Za maskou hříchu

Tulhe povídku věnuji jedné dušičce, která mě na tenhle nápad přivedla. Nikdy bych do sebe neřekla, že zrovna mě bude něco takového bavit. Ale opak je pravdou (doufám, že takových nápadů budu mít víc)  Takžde Deedee, tohle je pro tebe a doufám, že se bude líbit!

yellow, tobě patří strašně moc velké dík! Vím, jak moc jsi trpěla u toho opravování. Doufám, že ti to nepřineslo psychickou ujmu! To bych opravdu nerada!

Jak už jsem psala... nikdy jsem si tenhle pár nedokázala představit, ale v poslední době zjišťuji, že jsem asi fakt divná! Ti dva mě doslova uhranuli a snad se najdou taky takoví, kterým se povídka bude líbit a zanechají tady nějaké to slovíčko.

S láskou vaše 'divná' Salazaret

Za maskou hříchu

Stál na nástupišti a díval se na jeden hlouček lidí. A záviděl jim. Ano. Draco Malfoy záviděl těm mudlovským dětem. Ale nikdy by si to nahlas nepřipustil. Ale přesto…

Povzdechl si a pomalým krokem se vydal k přepážce. Byl tu sám. Nikdo tady na něj nečekal. Matka zemřela ve válce. A otec? Ten měl určitě jiné starosti, než přijít naproti svému synovi. Je to Malfoy a měl by se umět o sebe postarat sám.

A v jistém smyslu by to mladý Draco opravdu dokázal. Je to přece Malfoy! Ale… Ano, to ale tady je a on se ho nedokáže zbavit. Už opravdu neví, co by měl udělat, aby se mu jeho otec aspoň trochu věnoval! Sem tam ho objal, pohladil… proč ho nikdy neukonejšil, když byl dítě a bál se zlých snů? Proč musel trpět sám ve svém obrovském pokoji?

Když byl z dosahu všech očí, přemístil se na Malfoy Manor. Jakmile vstoupil, ihned narazil na otce, který se zrovna někam chystal. Nedal na sobě znát zklamání. Jeho chladnou maskou nic neprošlo. Skoro nic… oči zůstaly nešťastné a snad i zoufalé. Kam jdeš?

„Draco? Už jsi doma?“ jen konstatování. Ne že by se o to Lucius zajímal. Draco jen kývnul a vydal se do svého nenáviděného pokoje. Proč to nevidí! Proč mě nevidí!

Sedl si k oknu a díval se, jak jeho otec odchází. Ten ladný pohyb byl tak dokonalý! To jak se při každém jeho kroku zatřepetaly ty dlouhé prameny plavých vlasů. Draco zůstal ještě hodně dlouho po tom, co otec odešel. Stál a jen fascinovaně zíral před sebe.

Ale jedna otázka zůstala. Kam jeho otec šel? Kam vlastně každý večer odchází? Nikdy nic neřekne. Jen prostě… odejde! To mladého Malfoye dráždilo. Vrátil se domů na jarní prázdniny naschvál. Chtěl teď… po válce, navázat se svým otcem lepší vztah. Ale podle všeho o to Lucius nestojí. Mladíkovo srdce posmutnělo. Tak tohle znamená být Malfoyem? Jen chladný kus kamene? Žádné emoce. Nic! Jen zplodit potomka a už se mu víc nevěnovat?

„Co mám udělat, aby sis mě všimnul, otče?“ zamumlal tichounce a odvrátil se od překrásného západu slunce.

***

Zase se díval na vzdalující se záda svého otce. Zase to bolelo. Tentokrát odcházel hned po večeři. Znovu nic neřekl. Draco v tom obrovském domě zůstal sám. To rovnou mohl zůstat v Bradavicích! Tam by na tohle divné chování svého otce nemusel myslet!

Ale tady… Rozhodl se okamžitě. Jen popadl svou hůlku, kterou před chvíli mrštil na postel a hnal se ven. Věděl, že už se otec přemístil, ale jestli si pohne, může vysledovat jeho stopu.

Stihl to na poslední chvíli. Stopa se už pomalu ztrácela. Neváhal. Zavřel oči a přemístil se. Ve chvíli, kdy dopadl na nohy, se okamžitě schoval za roh jednoho domu. Lucius zrovna přecházel prázdnou ulici a mířil do domu naproti.

Draco se zamračil. Moc dobře tenhle dům poznával. Ne že by tam někdy byl, ale znal pověsti, které se o něm nesly. Když má člověk jméno a peníze, může si něco podobného dovolit. Nikdy by Draca nenapadlo, že jeho otec bude mít zrovna tenhle… vkus.

Dál ho mladík nesledoval. Moc dobře věděl, co se tam bude teď odehrávat. Znechuceně se odvrátil a přemístil se zpět domů. Byl vzteky bez sebe. Znechucený. Zničený… Zklamaný?!

Jak jen tohle může otec dělat! Jak! Vždyť… Posadil se do nejbližšího křesla a zdrceně složil hlavu do dlaní. Musí s tím něco udělat! Nemůže dovolit, aby se tohle dělo! Prostě to nejde! Proč to tak je!

Jen samé otázky vířily jeho hlavou, ale na některé opravdu neexistovala odpověď. Draco neměl šanci konkurovat podniku, do kterého jeho otec chodí. Vždyť je jeho syn! A navíc… Lucius by tohle nikdy neudělal. Nebo ano?

Poslední otázka, na kterou chtěl mladý Malfoyovic dědic znát odpověď a bylo mu jedno, jestli za to zaprodá svou duši! Plán byl jasný. Svést Luciuse Malfoye.

***

Byl nervózní. A dost. Nevěděl, jestli to, co hodlá udělat, je správné. Ale jiné řešení nenašel. Vždy miloval a vždy bude milovat toho aristokrata, který si říká Lucius Malfoy. Nezáleží na tom, že Draco je jeho syn. V tuto chvíli opravdu nezáleží na ničem. Je to zvrhlé, ale přitom jen samotné pomyšlení rozechvívá každou buňku v těle. Jen představa těch chladných rukou na mladíkově pokožce. Polibky.

Draco začal toužit! Po tom co dostávají jiní. Stejně mladí jako on, ale přesto… oni jsou zlo, které se postavilo mezi něj a Lucia. A Draco to nehodlá tolerovat. Můj! Běželo mu hlavou, když vcházel do ztemnělé uličky. Okamžitě ucítil závan magie. Zastavil se a vyčkával. Hůlku držel v ruce, ale jen lehce. Nebyl tu, aby zabíjel nebo ubližoval. To vůbec ne. Chtěl jen jednu věc a půjde za ní klidně i peklem!

„Přejete si?“ ozval se za ním hlas postarší ženy. Otočil se a podíval se do jejích jasně modrých očí. Nahodil svůj nejlepší úsměv a mírně se uklonil.

„Chci požádat o maličkost…“ řekl jen a pak ženě podal měšec s dost velkou částkou galeonů. Žena bez váhání přikývla a schovala měšec do jedné z kapes. Kdyby si to teď Draco rozmyslel, věděl, že by tyhle peníze už nedostal. Pokynula mladíkovi, aby ji následoval. Bez zaváhání poslechl.

Šli mlčky, ale přesto mohl Draco ve vzduchu cítit jisté napětí.

„Nemyslete si, že nevím, kdo jste, pane Malfoyi. Nevím sice, o co tady jde, ale nechci se kvůli vám dostat do problémů,“ řekla ve chvíli, kdy seděli v bezpečí její malé kanceláře. Tedy aspoň to tak nazývala. Ale byl to nevelký pokoj s jedním oknem, pracovním stolem a velkou postelí. Ale přesto všechna důležitá jednání probíhala tady. Prý tu bylo nejbezpečněji. Možná za to mohla různá maskovací kouzla. Sám Draco nevěděl, jaká je tvář oné ženy. Třeba to ani žena nebyla. Maskování bylo v téhle branži normální a zákaznici to chápali. Podobný podnik by pak ani nemohl fungovat.

„Nechci dělat problémy. Možná víte, kdo jsem, ale nevíte, co po vás chci,“ usmál se mladý aristokrat a opřel se o židli, jak nejpohodlněji to šlo.

„Jde o vašeho otce?“ zeptala se se zájmem.

„Vždy jde o něj, to byste měla vědět,“ zvážněl a lehce se narovnal v ramenou.

„To jistě. Tak, co byste po našem podniku chtěl, mladý pane?“

Draco se jen usmál a začal vysvětlovat. Nebylo toho moc, co říct, ale i tak tam strávili víc než hodinu. Probírali jisté možnosti, jak tohle dotáhnout do zdárného konce. Ano. Majitelka byla ze začátku šokovaná tím, co po ní Draco Malfoy chce, ale když se do toho zapojily i galeony, přestala se vyptávat. Jen ochotně přikyvovala a snažila se o co nejlepší dojem. Tenhle plán vyjde. Musí vyjít!

***

Z venku vypadal dům obyčejně, ale jakmile blonďák překročil práh, vše se změnilo. Přijímací hala byla malá, ale přesto vypadala perfektně. Vše bylo laděno do tmavých barev, většinou do odstínů fialové.

Lucius se nezastavoval. Jen prošel okolo mladé dívky, která stála na recepci. Ale tentokrát bylo něco jiné. Dívka se podívala na muže a pak ho zavolala zpět.

„Pane! Pane! Počkejte…“ Lucius se zastavil a vrátil se ty dva kroky zpět.

„Děje se něco? Myslím, že platím dost na to, aby mě nikdo během návštěvy neobtěžoval!“ zavrčel nespokojeně a přejel postavu před sebou znechuceným pohledem.

„Omlouvám se, pane! Ale…“ celá zrudla a snažila se vysvětlit nastalou situaci. Zrovna když chtěla znovu promluvit, otevřely se jedny z dveří na kraji a do místnosti vstoupila majitelka podniku.

„Velice se omlouváme, pane Malfoyi. Nechtěli jsme vám pobyt tady znepříjemnit. Ale máme pro vás jednu nabídku…“ usmála se na něj a pak ho začala odvádět pryč dlouhou chodbou.

„Nabídku?“ zaujalo staršího Malfoye. Následoval ji až na konec chodby, kde byly obyčejné bílé dveře.

„Máme tu jednoho chlapce… Sedmnáct let, přišel sem dnes ráno,“ sladce se na něj usmála a ukázala na dveře.

„Nováček?“ zavrčel na ni. Usměv jí přesto nesmazal.

„Vím, že nemáte rád nezkušené hochy. Ale můžu se zaručit, že tenhle vás nadchne. Je to ještě panic a čeká jen na vás…“

„Jen na mě? Jak to myslíte?“

„Vyžádal si vás.“

„Jak ví…“

„Vím, že chcete vědět víc, ale znáte pravidla. Nemusíte se bát, tady je to vše diskrétní a chlapec je v pořádku. Jen… nechte se překvapit. Slibuji, že litovat rozhodně nebudete,“ řekla vážně a pak znovu ukázala na dveře před nimi. Nevšiml si jejího pobaveného úšklebku, když vzal za kliku.

Vstoupil opravdu tiše.

Pokoj byl opravdu překrásný, ale nic se nevyrovnalo tomu, co viděl před krbem. Zavřel za sebou dveře. Neslyšně se přesunul o pár kroků dopředu. Fascinován pohledem na mladé tělo.  Nahé mladé tělo! Vypadal jako ztělesněním všeho božstva. Mladík k němu seděl zády a nejspíš se díval do plamenů hořících v krbu. Tak krásný, tak opojný. Jen při pohledu se Lucius cítil vzrušeně a co teprve po tom, co se ho dotkne? Nerozplyne se? Tak křehká a nevinná krása.

Lucius si odepnul plášť a nechal ho sklouznout na zem. Mladík se pořád ani nepohnul, i když jistě musel slyšet zašelestění látky. Starší kouzelník se přiblížil skoro na dotek a jen se díval. Chvíli přemýšlel, co teď bude dělat. Nevinný. Slovo, které mu pořád kolovalo hlavou. Čistý jako čerstvě napadaný sníh. Dokonalý. A čeká tu jen na něj. Jak něčemu takovému neublížit? Tak moc touží vzít tohle nádherné tělo a umilovat ho do bezvědomí. Ale tohle nemůže. Ne teď. Ne dnes! Tenhle chlapec je ještě nezkušený a Lucius ho nechce zlomit. Už se mu tohle párkrát stalo. On nechce ve svém novém milenci vidět jen loutku. Chce v jeho očích vidět touhu, silnou a nikdy neutuchající!

Položil ruku na mladíkovo holé rameno. Tělo se pod dotekem napjalo, ale ihned se uvolnilo, když Lucius sklouzl níž. Poklekl k mladému muži a nepřestal hladit překrásnou alabastrovou pokožku.

Byla tak jemná. Přitahovala svou čistou krásou. Svou nevinností. Lucius přitiskl ústa na odhalený krk. Ta vůně! Mladík zavzdychal a naklonil hlavu na stranu, aby tak měly horké rty volnou cestu.

„Tak krásný…“ zašeptal Lucius a pokožku lehce stiskl zuby. Slyšel zajíknutí a musel se tomu usmát. Tohle tělo bude milovat. Ano, bude! Ještě se ho nikdo nikdy nedotýkal. Nikdy mu nedal potěšení a tohle vše je teď a pouze na Luciusovi.

„Tak mladý…“ znovu zašeptal. Mladík na chvíli ztuhnul. Mírně se zatřásl. Lucius si toho všimnul a na chvíli se odtáhl. Usmál se sám pro sebe. Miloval tuhle mladou bezhlavost a bezbrannost. Připomínala mu jeho samotného, když poprvé poznával strasti a slasti sexuálního života. Tehdy to bylo jiné. Ale ne nepodobné. Taky chtěl poznat tělesnou blízkost se starším mužem a poznal ji. Nelituje toho. A nikdy nebude. I když se jednalo o muže z jeho vlastní rodiny. Jeho otce…

„Pojď do postele,“ zapředl a pak natáhl ruku. Mladík se nepohnul. Chvíli jen tak seděl a pak vzhlédl. Jeho modré oči se zaměřily na ty šedé a jen se na ně dívaly. Bály se a přitom byly plné odhodlání. Tvář schovaná za bílou škraboškou. Úzké rty, které byly mírně pootevřené a na nich otázka, kterou mladík nedokázal vůbec vyslovit. Jako by se mu slova zadrhla v hrdle. Lehce se usmál a pak se nechal zvednout z huňaté kožešiny. Jakmile se postavil, sklopil zrak a raději se díval na své holé prsty u nohou.

Muž si ho prohlížel. Centimetr po centimetru. Tohle musel vytvořit umělec! Postava hodná k uctívání a Lucius ho uctívat bude, o to se chlapec bát nemusí!

„Proč jsi chtěl zrovna mě?“ zeptal se tiše starší muž a dotkl se mladíkova ramene. Ruka sklouzla k boku a tam se usadila. Druhá se přidala po chvíli. Ale odpověď nepřišla. Jako by ani dnes promluvit nechtěl. A to opravdu nechtěl. Nevěděl, co na tuhle situaci říct. Co by měl říct?

Místo toho se ještě víc přiblížil k muži před sebou a vyhledal jeho rty. Polibek byl něžný a neohrabaný, ale o to to bylo víc vzrušující. Lucius ho nechal, věděl, že se své odpovědi teď nedočká. Na otázky bude čas později.

Lucius se na chvíli odtáhl a zadíval se do těch modrých očí. Bylo v nich něco divného, něco co ho nutilo toužit ještě víc. Popadl chlapce za jeho plavé vlasy a přitáhl si ho blíž k sobě. Tentokrát byl polibek dravější. Lucius ty úzké rtíky nešetřil. Vydobyl si v nich svůj prostor a jazykem prozkoumával každou skulinku.

Po chvíli se od těch lahodných rtů oddělil a pozpátku dotlačil mladíka k posteli. Položil ho do ní se vší něhou, jakou v sobě dokázal najít. Chvíli zůstal stát a znovu se díval na dokonalé tělo v peřinách. Mladík se zvedl na lokty a lehce se usmál. Laškovně. Lucius při tomhle pohledu málem zaúpěl. Bílá škraboška tomu všemu dodávala jakési tajemno… eleganci!

V co nejrychlejším čase ze sebe sundal zbytek oblečení a pak se taky přesunul k posteli. Mladík ho celou dobu sledoval, každý jeho pohyb, každé gesto. Gesta, která mu byla už od dětství tak známá, ale nikdy je nepoznal v téhle situaci. Ano. On moc dobře věděl, že dělá možná osudovou chybu, ale jinak to nešlo. Jak donutit Luciuse milovat, než tak jak se o to teď pokouší? A navíc… není cesty zpět! Teď už ne!

Když se postel prohnula pod vahou dalšího těla, Draco mírně znejistěl. Kousl se do úzkého rtu a očima vyhledal ty otcovy. Lucius se na něj podíval a mírně se usmál. Natáhl ruku a dotkl se nahé hrudi.

„Nemusíš mít strach, miláčku…“ zapředl tiše a políbil pokožku na odhaleném krku. Draco zaklonil hlavu a užíval si tenhle zvláštní pocit. Nikdy si nic podobného nepředstavoval. Nikdy by ho nenapadlo, že to skončí takhle. Polibky se přesunuly výš. Políbily ty hříšně vypadající rty.

Zvedl ruku a zapletl ji do dlouhých vlasů, pročesával je a laskal. Tak jemné a hebké. Tak dokonalé! Jako všichni, kteří nesou jméno Malfoy! To Draco taky moc dobře věděl.

„Nebojím se,“ zašeptal, když se jejich rty oddělily. Lucius ležel vedle něj a pořád se ho dotýkal. Klouzal rukama po odhalené kůži a snažil se zapamatovat si každý její detail. Něco tak krásného už neviděl roky. Vždy to tady byly jen loutky. Mladí prostituti, kteří to dělali pro peníze. Ale tenhle mladík je jiný. Lucius nechápal, jak se k němu vlastně dostal, ale řešit to teď nechtěl.

Luciusova ruka se zastavila na jedné z bradavek a lehce ji zmáčkla. Mladé tělo se zachvělo a odpovědělo spokojeným zamručením. Starší muž se usmál a pak bradavku políbil. Jazykem laskal její okraj. Posunul se níž a pokračoval v probádávání bílé pokožky. Tak zvláštně sametová. Ta opojná chuť!

Zastavil se u podbřišku. Moc dobře si všimnul vztyčeného penisu, který vyčníval ze světlých chloupků. Tak moc se dožadoval pozornosti. Draco se mírně pohnul a snažil se aspoň kousek posunout tak, aby se jeho penis dotkl těla nad sebou.

„Prosím…“ nebyl to ani vzdech, ani vzlyk, ale něco mezi. Draco se znovu nadzvedl na loktech a podíval se dolů. Stříbrné oči jeho otce ho provrtávaly. Jako by se touhle situací bavily. Hra byla rozehrána.

Pak se špička jazyku dotkla žhavého orgánu. Jen lehce, ale přesto to v mladíkovi vyvolalo doslova bouři. Zvrátil hlavu dozadu a dopadl do měkkých peřin. Prudce vydechl. Nikdy si nepředstavoval, že to bude takhle dokonalé! A to je teprve začátek.

Už pak nedokázal vnímat skoro nic. Jen všechny ty pocity, které mu jeho otec dával. Sténal, škemral, prosil, jen aby dostal víc. Potřeboval víc! Zatínal prsty do hebkého povlečení. Kňučel jako štěně dožadující se pozornosti.

Ale těsně před vyvrcholením se Lucius odtáhl. Mladík zaškemral, ale přesto starší muž svou rozdělanou práci nedokončil. Místo toho se začal věnovat něčemu jinému. Pohladil mladíka po stehně a tím ho donutil roztáhnout nohy. Byl to krásný pohled. Jak se snažil Luciusovi vyhovět, jen aby se mu dostalo uvolnění!

„Tak nedočkavý…“ ušklíbl se Lucius a přesunul se mezi mladíkovy nohy. Pohladil jemnou pokožku. Cítil tu surovou moc, která k němu proudila přes holou kůži. Musí to být silný kouzelník. Znovu se do Luciusovy mysli vkradla malá pochybnost o člověku, který před ním leží. Mohl by to být kdokoliv. Moc dobře ví, že si na tváři udržuje maskovací kouzlo. Jen velmi silný kouzelník by tohle dokázal, vydržel tak dlouho. A že se Lucius snažil mladíka rozhodit…Ale kouzlo vůbec nezakolísalo.

Jemně se dotkl vstupu do mladíkova těla. Neuhnul. Právě naopak. Přirazil, a když Lucius uhnul, něco nesouvislého zamumlal. Starší muž se zasmál. Byl to smích, který jeho syn snad nikdy neslyšel. Takový upřímný a laškovný zároveň. Draco fascinovaně hleděl na výjev před sebou. Téměř si ani nevšiml, že do jeho těla pomalu pronikl jeden prst. Až ve chvíli kdy zasáhl určitý bod, zavzdychal rozkoší. Najednou chtěl Draco víc! Ještě víc!!!

Pohnul boky. Znovu a znovu. Ale ruka na břiše mu v tom po chvíli zabránila. Nesouhlasně zakňučel. Proč ho tak týrá!

„Pomalu mazlíčku, nechci ti ublížit,“ řekl Lucius a políbil chlapce na rozechvělé rty. Ten se okamžitě chopil aspoň téhle příležitosti a dal do polibku snad vše. Kňoural, když se do jeho těla dostaly další dva prsty.

„Prosím! Potřebuji…“ zajíkal se Draco. Jeho tváře byly mírně zrůžovělé. Po celém těle se leskl pot. Rty měl napuchlé ze zběsilého líbání. Tenhle pohled by nenechal chladného snad nikoho! A Luciuse vůbec ne!

Vytáhl prsty a nahradil je něčím jiným. Na jeden příraz se do něj dostal celý. Nedokázal se držet zpátky. Už ne! Viděl lesk slz na mladé tváři. Nahnul se a všechny je slíbal. Jednu po druhé. Pak znovu přirazil. Draco mu kolem pasu obmotal nohy, a tím ho donutil vstoupit ještě hloub. Ze začátku to bolelo. Ale co je bolest v porovnání s rozkoší, která přichází s každým přírazem?

„Víc!“ zaprosil Draco a snažil se sám pohybovat proti přírazům svého otce. Rychleji! Dravěji! Víc!

Lucius vyhledal mladíkovy rty a vpil se do nich. Bral si jeho tělo. Jeho duši. Odteď a navždy patří jen jemu! Nikomu nedovolí, aby se jeho anděla dotkl. Už navždy bude Malfoy! Jaká to ironie osudu.

Vyvrcholili oba společně. Zpocení a unavení, ale nadmíru spokojení. Draco zůstal ležet a jen se díval do šedých očí nad sebou. Hlavou mu kolovalo mnoho otázek. Ale nedokázal se zeptat ani na jednu. Opustil ty chladné oči a odvrátil se. Stočil se do klubíčka a tiše sledoval plameny v krbu.

Lucius nejprve nevěděl, co má tohle znamenat. Chtěl se zeptat, ale věděl, že tohle nemá cenu. Věděl, jak se cítil on, když to bylo poprvé a navíc s někým starším. Tolik emocí, tolik bolesti.

Přitáhl si mladé tělo k sobě a pak oba zakryl teplou dekou. Obtočil ruku kolem jeho břicha a políbil mladíka do vlasů. Šeptal mu tichá, uklidňující slova do chvíle než uslyšel jeho stejnoměrné dýchání, ale ani potom se od něj neodtáhl. Pořád ho držel v náruči. Můj!

***

Draco rozlepil oči a zjistil, že pořád leží v posteli se svým otcem. Ten spal. Tedy Draco doufal, že spí.

Pomalu se vysoukal ze sevření a postavil se. Když se oblékal, ani jednou se nepodíval na spícího muže. Nedokázal se ohlédnout a čelit realitě. Bude lepší, když vypadne a to co nejrychleji.

Přešel ke dveřím a snažil se zahnat nutkavý pocit… otočit se. Naposledy se podívat, ale neudělal to. Nemohl…

„Pane Malfoyi?“ prošel chodbou a podíval se na majitelku. Vtiskl jí do ruky další váček s penězi a odešel. Věděl, že kdyby to neudělal, tak by se o tomhle zítra dozvěděly noviny. Pro všechny bude lepší, když svět zapomene. Ale zapomene Draco? Dokáže tohle přemoct?

Šel tiše do svého pokoje s hlavou sklopenou. Nic nevnímal, jen své hlasitě bijící srdce. Tohle dělat neměl! Takhle vše… pokazit? Jak se má teď otci podívat do očí? Jak!

Oči šedé a vždy tak chladné. Proč je musel Draco dnes večer vidět tak toužebné! Tak nádherné! Proč se nikdy takhle na něj otec nedívá? Aspoň trochu lásky! Copak si to jako jeho syn nezaslouží?!

Naštvaně rozrazil dveře do ložnice a začal ze sebe strhávat oblečení. Potřeboval sprchu! A to hned! Smýt všechno to, co se stalo! Musí zapomenout. Proč si myslel, že by to mohlo takhle klapat? Nemůže! Je jeho syn… nikdy se nemůže vyrovnat klukovi, kterým na chvíli byl. Jen milenec a člověk, kterého by Lucius miloval. A on ho miloval!

Ale než stihl zalézt do koupelny, otevřely se dveře a v nich stál sám Lucius. Podíval se na syna a zůstal zaraženě stát. Moc dobře si všiml škrabošky, kterou držel Draco v ruce.

„Otče…“ zašeptal tiše. V stříbrných očích hrůzu. Tohle ne!

Starší muž se otočil a bez jediného slova opustil místnost.

Draco zůstal stát a jen se díval, jak ho jeho otec opouští. Zase. Co tu vlastně dělal! Proč přišel tak brzy? Jak se sem tak rychle dostal! A co dělal v jeho pokoji! Merline proč!!!

Nevěděl, jak se dostal do sprchy, a jak do postele. Nevnímal nic. Věděl, že už tohle nelze vrátit a to, co udělal, navždy odstranilo jeho otce z jeho života. Už s ním nejspíš nikdy nebude chtít mít nic společného. Vydědí ho? Nebo ho bude jen do konce života ignorovat?

Stulený do klubíčka se slzami v očích usnul. Tohle nebyl dobrý plán!

***

Stál na nástupišti a čekal na příjezd vlaku. Chystal se zase do Bradavic. Krátké a poučné prázdniny skončily. Draco stál s hlavou vztyčenou, byl přece Malfoy a ti své pocity nedávají veřejnosti najevo.

Jeho pohled skončil na té samé skupince lidí, jako když odtud odcházel. Početná rodina. Loučili se. V jejich gestech bylo tolik lásky!

Chladné stříbrné oči se odvrátily. Byly prázdné. Už kolik dnů v nich člověk nezahlédl vůbec žádnou emoci. Draco trpěl. Pro své chyby, kterých bylo hodně. A té jedné lituje ze všech nejvíce. Zničil všechno, co mohl! A pro co? Pro trochu lásky? Lucius ho nikdy nemiloval. Nikdy tak moc jako chlapce v bílých peřinách.

Zrovna se chtěl vydat k perónu, když na jeho rameno dopadla čísi ruka. Chtěl ji setřást a onoho člověka proklít, ale když se otočil, nezmohl se ani na slovo. Vyschlo mu v ústech.

Každý divák by viděl jen otce a syna, jenže pro Draca tohle malé gesto znamenalo celý svět. Díval se na Luciuse a čekal. Na to co má přijít a snad přijde. Konečné rozhodnutí. Měl strach. Poprvé v životě měl opravdový strach z toho, co bude dál.

Lucius se naklonil a svými rty se lehce dotkl ušního lalůčku. Přejel po něm jazykem. Mladík zadržel dech.

„Budu tě čekat v sobotu v Prasinkách…“ řekl jen a ouško políbil. Lehoulince. Jako příslib něčeho dalšího.

Nikdo si jich nevšímal. Nikdo je neřešil. Ne teď. Po válce. A nikdo je nikdy řešit nebude. Jsou přece jen otec a syn. Otec, který jen přišel vyprovodit svého syna na vlak. A kdo by v tomhle hledal něco víc? Kdo by za jejich maskou hledal hřích?