Zahrada ticha

01.07.2013 20:35

Víte... dnes jsem si pustila svou oblíbenou písničku. Jmenuje se Zahrada ticha. A tak jsem si k ní sedla a začala psát. Chtěla jse něco něžného. Prostě hezkého. A vzniklo z toho... no však uvidíte. Předem říkám, že to není nic... extra. Jen momentální myšlenky. Jen to, co teď cítím a prožívám. Tak snad se aspoň někomu bude tenhle nápad líbit. 

S láskou Sal.

Beta - zatím žádná

 

 

Zahrada ticha

Je tam brána zdobená, cestu otevírá,
zahradu zelenou všechno připomíná.
Jako dým závojů mlhou upředených,
vstupuješ do ticha cestou vyvolených.*

 

Je noc. Jedna z nejtemnějších. Ani měsíc se nepřišel podívat. Hvězdy na nebi září. A on? Prochází se velkou zahradou. Vzpomíná na ty bezstarostné léta… kdy byl ještě dítě. Lítal po zahradě. Jeho matka ho vždy hlídala. Smála se spolu s ním. A teď je všechno pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku.

Byl donucený dospět. Tak rychle… vždyť mu bylo teprve sedmnáct! Ale pro ně byl už dospělý. Donutili ho předstoupit před temnotu. A přijmout znamení. Tehdy měl strach. Bál se toho, co po něm budou chtít.

Stejný strach cítí i teď. Teď když je po všem. Nadešla dlouhá noc. Válka. Smrt. Padlo hodně dobrých kouzelníků. Jak na straně zla tak na té druhé. Ale jeho netrápí myšlenky na padlé…

Vzpomíná na jedny smaragdy. Oči s mocnou sílou Avady. Jeden pohled a jste lapeni v jeho síti. Pak vám nestačí se jen dívat. Chcete víc. Chcete milovat a být milován.

Ale jak to bude teď? Už dávno nejsou děti. Už není čas na letmé doteky. Nebo muchlovačky v přístěnku na košťata. On chce víc! Jeho zahořklé srdce se probudilo z dlouhého spánku.

Prošel okolo malého altánku. Vzpomíná si, jak tam kdysi stál. Držel jeho ruku. Ten pohled zelených očí mu dodával sílu. Sílu zradit tmu a konečně vyjít na světlo.

Ta noc trvala až moc dlouho. I když se k ránu probudilo slunce. Bylo zalito krví nevinných. Těch, co padli za lepší svět.

Ale je lepší?

„Draco?“ něžné zašeptání. „Copak tu děláš?“

Otočí se. Smaragdy září do noci. I přes tmu může vidět ty jiskřičky štěstí. Usměje se. Ano. Může to být lepší. Protože chce. Vybojoval si tuhle lásku. Prošel trním pro jeho krásný úsměv, který patří pouze jemu.

„Chtěl jsem se jen rozloučit,“ odpoví tiše. Jako by se bál, že se tahle realita rozplyne.

„Je tu krásně…“ další šeptaná slova. Plná naděje. Lásky a porozumění.

„Hm… Ale přesto to nikdy nebyl můj domov. Možná jsem to tu kdysi miloval… ale teď? Je tu příliš zlých vzpomínek.“

Další zářivý úsměv. Lehké pohlazení. Polibek. Ano, tahle realita se mi líbí.

„Musíme jít, lásko… Je čas,“ řekne s naléhavostí. Ale přesto něžně.

„Já vím…“ smutný úsměv se objeví na jeho obličeji. „S tebou i do pekla, Harry.“

„To se bát nemusíš. Tam ty nepatříš. Patříš ke mně.“

Chytne ho za ruku. Pevně ji stiskne. Jsem tu s tebou! Napořád.

 

Zahrada je tak tichá. V tomhle jarním počasí tu vždy bylo tak veselo. Ptáci vyzpěvovali své písně. Ale dnes ne. Dnes tu byl až moc velký klid. Truchlili snad pro svého pána?

Jarní deštík se spustil se zamračené oblohy. Poslední déšť. Pro něj. Pro padlého bojovníka, který následoval své srdce.

Lahvička s jedem mu vypadne z bledých rukou. Dech se zastavuje. Srdce dá své poslední sbohem. Jdu za tebou, lásko!

 

 

*Zahrada ticha, Projektil