Nic nevzdávám!

03.05.2011 00:00

Poslední díl, první mini série. Snad... se Vám nebude zdát tak kýčovitý jako mě. Ale to nechám posoudit Vás.

Kapitolku věnuji všem, kteří u předešlích dílečků zanechali nějaký ten komentík. Děkuji! Díky Vám, jsem se rozhodla napsat pokračování. Ale neřeknu kdy začnu přidávát, ale nejspíš až to dokončím... Děkuji i yellow za úpravu a opravu a hlavně za slova, kterýma mě popohání kupředu!

Děkuji, Vaše Salazaret 

Už vím…

Že stačí dotek pouhý,
stačí pohled dlouhý,
nemusím se ptát,
zachytíš můj pád,
vím to tisíckrát!

Stačí dotek pouhý,
stačí pohled dlouhý.
Teď nemůžu to vzdát,
zahodím součet ztrát,
víru v sobě mám.

Nic nevzdávám!

Přecházel jsem po své ložnici. V kruzích, už několik hodin. Ale Potter mi nedal spát. Pořád jsem na něj musel myslet. Proč? Já nechápu své myšlenkové pochody. Ještě před několika dny bych si ho ani pořádně nevšímal. Ale teď? Je tohle lítost? Ne, to určitě ne. Proč bych toho Zlatého chlapce měl litovat? Neudělal nic tak světoborného, aby si mou lítost zasloužil. Třeba to vše byla jen nehoda. Ano! Jednoznačné Ano! Byla to nehoda a už se k tomu nebudu vracet.

Pomalu jsem rozepínal knoflíček po knoflíčku svého pláště. Ale pořád jsem myslel na něj. Na to vyhublé tělo ležící na ošetřovně. Vypadal tak ztraceně. A ještě teď. Je slepý. Už nejspíš napořád. To ten jed. Proč si vybral zrovna tenhle? Proč to nedokážu pochopit?

Když v hlavě prší celý den,
když bloudím domem bez oken,
slova jen křídly víří prach,
směr se mi ztrácí v uličkách.
Snažím se najít sílu žít,
snažím se najít v sobě klid.
Já vím, já vím musím dál jít.

Štve mě! Potter! Ne, už dávno ne Potter. Harry, jen Harry. Už v něm nedokážu vidět Jamese. Je až moc podobný křehké Lily. Mé múze, mé drahé přítelkyni a lásce. Ach, Lily. Proč se tvůj syn chtěl zabít? To mu na nikom nezáleží? Na sobě?

Chtěl jsem složit hábit do skříně, ale vypadl z něj malý pergamenový list. Zvednul jsem ho a chvíli ho otáčel v ruce. Zamračil jsem se. To jsem ho celé dva týdny nosil u sebe?

Otočil jsem ho a přečetl si těch pár hořkých slov.

A pak cítím,
hvězdy svítí,
s nadějí vím, už vím!

Otočil jsem se a rozběhl se. Ne! Tohle ne! Jestli to udělá zase! Dnes! Vím, že to má být dnes. Tak jako jsem to věděl tehdy, tak to vím teď!

Proběhl jsem okolo hloučku studentů, kteří tu určitě neměli po večerce co dělat. Ale to mi bylo jedno.

Vrazil jsem na ošetřovnu. Zarazil se na jejím prahu. Zrovna se pokoušel slézt z postele. Nedbal jsem na divný pohled lékouzelnice, která přišla chviličku po mně. Udělal jsem dva dlouhé kroky a popadl tu zkřehlou schránku do náruče.

„Promiň… nechápal jsem…“ šeptal jsem. Pořád dokola. Jednou. Podruhé. Potřetí! Musí to vědět. Už mu nedovolím si ublížit.

Jen se vyplač můj malý Nebelvíre. Můj. Ano. To je ono, co jsme celou to dobu nedokázal pochopit. On je můj!

 

Stačí jen krok pouhý,
první nádech dlouhý
a vím na každý pád,
zas najdu sílu vstát
a budu bojovat. *

 

 

 5. část

 

* David Deyl – Nic nevzdávám