“

Liška pohodí hlavou. V očích se jí blýskne něco smutného. „To nikdo neví. Já jsem jen průvodce.“

Zvedne se a dojde ke smutnící dívce. Lehce šťouchne čumákem do její dlaně. „Tohle… není skutečné, víš.“

„Proč mi to pořád říkáš?“ rozpláče se holčička ještě víc. „Přece vím, kam patřím! Moji rodiče…“

„Neexistují.“

„Lžeš! Jak to můžeš říct! Ještě ráno mě máma objímala…“

„Suzie, podívej se na ten měsíc, co září nad tvou hlavou?“ Liška natočí svou hlavičku k chladně zářící luně. Hvězdy se odrážejí v jejích očích. Celý vesmír ukrytý v temnotě.

„Není skutečný. Vidíš, jak se tu a tam rozmazává? Je to jen iluze světa…“

„Ale… jak?“

„To poznáš až na konci naší cesty, drahá.“

„Cesty? Kam půjdeme? Je to daleko?“ Dívka se pořád dívá nahoru. Na tmavnoucí oblohu. Tohle vše ničí poslední střípky skutečnosti.

Liška jí vyskočí do klína. Stulí se do klubíčka. „Není, zlatíčko. Vydáme se na cestu. A velmi brzy… brzy…“ zavře své oči. Suzie ji pohladí po kožichu. Je tak jemný na dotek. Jako něco nadpozemského.

Noc pokračuje a slzy dítěte se ztrácí v kožíšku přítelkyně.

***

Nic není. Nikdy nic nebylo. Jen jedna duše a její cesta. Jenže se stává mnoho věcí, které tuhle cestu ztěžují.

Duše se ztratí. A už nikdy nenajde tu správnou pěšinku, po které jít, aby došly ke světlu. Světlo posilňuje. Ano. Tohle světlo určitě. Ale jak ho získat? Jak se k němu dostat zpět? Natáhnout své ruce a nechat se pohltit životem…

Od toho tu jsou oni. Průvodci, kteří tyhle ztracené trosečníky chytí za ruku a vedou k lepšímu zítřku. Ale ne každá duše se nechá vést. Některé bojují za tenhle svět iluzí. Nevěří svých průvodcům a nakonec je pohltí ta nejčernější temnota a hlas, který je provázel… umírá s  nimi.

***

„Jak dlouho ještě?“ popotahuje mladá dívka. Vlasy má rozcuchané vichrem, který se je snažil před chvílí zastavit. Tělíčko v bílém svetru se chvěje zimou. Strachem.

Liška jde vedle jejích nohou. Pohazuje rezavým ocasem sem a tam. Oči sledují veškeré dění. Hlídá duši, kterou si připoutala k sobě. Občas jí ujede lehké zasyčení, jak zahání nestvůry, které je už takovou dobu sledují.

„Neboj, Suzie. Už je to jenom kousek.“ Šeptaná slova, která přesto slyšela tak hlasitě. Jako by se objevila přímo v její hlavě.

„To jsi říkala už před několika hodinami… jsem unavená!“ Znovu se zachvěje. „Je mi zima… mám hlad!“

„Nemůžeme se zastavit. Ne teď, když jsme konečně odešli. Suzie, přece se nechceš vrátit zpět? Tam už nic není…“

„Děsíš mě! Musí tam něco být! Žila jsem tam celé věky! Náš dům… rodiče…“ slza opustila své místo v koutku oka a brázdila dívčin obličej. „Nechci jít dál!“

Otočí se. Nohy se samy rozpohybují. Běží zpět. Do černočerné tmy, která stahuje. Pohlcuje. Ničí.

„Suzie! Ne!“ křik. Nevnímá ho. Nechce ho slyšet!

Běží dál. Černé větvě starých stromů jsou hustší a hustší. Uzavírají cesty a ukazují jen tu jednu. Zkázonosnou.

„Tam nic není! Vrať se! Prosím, Suzie.“

Cítí lišku, jak se jí plete pod nohama. Zpomalí, až se nakonec zastaví. Větve po ní chňapají. Trhají její svetr na kousíčky. Dívka vykřikne. Rozpláče se. Neví, co teď. Kam teď. Minulost neexistuje. A budoucnost?

„Mám strach, liško…“ sesune se na zem. Opře se o mohutný kmen. Větve k ní nemůžou, ale i tak jsou děsivé. Jako dlouhé prsty ježibab z pohádek na dobrou noc. Ale tyhle jsou jiné. Jsou skutečné!

Liška stojí před ní. Obranný postoj. Oči září vesmírem. A nikdo se neodváží přiblížit. Já jsem světlo! Já jsem síla!

 

***

„Utíkej!“

Suzannach klopýtala kupředu. Pot se mísil s kapkami krve od rozedraných rukou. Temnota se blížila! Mílovými kroky je doháněla a ničila vše.

„Já… už… nemůžu…“ Zakopla o vyčnívající kořen. Setřela si pot a slzy z obličeje. Už ani neví, kdy začala plakat. Nebo jestli někdy přestala…

„Musíš! Suzie, ty musíš!“ Hlas v hlavě se rozezněl jako zvon v kostele. „Jsi silná! Jsi bojovník! Koukej… Tvé světlo života!“ Dívka zvedla hlavu. A tam… tam v dálce zářilo světélko. Bylo malé. Malinkatý plamínek naděje. Sic malé, ale rozdmýchalo oheň. Sílu doposud nepoznanou.

Všechen strach spadl z ramen. Oči se dívaly kupředu. Běžela. Vítr ji cuchal vlasy. Ruce byly najednou bez škrábnutí. Bílý šat vířil kolem ní. Nepřemýšlela o tom, kde se na ní vzal.

Světlo ozářilo mýtinu. Temnota to vzdala. Zůstala daleko. Vzdala svou válku o duši, která jí nikdy nepatřila. Úponky bolesti se skryly hluboko do lesů.

Dívka se zastavila. Těsně před tím zvláštním světlem. Bylo bílé? Modré? Nebo snad červené? Hrálo barvami duhy. Rozesmála se.

Její pohled padl na lišku, která stála opodál.

„Co teď?“ usmála se.

Můžou se zvířata usmívat? Protože tahle liška to dělala. Byla z ní cítit radost. Láska. Harmonie. Krapet smutku, ale to už k průvodcům patří.

„Je čas se rozloučit.“

„Ty… ty nejdeš semnou?“ její obličej posmutněl. „Proč ne?“

„Tohle je tvá cesta. Já s tebou nemůžu, i kdybych moc chtěla. Ale…“ Liška se přiblížila k Suzie. Propletla se jejíma nohama. „Budu pořád s tebou. Ať už půjdeš kamkoliv. Rozumíš?“

„Takže…“ Zelené oči zářily barvami světla. „Co… tam je?“

„Proč se nepřesvědčíš sama?“ Liška ji uvolní cestu.

Suzie stojí na místě. Dívá se vpřed. Na tu úžasnou hru barev. Na to štěstí, které jde cítit z každého světelného úponku.

Znovu se podívá na lišku. Sehne se k ní a pohladí ji po hřbetu.

„Nikdy nezapomenu.“

„Já vím.“

Vykročí vpřed. Naděje ji pohltí. Světlo ozáří celý tenhle svět. Vnikne do každého místa. Zažene poslední kousky temnoty.

***

Asi dvanáctiletá dívka leží v bílých peřinách. Kolem ní pípají přístroje, které sledují její stav. Všude na zdech okolo ní visí obrázky. Přátel ze školy. Jejího mladšího bratříčka, který tu často pobýval. Držel ji za ruku a vyprávěl zážitky z domova. Jak se mu líbilo v nové škole. Jak moc ji miluje a doufá, že se brzy uzdraví.

Teď tu sedí její rodiče. Jako každý den skoro už tři měsíce. Maminka ji drží za ruku a snaží se jí tím dát najevo, že je tady. Probuď se, holčičko.

Táta sedí naproti a čte její oblíbenou dětskou knížku o lišce. Stejná, jako je na obale knihy, leží ve své plyšové podobě na dívčině polštáři. Korálkové oči má plné hvězd.

Je tu klid. Pokojem se nese jen hlas jejího otce. Je zabarvený prosbou, aby jeho malá holčička otevřela oči. Kolikrát jim doktoři říkali, že se nejspíš neprobere. Kolikrát tuhle zlou zprávu už slyšeli? A ignorovali?

Věří své dceři. Že tenhle boj zvládne! Že přijde čas, kdy se zase bude smát. Kdy z ní bude cítit ta touha žít a milovat!

Táta otočí poslední stránku. Tiše zaklapne knihu. Pohladí ji. Jako by byla ta nejvzácnější. Položí ji na stolek. Zvedne oči ke své manželce, které skane z očí jedna nenápadná slza. Nakloní se k ní a prstem ji setře.

„Zvládne to.“

Oba se zvednou. Naposledy políbí dítě na čelo. Máma chce pustit její ruku. Ale nemůže… Dětská ruka tu její pevně svírá a nepouští ji. Starší žena pohlédne na ruku a rozpláče se.

Oči se pomalu otevírají. Zelená byla vždy barvou naděje. A oni věřili, že ji ještě spatří.

„Maminko? Tatínku?“ Šeptaná slůvka, které pro oba znamenají svět.

„Suzie? Dítě naše!“ vykřikne máma. Lehce dceru obejme. A jak ji tak drží, ze svého místa přepadne plyšová liška. Dívka ji sleduje. A teď ví, že její liška mluvila pravdu. Nikdy ji neopustí.

Dál bude žít v ní. Kousek její znovuobjevené duše. A nikdy… nikdy nezapomene.