Včera jsem si přečetla celou povídku Cullet of beauty... a dost mě štve že není dokončená... tak píšu osmnáctou kapitolu... Je tu ještě někdo kdo by měl zájem? Pokud ano... nechte pod povídečkou komentík. Ať vím, že jste nezapoměli... 

 

 

Skoro tři roky... dlouhá doba...

 

Jen chci aby jste věděli, že už nedokážu žít v jiných světěch. Protože mám ten vlastní. Ten reálný. Jsem šťastná. Aspoň tak jak to jde... nedávno jsme s manželem slavili rok po krásné geek svatbě. 

Máme vlastní dům. Dva psy. Teď jsme pořídili kůzle. Pak králíky... pořád je co dělat. 

Neříkám, že nechci psát... jen mi to nejde. Neztratila jsem smysl... jen jsem ho našla. 

 

Tak snad mi odpustíte. 

 

Vaše Sal.

 

PS: Ale kdyby jste si chtěli jen tak popovídat. Nebo napsat. Můj mail - Salazaret@seznam.cz

 

                                                             

 

Děkuji Severusi!!!

  

 

*** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** ***

 

Představte si poušť. Žhnoucí slunce a teplo. Písek vás příjemně hřeje do bosých noh. Rozhlédnete se kolem. Pomalu se otočíte na mile tvářící se babičku, jak sedí u stolu se svými vnuky. Usmějete se. Nenuceně. Lehce. Pak se podíváte vedle na muže, který prodává místní lahůdky. A zjistíte, že máte hlad. Přejdete k němu a do ruky ihned dostanete kousek libového masa opečeného s dobře křupavou zeleninou. Lahůdka. Něco lahodnějšího jste snad nikdy nejedla.

Pak zjistíte, že máte žízeň. otočíte se a zrak vám padne na studnu. Uděláte těch pár kroků kupředu a přehnete se přes její okraj. Ta čirá tekutina láká už svým pohledem. Lehce přejedete rukou po její hladině. Jen tak lehce, aby jste se jí nedotkla. Tak blízko a přitom... tak strašně daleko.

Naberete vodu do dlaně a ovlažíte si obličej. Studená. Zježí se vám chloupky na celém těle. Ale je to příjemné osvěžení... Napijete se. Může i voda chutnat?

Otočíte se. Najednou cítíte tu ztrátu. Nikde nic. Jen vy a vyprahlá poušť. Přejedete si jazykem po popraskaném rtu. Máte žízeň. Máte hlad. Jste tu tak sama. Do nohou vás pálí písek. Do očí slunce. Padnete na kolena. Zesláblá. Zničená. Ruce zaboříte do toho odporného písku. Ale podlomí se vám a vy padnete jako ten poslední voják... Nemáte sílu vstát... Cítíte jak vás vlastní tělo opouští... Už nejste nikdo. Už jste nic.

 

 

Tak nějak si představuji přechod snů do reality...


 

Každý má v sobě slunce. A každý ze své supernovy může čerpat sílu.

Hvězda. Tak silná a mocná. Tolik moc záleží jen a pouze na ni. Kde by jsme byli bez svého slunce?

Neexistuje osud... budoucnost pokud v sobě člověk neobjeví sílu supernovy!

Nechť slunce září v nás!

 

 

 
 
*
*****
*
*